Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nenapovídej

17. 4. 2007

Byl jsem vždycky trochu horší žák ,
tys říkala mi co a jak ,
když zoufale jsem u tabule stál.
Tohle dodneška ti zůstalo
a máš odvahu nemalou ,
když chceš mi radit ve všem stále dál.


Harry a Ron seděli na dřevěných židlí v kuchyni na Grimdaulově náměstí. Bylo po bitvě. Oba byli vyčerpaní a unavení, ale oba vyvázli ve velice dobrém stavu. V třesoucích se rukách svírali každý svůj šálek s horkým čajem.
„Bude v pořádku, neboj!“ řekl náhle Ron.
„Já vím…“ odpověděl tlumeně Harry, protože právě přikládal šálek ke rtům. Ronovy oči byly stále vytřeštěné a nezdálo se, že by ho tohle upozornění nějak skutečně ujistilo.
„Ale… víš, já myslím… vypadala skutečně ošklivě, když ji odnášeli…ale bude v pořádku, že?!“ ujišťoval se. Harry přikývnul. Ron se rozhlédl po kuchyni. Všechno se v něm bouřilo proti této prostoduché větě. Chtěl by křičet a zuřivě kolem sebe házet věcmi na všechny strany, ovšem nedokázal to. Místo toho tiše seděl a snášel Harryho chápavý pohled.
„Měl bys jí to říct, Rone…“ řekl Harry klidně po chvilce dalšího ticha.
„Cože?“
„Hermioně, měl bys jí říct, že ji miluješ…“ osvětlil. Ron vzdychnul.
„Ty to víš?“ zeptal se zklamaně. Harry kývnul.
„A nejen já… Rone, podívej, Giny je z tebe zoufalá – “
„Vždyť je to moje mladší sestra! Já bych měl být zoufalý z ní!“
„No dovol?!“
„Ehm, promiň, tebe jsem samozřejmě nemyslel – ty jsi dobrá volba v jejím životě!“ ujišťoval ho s rudýma ušima. Harry se ušklíbnul.
„Hezké, že to říkáš, ale neodbíhej od tématu. Zítra můžeš za Hermionou do nemocnice, kde bude tichý bílý klidný nemocniční pokoj, plný židlí a volného místa…“ Ronovi teď hořely i tváře.
„Nech toho, Harry… Já nemůžu přijít za Hermionou den po tom, co ji málem zabili smrtijedi, a začít vykládat o…no, vždyť ani není o čem…“ shrnul zklamaně. Pomalým gestem se napil čaje, jen aby oddálil Harryho štiplavou otázku : „Vážně?“
„No tak jo, možná je, ale to neznamená, že bych jí to měl říct. Vždyť ona mne nesnáší… Trpí pocitem, že jsem jí nějak ublížil nebo něco takovýho! Poslední dobou je navíc strašně nafoukaná, vůbec se s ní nedá rozumně mluvit!“
„Slova pravého zamilovaného…“ odtušil Harry a usrknul kouřící, vonící tekutinu. „Nevím, proč si tohle všechno myslíš, ale Hermiona je naše kamarádka, měla by vědět, co k ní cítíš. To je fér, ne?“ pokračoval.
„Hm, je, ale nechceš mi taky prozradit, jak jí to mám říct?“ odtušil Ron podrážděně. Od odpovědi Harryho vytrhnul Lupinův příchod.
„Harry, půjdeš za Giny? Možná…no, myslím, že tě rozhodně potřebuje u sebe…“ oznámil tiše a sesul se na židli. Harry s pokynutím Ronovi odešel.
„To byl den…“ shrnul Lupin a pousmál se.
„Jo, to teda byl…“ souhlasil Ron. V hlavě mu pořád strašila výzva citů podnícená Harryho slovy…

Dneska například jsem říci chtěl,
že píli máš a půvab včel,
že sametově něžné oči máš.
Když si řekla krutě „Dej si klid!“
a já si musel z háčku vzít
svůj plášť….

Ráno se Ron vypravil do nemocnice. Na Harryho ponouknutí pěšky, aby neponičil zakoupenou květinu. Byly to dvě rudé růže. Jednoduché a přesto svým způsobem krásné, což potvrzovala i slova dívky v květinářství, ačkoliv se Ronovi chvíli zdálo, že to všechno dělá proto, aby něco prodala.
Vrátnice byla i v tuto ranní hodinu poměrně přeplněná. Spousta lidí se dožadovala ošetření zranění nebo pokynů k navštívení svých příbuzných. Lékouzelnice za přepážkou měla velice nevrlý výraz, když Rona přijímala. Musel ji velmi dlouho přemlouvat, než byla ochotna nahlédnout do seznamu a sdělit mu, kde má Hermiona pokoj.
Dostala samostatné lůžko, ve kterém měla naprostý klid. Když Ron vstoupil, spala tam jako bledá rusalka. Vlasy měla zacuchané, slepené zaschlou krví a v kontrastu s její nepřirozeně bledou tváří se zdály temnější. Ron opatrně odložil květiny na noční stolek, pak složil svůj plášť, přitáhl si židli blíž a opatrně se dotkl rukou Hermionina čela.
Dívka sebou pohnula a přetočila se kousek na bok. Ron sebou poplašeně škubnul. V duchu ho přepadla šílená představa toho, co by udělala, kdyby ho takhle viděla. Ze strachu se zvednul a sebral si před chvilkou odložený kabát. Když odcházel ze dveří, na vteřinu se zarazil. Skutečně se mu zdálo, že zašeptala jeho jméno? Potřásl hlavou v nesouhlasu a odešel…

A tak už přestaň!
Nenapovídej, jak chovat se mám!
Vždyť tenhle zvyk školní
už nesluší nám.
Nenapovídej, co vědět mám sám!
Tak dej si říct….
Nenapovídej, jak zbavit se chyb,
a netvař se stále, že všechno víš líp!
Nenapovídej! Čas letí jak šíp,
už nám je víc…

Ron za ní chodil skoro každý den. Měl o ni loajální starost – tak to alespoň komentovala Giny. Nic se mu nezdálo tak jednoduché, jak by se mu zamlouvalo. Říct, že někoho milujete (navíc tomu, koho milujete), nebylo nikdy lehké. Ale proč to muselo táhnout k zemi jako zátěž olova?
A nejhorší bylo, jakmile v tom nemocničním pokoji někoho potkal. Dívat se upřeně na Hermionina zavřená víčka, pokoušet se upravit jí polštář do vhodnější polohy, brát ji opatrně za ruku a plaše mluvit na její rty, to bylo něco jiného, než snášet pohledy ostatních.
Někdy se dokázal po několika krátkých minutách, plněných prázdnými, účastnými slovy vytratit, ale jindy nadcházely situace, které jste nemohli opustit. Snad největším šokem bylo potkat tam Hermioniny rodiče. Paní Grangerová měla vždycky zarudlé oči. Jakoby brečela někde stranou, jenom aby ji Hermiona nemohla vidět, kdyby se znenadání probudila. A pan Granger se tvářil ustaraně a zároveň konejšivě, což mu dodávalo jakousi masku bezmocnosti. V tom okamžiku Ron prostě ze slušnosti nedokázal zamumlat nějakou přihlouplou frázi a zmizet do chodby. Paní Grangerová navíc mluvila téměř jenom o tom, jak je hodný, že jejich dceři nosí ty květiny, že tam je a tak vůbec.
Větším šokem pro Rona bylo už jen to, když u nemocničního lůžka našel klečet McLaggana. Ten samotný fakt by přežil, jenže McLaggan se choval divně. Popravdě, choval se tak, jak by se měl chovat Ron. Držel Hermionu za ruku, skrápěl její polštář slzami a vtiskával polibky na hřbet dlaně, jenž svíral. Než stačil Ron promluvit, McLaggan se napřímil, střelil po něm srdceryvným pohledem zkrachovance a odkráčel takovou tou prkenně přímou chůzí, kterou používají lidé, když se snaží zamaskovat svůj vlastní žal.
Jestli se spolu potkali i jindy, nedokázal Ron odhadnout. Co to je, když míjíte někoho beze slova mezi dveřmi nebo vteřinu sledujete jeho smutek? A vůbec jí nenosil kytky…

Dneska mluvit vlídně měl jsem chuť,
tys řekla pouze : „Zticha buď!“
a já na tebe jako vždycky dal…
Tak se vlastní vinou nedozvíš,
že oči tvé jsou jako plyš,
a kdybych směl, tak líčil bych je dál…

Hermiona se za několik týdnů probudila. Léčitelé si pochvalovali, jak dobře se její zdravotní stav vyvíjí, tím pádem se na Grimdaulově náměstí nenašlo nic, co by tam Rona udrželo. Každou volnou chvilku byl navštívit Hermionu. A každou chvilku, kterou v nemocnici strávil, začínal čím dál víc nenávidět Cormaca a jeho vlezlé návštěvy.
Nikdy by si nepřiznal, že žárlí – to by raději políbil Severa Snapea. Jeho mysl si zformovala tvrdošíjné usmyslení, že Hermiona je jen jeho. Nikdo, ani Harry ani Giny, nemají právo, vykázat ho z její přítomnosti. Až na Hermionu samotnou, samozřejmě. A ona to také dělala.
Kdykoliv se objevil Cormac McLaggan po jeho příchodu, musel Ron na její žádost pryč, ačkoliv druhý návštěvník často dělal, že se moc omlouvá a že klidně přijde jindy. Ron nad tím před Hermionou jen vzdychnul a křečovitě se usmál, věnovala mu za to jednou pusu na tvář, ale když odcházel jindy, vzápětí za dveřmi se mu do hlavy vkrádali myšlenky typu : „Jo, jasně, to ti budu věřit, McLaggane! Chceš ji jen pro sebe, tak je to! Ale ona je moje!“
Přesto se nedokázal dohodnout sám se sebou. Musel se na ni dívat, musel všechno na ní hodnotit tak, jak by se to kdy před tím bál udělat (nyní to samozřejmě taky dělal jen v duchu, ale když měla Hermiona kupříkladu namalované oči, neubránil se a zašeptal nesměle, jak jí to sluší – za ten úsměv to stálo). Hodiny by se vydržel dívat jen na to, jak se jí lesknou vlasy, jak se roztomile svůdně nebo nevinně usmívá a jak dělá rukama ta pomalá gesta! Celé dny by dokázal popisovat, jak se jí oči měkce lesknout jako z hnědého plyše!
Není proto divu, že měl Ron druhé Vánoce ve chvíli, kdy mu bylo oznámeno, že bude Hermiona propuštěna. Na Ústředí se Cormac tak snadno nedostane! Celou dobu se tomu šíleně přiopile smál!

A když jsem začal jako kotě příst,
tak řekla jsi mi „Obrať list!“ –
já nesměl jsem už ani slůvko říct.
Za to ty jsi byla výřečná,
a řeklas při tom míň než já,
ne – víc….

Na Grimdaulově náměstí se kolem Hermiony motala samozřejmá spousta lidské masy. Všichni s ní mluvili, smáli se s ní, sedali s ní u oběda. Ron na to nic neříkal. Bylo to naprosto normální chování přátel, proč kolem toho zbytečně budit rozruch.
Často sedávala v knihovně a četla si. Snažil se tam tak nějak nenápadně ochomýtat nebo jí přímo vnutit, jestli od něj něco nechce, ale něco v tom jejím vševědoucím úsměvu ho sráželo na kolena. Říkal si, že na něj každou chvíli bafne někde za rohem, vmete mu to všechno do tváře jako fúrie a zanechá po sobě jenom bouřku citů. Jenomže ona se prostě usmívala a ani nevěděla, jak ho tím přivádí k šílenství.

Právě v téhle chvíli tam seděl s ní. Svíce na ní vrhaly naoranžovělou záři a vplétaly jí do vlasů barvy laskavého podzimního slunce. Seděla proti němu v křesle s nohou přes nohu, takže Ron minutu co minutu zalétával pohledem na její bílé kotníky. Na pravém měla chřestivý náramek. Nehty nalakované světle modrým lakem (jak na nohou, tak i na rukou), což hezky ladilo s nebeským hábitem. A nejen to, prohlížel si ji od hlavy k patě až nestoudným pohledem.
Její oči však těkaly po stránkách knihy. Co také měly dělat, když četla, že. Ron sledoval jejich mátožné pohyby cukavých rytmů valčíků a svou knihu nechával rozevřenou bez povšimnutí. Náhle vzhlédla. Rychle uhnul.
„Copak?“ zeptala se jemně. Dokázal si u toho představit ten její uličnický úsměv.
„Nic…“ odpověděl tiše a vyslal své oči na jistější dráhu čtiva. Vzdychla, zaklapla knihu a zvedla se. Po očku se odvážil podívat. Protáhla se jako kočka a pak se jakoby nezaujatě rozhlédla. Její plyšový pohled zakotvil s nebývalou pilovou razancí na něm.
„Jdu spát. Dej mi vědět, až něco bude,“ oznámila stroze. Překvapeně se za ní podíval.
Napadlo ho, že jí to vyzvonil Harry nebo Giny, ale ti oba tvrdili, že s tím nemají nic společného. A podotkli, že by vlastně bylo lepší, kdyby jí o jeho lásce řekli, protože on do toho není zrovna moc hrr. Tiše jim přísahal smrt a nahlas řekl, že se je pokusí proklít.
Ron se nedokázal zlobit, ani kdyby to skutečně vyzvonili. Ron byl…prostě Ron. Všechno si schovával někam hluboko a nenechával to dýchat. Avšak ten, kdo se dusí, taky zalapá dřív nebo později po kyslíku.
Zalapal dřív, než mohl být vůbec začatý řádně škrcen.
Byl to den přes týden po tom, co se Hermiona vrátila. Někdo přišel a jednoduše zazvonil. Ron šel otevřít a měl drobný pocit, že měl raději zůstat nahoře, daleko ode dveří. Stál za nimi totiž Cormac McLaggan.
Když ho spatřila Hermiona, bylo její nadšení o poznání větší než to Ronovo. Přiběhla rozzářeně k němu a nezůstala jen u objetí. Před Ronovými zraky Cormaca políbila. Vysvětlení však na sebe nedalo dlouho čekat.
Cormac zůstal na večeři. S uctivostí se mu dokázal Ron vyhýbat a on jemu. Hermiona však na večeři vyrazila většinovému osazenstvu dech. Oznámila, že za dva dny odjíždí s McLagganem na Mallorcu, kde se vezmou. Všichni z toho jásali. Ron taky. Ačkoliv možná ne tak úplně zářivě. Přece jen byl pořád ještě její kamarád. Cormac zůstal i na noc…

Za dva dny, už bylo chvilku před odjezdem, zaklepal Ron na dveře její ložnice. Cormaca potkal v hale, jak chystal odjezd, mohl si tedy být jistý, že je tam sama. Vyzvala ho dál.
„Co je?“ dotázala se od kontrolování kufru po jeho deseti vteřinách hovorného ticha.
„Já…Hm,“ povzdychnul. „chtěl jsem ti poblahopřát…“ trochu uraženě frkla a narovnala se. Ve žluto červených šatech jí to docela slušelo. Na nohou měla růžové žabky.
„To vykládej holubům, Ronalde,“ zarazila další jeho připomínky ohledně svého sňatku. „Vím, že se ti to nelíbí.“
„Ale ne!“ přerušil ji rychle. „Myslím si, že je to… No, vlastně nejsem tak nadšený…“ přiznal. Pod jejím pohledem tál jako zmrzlina. „Ale přeju ti to!“ ujišťoval, aby nedošlo k mýlce. Natáhla se pro slaměný klobouk, posadila si ho na hlavu s galantností, jakoby to byla koruna, a zatočila se dokola.
„Jak se ti to líbí?“ optala se zvědavě překvapeného Rona.
„Moc…“ přiznal ochotně a znovu sklopil oči. Popošla k němu.
„Konečně si byl za celý ten týden upřímný,“ zkonstatovala. Vzhlédl.
„Ty… Ty, no, víš o tom? Proč si nic neřekla?“
„Protože jsi měl šanci dost dlouho. Celých devět let. A nic jsi neudělal.“
„Ale já…“ zahanbeně zmlknul. Ušklíbla se. Trochu vítězoslavně.
„Já tu šanci teď dávám McLagganovi – “
„Ale vždyť víš, jaký je!“ přerušil ji rázně. „Takovej samolibej frája! Jak to můžeš udělat?!“ vzdychla a trochu unaveně se usmála.
„Jenže on slíbil, že se změní, Rone,“ pronesla pomalu. „a ty už jsi, bohužel, nenapravitelný… Je pozdě, měl jsi brát, dokud jsem dávala. Sbohem,“ políbila ho na tvář, pak se sehnula ke kotníku a odepjala si náramek.
„Na, vezmi si to,“ Stříbrný řetízek s jejími iniciály a všelijakými ozdůbkami se mu stočil do dlaně.
„Nechoď, prosím…“ zkusil ještě. Zavrtěla nesouhlasně hlavou, až jí slamák málem spadnul na zem.
„Já musím. Můj život pokračuje tam, na Mallorce. Sbohem,“ zopakoval téměř plačtivě, sebrala kufr na kolečkách, načež ji bouchnutí dveří vymazalo z Ronova života…

A tak už přestaň!
Nenapovídej, jak chovat se mám!
Vždyť tenhle zvyk školní
už nesluší nám…
Nenapovídej, co vědět mám sám!
Tak dej si říct…. Tak dej si už říct!
Nenapovídej, jak zbavit se chyb!
A netvař se stále, že všechno víš líp!
Nenapovídej! Čas letí jak šíp,
už nám je víc…
A tak s tím vážně přestaň!
(Nenapovídej – Michal David)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA