Jdi na obsah Jdi na menu
 


Verlainovský převlečník

22. 8. 2006

Pět schůdků do sklepa

v kouřovém oceánu štěstí,

cítím se němá, slepá

na taji bez rozcestí.

Ne, nespletla jsem si dveře,

kráčím do pekel, vím;

mám básně, co sním,

házím je za sebe nedůvěře.

A kolem zrůdné panoptikum,

nehybně sedí jako sochy

po délce barové plochy.

Jdu k ženě, k špulícím rtíkům.

Sedí tam s kočkou,

ruce v klíně,

sedí a i myslí líně,

když tak pohrávám si s její ručkou.

Mřížovým oknem svítí slunce slabé – 

ach, vášnivá Francie, a tvoje! –

někdo si sladkou píseň popěvuje,

paprsky slunce na tvář mu hrabe.

Muž v kabátě na druhém konci.

Proplétám se k němu stínem,

jsme zahaleni dýmem,

prokleti byli jsme za půlpenci.

Přisednu, jen my dva žijeme,

oba se snažíme nepoznávat;

sedíme, kouříme, pijeme –

a hele, došel nám nápad.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA