Tovární romance
Přirovnáš nebe k popílku,
ježto v něžné ruce hyne,
šeptneš slova, andílku,
že mohlo by být jiné.
Pak podíváš se k vranám,
jakby na větvích přilepených,
jak přelétají k branám,
do železa vykovaných,
a jen namlouváš si v pokoře
a v nudě, mladý blázne,
že život je lepší za mořem -
i to nebe krásné.
Jak je to nebezpečně hloupé!
Jak nevinně pošetilá touha!
Tady děti na slova jsou skoupé
a jinde kvete louka!
Jenže utíkáš stále tam,
kde Lidstvo pouští kořeny,
nevěda, že Lidstvo je klam,
kde poutě, tužby jsou zmámeny.
Dají ti tu to, co jinde stejné -
unikneš, do pasti nové skočíc -
smiř se s tím, štěstí je neprodejné,
civilizace povstávají, končíc.