Jdi na obsah Jdi na menu
 


Před námi chaos, po nás nic

30. 4. 2009
Ty víš, že vím, že víš, můj Pane…

Od jisté doby Albus Severus Potter ví, že život dělí na dobré a zlé zářivá linka. Poskakuje a tancuje po ní jen pro pocit, že může. Vysmívá se pánbíčkářům na jedné či vábitelům na druhé straně. Sebevědomé pohrdání rozhazuje plnými hrstmi. Problém je, že je to jenom linka, žádná zeď. A jednou…jednou mu podklouzne noha…

…o každém tvém pomýlení…

Albus seděl u jezera, na kterém se už na začátku prosince udělala slabá ledová krusta blízko břehu, a snažil se nevidět a nebýt viděn. Zima mu kradla dech od úst, mráz spaloval konečky prstů. Přivíral oči před padajícím sněhem. Vločky se tulily v jeho vlasech. Co kdyby neroztály? Co kdyby tam jednou zůstaly? Stejně jako hladící ruce…
Albus povzdychnul. Už zase mu myšlenky utekly směrem, kterým nechtěl. Přesně věděl, čí ruce by měly zůstat na jeho hlavě, jeho těle, kdekoliv v jeho blízkosti. Jenže tyhle dlaně ho znervózňovaly. Najednou, zničehonic se přestal cítit bezpečně, zatímco byl Scorpius na dohled. Něco ho strašně dráždilo. A nemělo to žádnou souvislost s tím, že Scorpius byl náměsíčný – každý úplněk děsil po dva roky spolužáky, když jako přízrak vstával s doširoka vytřeštěnýma očima a jako bílá paní se šel projít, až nakonec – kvůli děsu ostatních – dostal svou vlastní ložnici. Albus jím byl tehdy fascinovaný a tak si vyprosil, že bude ten pokoj sdílet s ním. Scorpius tohle kamarádské gesto neodmítl.
Al nebyl somnambulismem překvapený. Těžko být, když váš skoro bratranec je Teddy Lupin a vaše teta aktivistka Hermiona Grangerová-Weasleyová.
Scorpius Hyperion Malfoy byl Albusovi blíž, než se považovalo za normální. A právě v pátém ročníku to Albus začal vnímat. Ale negativně. Pořád zůstával napjatý a nedokázal myslet na nic jiného, než co kdyby…cokoliv. Všechno se týkalo Scorpia, protože Albův život se jím naplňoval. Vnímal jeho slova, ty nevšední myšlenky, s podivným hřejivým pocitem prozření a pochopení. Ale nedokázal se necítit svázaný a připoutaný. Vztekal se a pak si se Scorpiem už většinou jen nadávali, což bylo zlé, uvážíme-li, že koexistovali v jedné místnosti.
Scorpius nechápal vůbec nic. Tak zněl důvod, pod kterým od něj Albus utekl a mrznul na školních pozemcích. Nechtěl už ani minutu vidět ty šedé oči, schované částečně pod vlasy, ani vzteky sevřené rty. Scorpi nekřičel – tiše pěnil a pak se stáhl za bytelné hradby, které prostě nešly zbourat. Albus si zoufale přál, aby mu byl do tohohle města dovolen vstup.
Musel to nějak změnit. Nejlíp se mění zvyky. Albus vzhlédl mezi vločky. Kdy naposled slavil Vánoce s rodinou? V prvním ročníku? Ano, vzpomínal si na jídla babičky Molly a vtipy strýce George. Od druhého ročníku patřily svátky Scorpiovi. Nelitoval toho, ale možná byl čas vrátit se do starých kolejí.
Scorpiovi se později nějak zapomněl svěřit.

…že úsměv splatí políbení…

Dva dvanáctiletí chlapci se mačkali v jednom křesle, stehno přitištěné ke stehnu, paže zaklesnuté do sebe. Popíjeli horký jablečný džus z vysoké sklenice a dvěma lžícemi dlabali přeslazený javorový sirup, z kterého jim trnuly zuby.
„Jak někoho může napadnout marmeláda ze stromu?“ zeptal se Scorpius. A podal sklenici chlapci vedle.
„Fakt nevím, ale oni o ty stromy v Kanadě určitě zakopávaj,“ odpověděl Al a ušklíbnul se. Javorový sirup mu roztahoval koutky od sebe.
„Nikdy jsem si nevšim, že máš tak zelené oči,“ poznamenal Scorpius náhle. Albus se odvrátil.
„Mám zelenou rád,“ doplnil blonďák, „tak mne nech ještě chvíli koukat.“
Albus se pokusil vstát, ale zavadil loktem o sklenici na stolku a celý se polil.
„Au!“ vyjekl. „Kruci Merline! To pálí!“
Scorpius se začal smát tomu, jak poskakoval a snažil se ze sebe lepkavou tekutinu sklepat. „To máš za to, že mi nechceš udělat radost!“ vypravil ze sebe mezi vlnami smíchu.
Albus po něm skočil a přilepil se k němu, aby si taky užil mokrou skvrnu.
Dva dvanáctiletí chlapci se na křesle mačkali v duchu nevinnosti.

…rty náhle slovy osaměly…

„Ale!“ volala na něj matka. Al vyběhl z pokoje, který sdílel s Teddy Lupinem, seběhl po schodech a doletěl až do předsíně. Tam zabrzdil přímo o ni. Jemně ho odstrčila.
„Přišel ti dopis,“ řekla odměřeně. Ten tón nevěstil nic dobrého. „Je od Malfoyových.“
„To bude Scorpius. Nechci ho, můžeš ho zahodit,“ odvětil rychle. Byla to pravda, i když ne docela. Neměl na nic náladu. A už vůbec ne na slova, která ho ovládnou, od kterých celé prázdniny neodtrhne oči.
„Slušné by bylo si ho aspoň přečíst,“ dodala. Poslušně ho převzal. „Oni sice na naše pozvání na vánoční večeři neodpověděli,“ pokračovala Ginny, „ale proto si ještě nebudu myslet, že jsou banda samolibých zbohatlíků.“
„Draco se nás bojí. Stydí se,“ odpověděl Albus a zkoumal pečeť palcem. Uklidňovalo ho to. Nejskutečnější věc široko daleko. Pro patnáctiletého chlapce důležitá.
„Draco?“ nadhodila Ginny. Albus pomalu vzhlédl, absolutně bez výrazu.
„Přečtu si to nahoře, jo?“ osvětlil a než ho stačila zadržet, utekl do svého pokoje.
Tam se zamkl v přítmí zeleno stříbrných závěsů, přelezl přes druhou postel na svojí a schoulil se u zdi. Dopis mu ležel na klíně jako obvinění. Nakonec po něm sáhl.

Albusi,
asi jsem Ti nějak ublížil. Nejspíš je způsobováním bolesti moje rodina prokletá, ale jistý si být nemůžu. Nikdy mi nikdo nic neřekne. Ty taky ne, leč…někdy prostě potřebuji zabít zbytkové naděje – oči zaplavené v oceánu nevyplakaných slz, duši spálenou ve světlech neprosněných nocí a srdce roztavené v ohni nenalezené lásky, sám vstříc peklu…a tehdy Ti píšu.

Jestli v listě stálo ještě něco, Al nevěděl. Rozplakal se a neměl vůli ani sílu týrat se čtením dál.

…nevinnost pravdou omámily…

„Já nevím, proč se to stalo,“ vysvětlil Scorpius vystrašeně. Albus nedokázal šokem odpovědět. Omýval mu pořezané ruce. Opatrně je zbavoval karmínových skvrn a snažil se, aby ho to moc nebolelo. „Co když jsem někomu něco udělal…“
„Ne,“ přerušil ho Albus pevně a podíval se mu do očí. „Jsi náměsíčný, ale nejsi psychopat. Jeremy Nott je hysterka a zpanikařil, když tě viděl uklízet střípky. To je všechno.“
„Albusi, poslouchej!“ vymanil se mu naléhavě. „Já jsem nad ním stál. Držel jsem mu ten džbánek takhle nad hlavou,“ napodobil svůj sen. Dlouhé paže vztáhl před sebe do vzduchu. Albus si prohlížel jeho zničenou, unavenou tvář.
„Zdálo se mi to, ale ona to byla pravda! Říkal jsem si, že bych mohl…“
Albus zavřel oči, krev mu kapala na čelo. Tekla mu podél nosu až ke rtům.
„A pak jsem tím hrnkem mrštil proti zdi,“ pokračoval Scorpius stejně úzkostlivě. „Myslím, že jsem se snažil to uklidit, aniž bych si všimnul, že Notta rána probudila. Mohl jsem mu ublížit, vážně…“
Albus otevřel oči a stáhnul krvácející dlaně dolů.
„Jsi nevyspalý a panikaříš, protože jsi nervní jako vždycky. Nott je očividně nakažlivý,“ odpověděl. Kapičky mu stekly po bradě. Vyplázl jazyk a slíznul je. Železitá pachuť mu zůstala na horním patře.
„Někdy jsi fakticky zvláštní, Albie,“ poznamenal Scorpius tiše.
„Jo, a díky tobě vypadám i jako kdybych si rozsekal hlavu při pádu z koštěte.“
„Promiň,“ zašeptal pokorně. „Každýmu přidělávám víc a víc starostí a –“
„Sklapni,“ zamumlal Albus. „Nesnáším ponižování. A drž ty ruce,“ pokusil se to říct jemněji, ale podle Scorpiova výrazu se mu to moc nepovedlo. „Nott by si občas jenom zasloužil hrnkem mezi oči.“
„Haha. Není to dobrý – už takhle o mně vykládá drby na počkání. Teď si k nim může přidat další a skvělý, mým přičiněním,“ doplnil Scorpius hořce. Albuse přiměl přestat šmátrat po obvazech. Takovým tónem by nemělo mluvit žádné čtrnáctileté dítě.
„Nic si z něj nedělej – když tě nemůže držet v zubech, má tě alespoň celou dobu v hubě. Tak to je a prostě bude. Můžu požádat strýce George, aby mu poslal nějakou extra fajnovou zásilku, jestli chceš,“ navrhnul, aby vyloudil přemýšlivý úsměv na Scorpiho rtech. „A teď drž, doděláme ty ruce.“
„Dík…“

…kopyty sladce pošlapaly…

„Tys brečel?“ zeptala se ho teta Hermiona, jakmile vešel do kuchyně. Všichni zmlkli a otočili se k němu. Rodiče, příbuzní i profesor Longbottom.
„Ne. Jak tě to napadlo?“ zalhal Albus automaticky. Přelétl dlouhý prostřený stůl a rozhodl, že se posadí vedle otce.
„A proč máš na sobě kolejní svetr?“ ozval se strýc Ronald.
Protože není můj, proto, pomyslel si Albus. Strašně rád by jim vysvětlil, jak si jednou se Scorpiem omylem prohodili svetry a nechali to tak. Scorpius v Albově sice vypadal vtipně, poněvadž rukávy mu byly tříčtvrteční a lem měl kdesi v pase. Svetr tudíž působil jako vesta. Albus Scorpiův nosil, i když mu rukávy plandaly a byl už vytahaný, jak pod něj pořád choulil kolena. Nedokázal se ho vzdát, byl spojením. Kdyby se každé vlněné vlákno vypletlo a rozuzlilo s těmi ostatními, mohl by podle toho, kam by určitě vedla, najít Scorpia kdekoli na světě.
„Hřeje,“ odvětil nakonec.
Když směl jít konečně spát, pomalu brečel úlevou. Pořád se k němu někdo otáčel a oslovoval ho pod různými záminkami, jenže nakonec vždycky stočili řeč na Malfoye a na Zmijozel. Všichni tak moc nenávidí… Byli by schopni zabíjet pod šlechetnou záminkou jeho ochrany. Připadal si jako vycpané zvířátko. Bylo to obdobně ponižující, jako když mu babička stále dokola vypráví o tom, jak ho nahatého sledovala dělat první krůčky.
„Co tě trápí?“ nadhodil Teddy, když se ukládal. Albus vytřeštil oči do zdi. Na takové otázky přece nebude odpovídat. „Harry říkal, že jsi poslední dobou nějaký…jiný,“ pokračoval Teddy neodbytně. „Měl by sis promluvit aspoň s ním a ujistit ho, že si dělá zbytečné starosti. Snažil jsem se mu vysvětlit, že prostě dospíváš –“ Albus si s hrůzou uvědomil, že si ten rozhovor představuje. „– ale asi tomu neuvěřil… Draco Malfoy je docela hezký, ne?“
„Cože?“ vyjekl Albus leknutím. Jak se Teodor dostal k němu?
„No, napadlo mne to… Scorpius je mu prý hodně podobný,“ dodal logikou dostupnou v úplně jiném světě, než Albus žil.
Al to nechal bez odpovědi. Jednak nevěděl, co na to říct, a na druhou stranu bylo úplně očividné, že se Teddy snažil rozhovor někam nasměrovat. Bylo by možné, aby něco někdo tušil? A co by vůbec měli tušit? Nebylo absolutně nic, co by se týkalo Draca Malfoye.
„Draco Malfoy mne nepřitahuje, nezneužívá, nevyhrožuje mi ani mne žádným jiným způsobem netýrá. A jeho syn taky ne, pokud jde o tohle. Dobrou noc,“ řekl nakonec.
„Jak myslíš. Dobrou.“

…lékořici s levandulí…

„Co je tohle?“ zeptal se Albus a ukázal na keramický truhlík s fialovými rostlinkami.
„Levandule,“ odpověděl Scorpius.
„Voní to,“ řekl Albus skoro obviňujícím tónem. Scorpius pokrčil rameny.
„Chtěl bych jí tu mít. Zbožňuju ji. Zvykneš si, tak pronikavé to zas není.“
Albus se na ni později zeptal Nevilla. Profesor Longbottom mu o levanduli pověděl nejspíš všechno, co se povědět dalo – od pěstování ve Francii, až po využití rozemletého kořene. To důležité bylo, že tehdy třináctiletému chlapci objasnil, že její vůně uklidňuje spánek. Albus si na ni už nikdy nestěžoval.

…v tanečku příšer pod postelí…

Albuse probudily ruce. Čechraly mu vlasy, zkoumaly jeho tváře, hladily mu nos a krk a snažily se mu rozepnout knoflíky na košili. Ve tmě nad ním zářily Scorpiovy vlasy. Chtěl něco říct, ale všimnul si těch nepřirozeně vytřeštěných očí. Sco měl jednu ze svých somnambulických hodinek. Těžko říct, jak dalece si uvědomoval, co dělá, ale i kdyby se pokusil Ala zabít, ten by nereagoval. Navíc, tohle očividně nebude nepříjemné. A Albovo tělo se tím rozhodně netajilo.
Scorpi vylezl k němu. Pavoučí prsty z Albuse stáhly deku a bříška prstů se zasekla u jeho klíčních kostí. Chvíli tam nerozhodně zůstala a pak se vrátila ke knoflíkům. Metodicky a nepřirozeně pomalu košili rozhrnul.
Jakmile sklouzl rukama níž, zkousl si Albus spodní ret a zavřel oči. Náměsíčníka přeci nesmíte budit.
Když o šest minut později Scorpius spinkal jako andílek na jeho rameni, připadal si Al jako ten nejhorší ze všech lidí. Využil chvilkové slabosti, aby dostal, co potřeboval, co chtěl. Fajn, stalo se, ale jak to sakra vysvětlit?! Jak by se vůbec ještě kdy mohl podívat Scorpiovi do tváře, aniž by si přitom vzpomněl na tuhle noc?
Albus povzdychnul a kousek se odsunul. Scorpius si podložil hlavu rukama a spal dál.
Nedokáže za tohle nést zodpovědnost. Scorpius to začal, takže Albus za nic nemůže. Je moc brzo na to, aby se s něčím takovým srovnal. To prostě nejde, aby se Sco spal. Nejde to…musel by to říct rodině. Musel by to přiznat, přiznat sobě.
Pokusil se vstát a poprvé zalitoval, že jeho postel stojí jednou stranou u zdi. Opatrně přehodil nohu přes schouleného mladíka. Pak i paži. Ocitl se tak nad ním. Sledoval jeho obličej zahalený tmou. Vzápětí ho zalil pocit perverzního vítězství a zadostiučinění. Opojný vjem moci. Tohle křehké stvoření přišlo s ochotou do jeho postele, vydalo se vstříc rozkoši, i když možná docela nevědělo, co činí. A nejsou sny jenom projevem podvědomí? Na tom nezáleží. Teď tu sní a je tak nehybný. Jako motýl připíchnutí pod sklem, mrtvý a pořád krásný. S tenkou noční košilí, dlouhýma nohama…
Albus si nevšiml Scorpiových upřených očí. Byl tak zamyšlený nad vlastním opětovným vzrušením, že ho vyrušila až ruka, která mu přejela po rameni.
„Dělej,“ zašeptal Scorpius. „Nebo nade mnou hodláš takhle spát?“
„Dělej co?“ zeptal se Albus uštěpačně. Scorpius odvrátil hlavu. Dlaň měl pořád na Albově rameni. „Navíc, ty jsi v mojí posteli.“
„Chápu,“ zamumlal Scorpi a pokusil se odvalit. Šťouchl do pevně stojící paže. Albus se ani nehnul. Když už do toho byl jednou zavlečen a když už jednou pocítil něco takového, nedokázal se toho vzdát. Stejně jako Scorpia. Najednou si uvědomil, že by vážně mohl odejít. A neodcházel by z postele jen na jednu noc – odešel by už navždy. Bylo jedno, co se stane zítra, za deset minut, za deset let. Je jedno, co řeknou ostatní – vždycky bude čas vysvětlovat a bránit se. Záleželo na tom, co Al udělá, dokud může. Život je jen o tom, jak se naloží s každou darovanou vteřinou, protože nikdy nevíte, kolik jste jich dostali.
Albus pomalu klesnul, přitisknul se k Scorpiovi a položil koleno přes jeho bok. Dýchal mu do zátylku. Vdechoval zvláštní vůni. Měl dojem, že to bylo levandulové mýdlo, ale nezajímalo ho to natolik. Stačilo, že to cítil. Byl tak blízko, jako nikdy dřív. Splýval, vnímal, byl chápán a neodháněn. Zabíjel by pro ten pocit.
„Funíš,“ zamumlal Scorpi. Albus se rozesmál.
„To bylo fakt hezký vyznání lásky,“ odpověděl. Scorpius se k němu víc přitisknul. Albus ostře vydechnul. Částečně se styděl za svou erekci, ale nevěděl, jak by ji skryl. Scorpius vyhledal jeho ruku a spletl s ním své prsty.
„Ne, tohle je vyznání,“ zašeptal a stiskl, jako by dlaň druhého chlapce byla jediný záchytný bod v jeho životě. Jedna část Albovi mysli si uvědomila, že vzdala hru na drsňáka, druhá cítila a vracela všechno, co jí Corpie nabízel. Byl vpuštěn do opevněného města – ne jako uzurpátor, ale jako vyslanec, jako společník, pomocník, přítel. Před tím, než takhle Scorpiuse našel, byly věci chaotické, nejasné a neuspořádané. Po tomhle na nich přestal život záviset. A ony se zázračně srovnaly, zapadly jako skládačka.
Scorpius se blaženě usmíval. Věděl, že když ve dvě ráno dostane chuť na lásku, když bude třeba nalézt spřízněnost, nikdy nebude daleko.
Oba pak dospali v objetí.

…zda víš, čemu nezabráníš, to se stane.

Věnování: Věnováno Frox, za její duši. A náklonnost k lékořici.

A/N: Báseň je moje. Její úvodní věta je ovšem vypůjčena z jedné básně Michelangela Buonarottiho.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Povídky na přání

(Erik, 3. 9. 2012 14:59)

Ahoj,máš tady moc hezké povídky,líbí se mi. Píšeš taky povídky na přání?

Re: Povídky na přání

(Tofiam, 7. 11. 2012 10:58)

Ahoj, děkuju. Jo, jsem schopna napsat povídku na přání. :) Dělávala jsem to i dřív, a pokračuji v tom. :) Doporučuji taky mrknout na stránku www.cordeliacorp.blog.cz Jsem víceméně víc tam, než tady, a myslím, že tam na to máme rubriku. ;-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA