Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jean Artur-Nicholas Rimbaud

7. 7. 2006
                                                Komedie o třech polibcích


 

Vysvlékla se až na košili,
a stromy, trochu netaktní,
své větve oknem naklonily
zlomyslně až k ní, až k ní.

V mém měkkém křesle, polonahá,
spínala ručky na kyčlích.
Na podlaze se chvěl pln blaha
pár nožiček jak sníh, jak sníh.

Hleděl jsem mlčky na paprsek,
který se jí chvěl na kůži
a zlatil rty a malý prsek:
svítící muška na růži.

Celoval jsem ji na kotníky.
Vypukla v smích, smích velmi zlý,
drolící se jí v trylcích rtíky,
skleněné drobné krystaly.

Nožky se stáhly pod košili:
"Neráčil bys už přestat s tím?"
A když oči mi dovolily,
trestal mě smích svým chichtáním.

Celoval jsem jí něžně víčka,
tlukoucí zticha pod mým rtem.
Hodila hlavou, svéhlavička:
"Čím dál tím líp! Ach, čert tě vem!

Řeknu ti, pane, slůvko pouze..."
Nač naslouchat jí ještě dál?
Políbil jsem jí ňadro dlouze
a šťastně jsem ji rozesmál...

Vysvlékla se až na košili,
a stromy, trochu netaktní,
své větve oknem naklonily
zlomyslně až k ní, až k ní.

 

Mé bohémství


Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;

můj svrchník s sebe málem skutečnost už shodil;

tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,

lala! co skvělých lásek znaly moje sny!


Široce roztrženou měl jsem kalhotu.

Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu

rýmy. Ve velkém voze byl jsem na noclehu.

Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.


A já jim naslouchal u silnic okraje

v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje

jsem cítil na čele jak víno sílící,


kdy tiskna k srdci nohu, jak lýru v klínu,

rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů

jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci.



 

Náhledy fotografií ze složky Prokletci

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA