Jdi na obsah Jdi na menu
 


ZLatý drak 1 - 6

1. 9. 2009

Kapitola 1 : Modlitba

„Albusi?“

„No?“

„Nemohl bych spát s tebou?“

„Myslíš jako…“

„Myslím u tebe v posteli.“

„Bojíš se tmy?“

„Ne – bojím se…neznámého. Tvůj pokoj mě znervózňuje. Děsí mne tvary kolem, když si je nedokážu pojmenovat… Děsí mne stíny, které neznám. Neidentifikovatelné nezvyklé zvuky…“

„Bojíš se tolik?“

„Albie…“

„Promiň, nechtěl jsem to zlehčovat. Samozřejmě můžeš ke mně,“ odpověděl jsem a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Chvíli jsme oba slepě mžourali, pak Scorpius vstal z rozkládacího lůžka a pomalu přešel k mé posteli, jakoby se obával útoku ze strany nábytku. Měl na sobě dlouhé tričko. Když omluvně pokrčil rameny, povytáhlo se a odhalilo mi jeho bílé spodní prádlo.

Odsunul jsem se, aby mohl přilehnout.

„Ta deka je krásně vyhřátá,“ zamumlal spokojeně. Nic jsem na to neřekl. „Díky,“ pokračoval a zhasnul.

„Corpie?“

„Hm?“

„Vlastně… Je to zvláštní, mít tu takhle někoho.“

„Jo, to jo,“ odvětil a víc se schoulil.

Vážně to bylo podivně neobvyklé, aby vedle mě někdo usínal. Měl jsem rád svou spřízněnost s tmou a osaměním. Ale nepříjemné mi to nebylo.

„Albie?“

„No?“

„Pořád se bojím.“

„Jsem tady.“

„To nestačí…“

„Corpie, ale já nevím, co s tím mám dělat!“

Prudce se přetočil a přitiskl se na mne jako klíště. Vzápětí se poodtáhl, abychom byli oba schopni dýchat.

„Lhal jsem – bojím se tmy,“ přiznal mi do ramene.

„Dobře, rozsviť.“

„Ne, přežiju to. Jen potřebuju vědět, že nejsem sám.“

„Nejsi sám,“ odpověděl jsem rychle. Vnímal jsem to spíš jako přísahu, než obyčejné konstatování. Jednou rukou jsem ho objal. S pocitem, že činím nejdůležitější věc v mém životě, jedinou věc, která má na světě smysl.

Scorpius se za několik minut uvolnil a slabě oddychoval. A já, v největším vytržení smyslů, kdy se ve mně všechno zároveň tetelilo a svíralo, jsem zatoužil vyslat prosbu k Osudu, modlitbu k Bohu nebo k čemukoliv, co poslouchá, i kdybychom už nikdy jindy neměli být spolu.

Děkuji ti, Bože, za tvé dokonalé stvoření.

S kůží tak hebkou a bledou jako dohasínající paprsky měsíčního světla, pod níž se přelévají svaly a tepe životadárná krev, a která kryje sítě citlivých nervů – od hlavy, přes nádhernou šíji a vypjatou hruď, až po konečky drobných prstů.

Děkuji ti za rytmus jeho dechu.

Děkuji za to, jak se choulí a rozvinuje, jak rozkládá paže své ve snaze nalézti pohodlí.

Za lehké obrysy pod dekou, plynoucí podél jeho štíhlých a krásných linií, slibujících, nic neprozrazujících.

Děkuji ti za vlasy jemné jako pěna na hřbetech vln a barvy nejjasnějších hvězd. Jak ve spánku mu spadají přes spánky.

Za mírně pootevřené rty v posmutnělém úsměvu.

Když se k němu tisknu, slyším srdce, které odbíjí věčnost, osamělé a uklidňující údery, spirálami vyplňující celý prostor.

Je chrám. Bezpečí. Svátost.

Je tvůj.

Je dokonalý.

Děkuji ti za to, že s ním můžu sdílet čas definovaný sladkostí a konejšivostí a děsivostí snů. Ten krátký nejdůležitější čas tajností a soukromí.

Děkuji ti, Bože, za kus ráje.

Děkuji, Bože, za Scorpia Hyperiona Malfoye.

Kapitola 2 : Strom

 

Bloumali jsme se Scorpim po našem dvorku. Dostal jsem sice za úkol zkontrolovat sovy, ale poněkud jsem to odbyl.

„Původně dvorek neexistoval,“ vysvětloval jsem, „ale máma za každou cenu chtěla pěstovat zeleninu, tak jí ho táta daroval k výročí. Výhoda mudlovských sousedů – nemusíš mít stavební povolení.“

„Romantické,“ ohodnotil Scorpius.

„Jo,“ povzdychnul jsem. „On takový věci dělá furt. Třeba ta jabloň, co pod ní sedíš.“

Scorpius zvrátil hlavu. Strom byl obsypaný sněhovými květy, hučel včelami a jeho větve vrhaly jakýs takýs stín.

„Táta ten strom zasadil, když se narodil James.“

„Proč zrovna jabloň?“ divil se s pohledem stále upřeným vzhůru.

„Protože všechny jabka z ní jsou hrozně hnusný. Já přece nevím, proč zrovna jabloň. Možná je v tom nějaký ukrytý symbol nebo v tý době jiný semínka neměli. Možný je všecko.“

„Neptal jsi se?“

„Neptal. Teda, ptal jsem se, proč máme na zahradě jabloň, u který se James musí na každý narozeniny fotit. Nepovažoval jsem to za světobornou informaci a nejspíš to má banální vysvětlení. Důležitý je, že to táta udělal a pak to pustil z hlavy. James už se u toho stromu čtyři roky nefotí, protože nechce. Dupnul si a všichni poslechli. Táta dost ochotně. Na všech obrázcích je ten strom vyšší než brácha,“ dodal jsem škodolibě.

Scorpius vstal a zahleděl se do koruny. Po pár vteřinách přitiskl opatrně dlaně na kmen a zavřel oči. Vypadalo to jako nějaký posvátný rituál, který ho naplnil klidem. Láskyplně se na zvlněnou kůru usmíval.

Přál bych si, aby se tak díval i na mne. Toužil jsem po tom víc, než po čemkoli jiném. Navíc jsem si uvědomil, že žárlím. Ten strom byl symbol mého bratra a Corpie ho de facto laskal. Kdykoliv zavál vítr, květy i včely se pohnuly, jako by se mi vysmíval.

„Díváš se takhle na všechny jabloně?“ zeptal jsem se uštěpačně, vstal ze schodů, na kterých jsem seděl, a došel k němu. Obrátil se. Ruce tam, kde byly.

„Ne, ale když si ten strom představíš… Jak byl malý a nicotný. A podívej, jaký je teď.“

„Jo, něco podobnýho říkám u všech Jamesových fotek: jaký byl malý a roztomilý. A podívej, co je z něj teď!

Scorpius se zasmál. Já slyšel andělské chóry.

„Ne, zkus to brát vážně,“ pokračoval potom. „Ta jabloň byla téměř neviditelné semínko. Když z ní byl teprve malý keřík, musela přežít první zimu.“

„Byla ošetřená kouzlem,“ podotknul jsem.

„To – je – jedno,“ odsekl afektovaně. „Detaily sem nepleť.“

„Dobře, rozumím,“ ušklíbnul jsem se. „Prostě přežila první zimu, což muselo být tak hrozné, že by jí měli dát medaili.“

„Jo,“ nedal se vyvézt z míry. „A pak těch zim přišlo ještě hodně a ona pořád stojí a pořád dává jablka. Ačkoliv, jednou umře. Zima ji vysuší a její kůra zčerná,“ zamumlal téměř výhružně. Natáhl se po nejbližším květu. Seděl mu v dlani jako důvěřivé zvíře. Pak Scorpius sevřel prsty v pěst a květ rozdrtil.

„No, nevím, jestli ti to doma řekli, ale všichni umřem.“

„Já vím,“ zašeptal úzkostlivě. Ukroutil jsem kus větve. Scorpius to bezhlese pozoroval, vypadal smutně. Přelomil jsem tu utrženou část a půlku mu podal.

„Jsi u nás třetí den a už vedeme rozhovory o smrti,“ řekl jsem. „Ne, mlč, nechci říct, že je to špatně. Jenže já si chci užít každou vteřinu, aniž bych se zamýšlel nad tím, co tenhle vypůjčený čas ještě přinese. Zítra se můžu zabít pádem z koštěte. Může mne zabít nějakej neosmrtijedskej magor. Ale kdyby se to stalo, budu si jistej, že jsem dělal, co jsem mohl. A že jsem si to sakra užil. Dneska chci, aby ti u nás bylo dobře. Je nám oběma šestnáct a –“

„Tobě, mně je sedmnáct,“ pronesl tónem, který prozrazoval hluboké smíření s mojí neschopností zapamatovat si jediné datum. Narodil se v březnu, teď byl začátek července. „Ostatně, za týden vítej ve světě dospělých.“

„Hele, dospělost je stav, kdy pochopíš, že všichni ti cizí, oškliví, hloupí ostatní jsou lidi jako ty. A necháš mne pokračovat? Díky. Všechno, co potřebujeme, se děje teď. A nikdo nezastaví život, aby nám neorval větve,“ doplnil jsem a úlomek zahodil. „Musíme to zastavit my sami.“

„Albie,“ zašeptal. Byl to zvláštní naléhavý tón. Nervózně jsem vztáhl ruku a přejel mu palcem po tváři. „Albie,“ zopakoval, aniž by vzal dotek na vědomí. „musím… Chci ti něco říct.“

„Dobře,“ vydechl jsem. Oba jsme se zhluboka nadechli. Ruce jsem vrazil do kapes, protože jsem náhle nevěděl, co s nimi.

„Víš, já ve skutečnosti –“

„Albusi!“ zaznělo od dveří. Já i Scorpius jsme leknutím nadskočili. Můj otec se mračil. „Nepochybuju, že jsi skvělý kouzelník, Ale, ovšem to, jak krmíš sovy bez krmiva –“ potěžkal v levé ruce pytel mrtvých myší, „- a bez vody –“ pravačkou nadzvedl bílý kanistr, „to ti nesežeru.“

Přísahám, takhle nadávat mne ještě nikdy neslyšel. Jenže kouzlo okamžiku bylo stejně pryč a k tomu, co Corpie chtěl, už jsme se nedostali.

Kapitola 3 : Gramofon

Jiřímu Grossmannovi, in memoriam. 

Dům se otřásal křikem. Předpokládal jsem, že matka opět nadhodila otázku naší finanční situace a snaží se tátu donutit pracovat mnohem víc, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Sco byl ovšem trochu nervózní.

„Nezabijou se?“ zeptal se zvědavě.

„Teoreticky ne,“ odpověděl jsem. „Tvrdí, že se milujou. Podívej, táta ve skutečnosti ministerstvo nesnáší a i když je šéf bystrozorů jeho vysněná práce, málokdy tam vydrží sedět a vyřizovat hlášení. Navíc se nehádají často, jen to občas nevydrží, pak občas vybuchnou. Většinou se ale hádají s náma, respektive se mnou a s Jamesem. Lily vždycky brečí – ona je hrozně silná, jenomže potřebuje nějaký zázemí, od kterýho tu sílu odrazí. James se snaží z hádky vycouvat a dělá to tak, že se snaží mít na všechno poslední slovo. A mně je to převážně fuk.“

„Tak proč se s nimi hádáš?“

„Jestli sis náhodou nevšim,“ zaťukal jsem si na čelo, „barva mé koleje je zeleno stříbrná a můj otec je ten Harry Potter. Mám tak trochu jinej žebříček hodnot. Vaši se neokřikujou a nemetaj po sobě kouzla jak splašený draci?“ zeptal jsem se udiveně. Scorpius zavrtěl hlavou.

„Křičí jenom babička s dědou. Ale dědu to rychle přestává bavit, poněvadž zvyšuje hlas, aby zdůraznil,“ udělal vznešené gesto rukou, „co říká.“

„Šťastný to kraj!“ povzdychnul jsem teatrálně a svalil se na svou postel vedle něj. „Tam bych tak rád žil…“

„Tak někdy přijeď,“ nadhodil Sco nadšeně.

„Když…“ natočil jsem se k němu.

„Když co?“

Chvíli jsem přemýšlel, jestli to té jeho hezké tvářičce dokážu říct.

„Když naši by něco takovýho nedovolili,“ odpověděl jsem a přetočil se na záda. „Nejspíš se bojí, že by mne tvůj táta zkazil.“ Zřetelně jsem slyšel, jak Corpie chápavě povzdechl. „Snažil jsem se jim vysvětlit, že už zkažený jsem, ale vůbec to nevzali na vědomí.“

„Hlupáku,“ přerušil mne Scorpius se smíchem. „Ty nejsi zkaženej, ty jsi strašnej magor!“

„Hej!“ vzkřiknul jsem a přetáhl přes něj deku. Několik vteřin jsem se ho snažil udusit, ale pak jsem se nechal přemoct. Až teď jsem zjistil, že medově zbarvený hábit, který měl na sobě, byl sametový.

„Co je? Co se tak koukáš, Albusi? A přestaň mi sahat na rukávy!“ vyprsknul a slezl se mne. Zatvářil se povýšeně. Bylo to prvně, co mi připomínal synka ze vznešené rodiny, jinak řečeno rozmazleného fracka.

„Jsem magor – můžu koukat, jak chci, ne? Náhodou, má to svý výhody,“ vyskočil jsem z postele. „Pojď, něco ti ukážu!“

Zavedl jsem ho do prvního patra, kde byly jedny zašlé otřískané dveře. Dotkl jsem se zámku a řekl své celé jméno. Klika odskočila a dřevo se vyhladilo, až za několik minut zmizelo úplně. Prošel jsem do místnosti a Scorpia rychle vtáhl za sebou – jen co jsem totiž překročil práh, začaly se dveře zase objevovat. Poslepu jsem našel lampičku a zamumlal kouzlo. Světlo dopadlo na hromady prachu a rezavohnědou postavu u dveří.

„Dobře, už jsem tu pár týdnů a měsíců nebyl, takže to tu nevypadá zrovna nejlíp,“ omlouval jsem se a začal jsem pucovat křesla pomocí prostěradla, které přes ně bylo přehozené. Zopakoval jsem to i u stolku a regálů podél zdi.

„Těch krabic a haraburdí si nevšímej, pokud můžeš. Dřív se sem odkládalo všechno možné.“

„Proč jsi mne sem zavedl?“ zeptal se Scorpius podezíravě.

„Protože tohle je můj úkryt!“ vykřiknul jsem a soudě podle jeho úšklebku jsem vypadal jako malé dítě.

„Fajn, lekl jsem se, že sem házíš mrtvoly.“

„Haha,“ odvětil jsem. „Posaď se, ukážu ti, proč přesně tady musíš být,“ dodal jsem. Potom jsem vyndal z nejbližší krabice gramofon. Zatímco jsem ho montoval dohromady, díval se na mne Scorpius jako na blázna.

„Je to taková mudlovská věcička, co přehrává hudbu,“ objasňoval jsem.

„Jako rádio?“

„Ne tak úplně. K tomuhle potřebuješ tohle,“ namířil jsem hůlkou k dolním dvěma regálům. Byly plné elpíček. Všechny jsem si pořídil, když jsem vyrážel s dědou do antikvariátů. Zamiloval jsem si mudlovskou muziku.

Rozsvítil jsem malé světlo namontované přímo na polici, abych viděl, co vybírám.

„Nevím, jestli se ti to bude líbit,“ začal jsem a našel Route 66 Boba Dylana, „ale já mám rád všechno, co tu mám.“ Pustil jsem to a sednul si vedle něj.

„Chodíš se sem uklidňovat, Albie?“

„No,“ přitakal jsem. „Sedím tu, piju čaj a nic nedělám.“

„Nevěřím, že vydržíš nemluvit,“ ušklíbnul se.

„Děláš chybu,“ ujistil jsem ho, „pochybuješ-li o účincích této úchvatné hudby.“

Přiložil jsem si prst na rty a v tichosti jsme poslouchali, než jsem zamumlal zaklínadlo, aby se deska obrátila. Přemýšlel jsem o tom, jestli si Corpi uvědomuje, co pro mne tahle místnost znamená, a jestli mu došlo, že on je to poslední, co mi v ní chybělo k úplné spokojenosti. Nejspíš ne. Jak by ho to vůbec mohlo napadnout?

„Pusť něco jiného,“ požádal, když dohrála i druhá strana.

„Dobře. Pustím ti svojí oblíbenou písničku. Sice se budu cítit trapně z toho, že je zrovna ona moje oblíbená, ale holt to risknu.“

„Co tě na ní ztrapňuje?“

Spustil jsem jehlu a obrátil se k němu. Proč jsem si zatím nevšiml, jak je ten hábit na něm obtažený?

„Je o lásce,“ odpověděl jsem temně a škodolibě. „O něžné, ospalé a zároveň vemlouvavé lásce k… prostě k někomu. Nezpívá se tam, jestli k dívce nebo ke klukovi.“

Cítil jsem, že pod jeho zkoumavým pohledem rudnu.

Jako kotě si příst a víčka mít zavřená únavou,

málo je míst, kde staré lásky naráz uplavou.

Jedním z nich je náruč tvá a tudíž máš už znát,

že jak kotě si příst a víčka mít zavřená chtěl bych rád. 

„A čí –“ řekl Scorpius a postavil se, „- náruč by tam v tvém případě měla být?“ dokončil a došel ke mně, ač stál na můj vkus pořád moc daleko.

„Mužská,“ odpověděl jsem.

„Ale čí?“

Pohlédl jsem na něj. Tvářil se jen zvědavě. Nedokázal bych přiznat, co v tu chvíli cítím. Popravdě jsem to nevěděl. Neuměl jsem v sobě najít něco, co by se vcítilo do atmosféry potřebné při takových příležitostech.

Řekl jsem: „Tvého otce.“

Scorpius začal klít jako pohan a vysvětlovat mi, že nejsem pouze magor, ale především úchylný a nesnesitelný debil. Zasmál jsem se, protože jsem to čekal.

„Vadí ti, že je to tvůj otec anebo čistě z principu?“

„Kvůli tátovi, samozřejmě,“ odsekl.

„Tak samozřejmé mi to nepřijde…“

Podíval se mi do očí. Pak prohlásil: „Myslím, že ti druhej chlap bude slušet víc, než tohle triko.“

„Sakra, umřu smíchy,“ odpověděl jsem mezi nádechem a chechtáním.

„Ne, vážně, Albie, kdo by to byl, kdo by se ti líbil?“

„Vysoký štíhlý blonďák, ostrý obličej a se šedýma duhovkama,“ zašeptal jsem. Přimhouřil na mne oči. Netušil jsem, jestli spokojeně nebo naštvaně.

„Corpie?“

„Přemýšlím,“ ozval se. Vzal jsem ho za ruku. Pohlédl na mne trochu překvapeně.

Nechápu, proč tohle zamilovaní tak často dělají – proplétají prsty a snaží se rozdrtit tomu druhému palec. Určitým způsobem to bylo hrozně hezký, ale na druhou stranu jsem si připadal hloupě. Copak jsem čekal, že když to udělám, tak se něco veledůležitého a magického stane? Třeba že začnou blikat všechna světla, mně to v hlavě udělá cvak a dojde mi, proč jsme všichni tady? Ne, nestalo se. Chápal jsem jen to, že už ho nikdy – i přes ty zmatené myšlenky – nechci pustit.

„Ehm,“ odkašlal jsem si, „hele, chtěl bych… no, asi takhle… víš, Corpie, strašně dlouho už jsem si jistý, že… že bych chtěl být něco víc, než jen tvůj kamarád. Sakra, asi začínám blábolit. Párkrát jsem si tohle představoval a bylo to docela lehký. Jenže teď najednou… Kdybych blábolil, zaraž mne, jo?“

„Blábolíš,“ zarazil mne, než jsem stačil říct něco dalšího. Potom se naklonil a dal mi pusu. Dětinský dotek na rty.

„Jestli´s takhle líbal moji ségru, tak se nedivím, že jste se rozešli,“ popíchnul jsem ho.

Zatvářil se kysele a políbil mne líp. Každá další vteřina, kdy jeho suchá a horká ústa zůstávala na mých, byla úchvatně nesnesitelná. Asi jsem vykrvácel, protože jinak by nemohlo moje srdce bušit tak šíleně rychle a nahlas, kdyby muselo pohánět všechnu rozbouřenou krev plnou hormonů do celého těla. Hlava se mi nejspíš rozskočí blahem, poněvadž už teď jsem přestal vnímat okolní svět a chtěl jen jeho, jeho ruce a vlasy a zuby a dech a vůni muškátu z toho nádhernýho hábitu…

Zaznamenal jsem, že mne nadzvedl a posadil na stůl. Narazil jsem zády do gramofonu a slyšel děsivý zvuk škrábající jehly.

„Gramec!“ vykřikl jsem zděšeně, odstrčil Scorpia od sebe a obrátil se zkontrolovat škody. Vypnul jsem přístroj a desku nábožně sundal.

„Dobrý, můžem pokračovat,“ zahlaholil jsem vesele. Sco se zamračil.

„Není žádné pokračování,“ řekl chladně.

„Ale ne – myslím, v tom polibku, Corpie.“

„Jo, není žádné pokračování,“ zopakoval. Pak se prosmýkl kolem mého šokem strnulého úsměvu a posadil se zpátky do křesla.

„Políbil jsi mne!“ obvinil jsem ho.

Paráda, nic trapnějšího jsem říct nemohl.

„Myslel jsem, že chceš,“ pokrčil rameny. „Uznávám, líbilo se mi to. Chtěl jsem to jenom zkusit. Jsme přátelé,“ opět pokrčil rameny.

„Hele, to trochu bolí.“

„S tím nic nezmůžu, Albie.“

„Prubneme to,“ odvětil jsem odhodlaně. Znovu jsem pustil Jiřího Grossmanna a zesílil ho.

„Můžu?“ zeptal jsem se, když jsem došel k němu.

„Co?“

Usadil jsem se mu na klín a položil se na jeho hrudník, hlavu pěkně pohodlně k uchu.

Je podobná té, co jsem složil sám,

tak poslouchej a nehleď k hodinám. 

„Drtíš mi kolena,“ zašeptal. Pootočil jsem se a hodil nohy přes opěradlo. Scorpius mne objal.

„Skoro jsem ti uvěřil, Corpie. Nejsi zas tak dobrý herec.“

„Nic nehraju. Dohodím ti fotra.“

„Je ženatej. S tvou mámou.“

„To je mu jedno.“

Už vítr vlahý stopy bázně svál,

tak můžu říct, co léta jsem si přál. 

Ozvalo se zabušení na dveře. Vstupní kouzlo nepovolilo. Namířil jsem hůlkou na gramofon a vypnul ho.

„Dutá hlavo!“ oslovil mne bratr láskyplně. „Máš to ztišit a vzít blonďatýho blbce k večeři.“

„Trhni si!“ odpověděl jsem. James kopnul do dveří, ale odešel. Povzdychnul jsem a pokusil se neustále opájet představou, že jsem milovaný, jenže to nešlo. Scorpiovo objetí nebylo konejšivé, ale katastrofálně zahanbující.

„Nenávidím to tu,“ přiznal jsem, abych si dokázal, že nejsem slaboch. „Ne tuhle místnost, ale tenhle barák. Nenávidím rodiče s pošahaným zvykem společných obědů a večeří!“ zařval jsem do Scorpiho límečku. „Mám chuť jim to jídlo naházet do obličeje. Nenávidím Jamese a ten jeho dementní zvyk dělat se nejchytřejším, nejlepším a nejdebilnějším! To poslední mu jde samo. A Lily, která si hraje na to, jak je nechutně uťápnutá! Oblíká se jako nějaká pominutá mudla se sklonama k satanismu! Nenávidím černou linku na oči, která se válí všude po domě! A koupelnu plnou jejích šminek – šílím z toho!“ stěžoval jsem si alabastrovému krku. „Utíkám do tohohle pokoje, protože je to tak jednoduchý. Tady skutečně žiju, mezi harampádím, zvukem z desek a mudlovskými knihami. Tady volně dýchám. Někdy mám dojem, že jedině tady vůbec dýchám.“

Scorpius mne posadil a chvíli si skepticky prohlížel můj výraz.

„Víš, ty máš jeden veliký problém, Albie,“ začal potichu a rozvážně. „Ke všem, které máš rád, jsi dokonale přilnul a neumíš se odlepit. Takže když se oni mění, tebe to ničí a musíš hledat další a další způsoby, jak jim být nablízku. Jenomže ty to nedokážeš dát najevo. Neumíš je požádat, aby se měnili spolu s tebou. Ty ve skutečnosti zbožňuješ svého otce. Rozmazluje tě. Tvá matka je tvůj bojovník za všechno, co máš rád. Tvoje sestra mi řekla, že tou černou bude držet smutek. Možná proto, že jsem se s ní rozešel. A nedělej se, že ti její lichocení nedělá dobře. Jsi ten bratr, kterého si vybrala jako vzor, akorát se s tím nedokážeš vyrovnat. A s Jamesem jsi nucenej soupeřit. A tvoje písničky…hledáš v nich smysl života. Ve všech je obětování a láska. Lásku už máš, Albie.“

Nikdy předtím jsem Scorpia neslyšel tak dlouho mluvit. Vyrazil mi dech. A především tím obsahem. Děsilo, jak si dokázal dát o mně dohromady tolik věcí. Ačkoliv, po šesti letech ve škole, kdy byl mým nejbližším a já mu říkal naprosto všechno, by mne to nemělo překvapovat. Měl bych být šťastný a nadšený, že mi někdo skutečně naslouchá. Nebyl jsem.

„Nějak nevím, co na to říct.“

„Neříkej nic.“

Nevyznám se příliš v lichotkách

a občas se tak stydím, že bych plách

za blízký strom se ukrýt a pak vím,

že bych šeptal – ovšem hlasem dunivým.

Jako kotě si příst a víčka mít zavřená… 

Dveře se rozplynuly.

„Ahoj, Harry,“ řekl jsem pokorně. Pak jsem si uvědomil, že Scorpiovi pořád sedím na klíně jako trotl. Nádherné fiasko.

„Ale, volal jsem tebe i Scorpiuse k večeři,“ přešel to klidně. Vstal jsem a pomohl Corpiemu na nohy.

„Omlouvám se, tati.“

„Správně. A když jsem u toho, můžu s tebou na chvíli mluvit, mladý Malfoyi? O samotě,“ dodal, poněvadž jsem si sedal. Zase jsem vyskočil.

„Hej, jestli jde o to, jak jsi nás tady našel, je to jednoduchý! Netvrď mi, že ti to nedošlo už dávno, páč já vim, že došlo.“ Pobaveně povytáhl obočí nad tím, jak se ke mně konsternovaně obrátil Scorpius. „A sakra, o tom jsi s ním mluvit nechtěl, co?“

„Chytrý chlapec,“ pochválil mne. „A teď jdi na večeři.“

Nikdy jsem se nedozvěděl, o čem přesně se bavili.

Kapitola 4 : Narozeniny

Scorpius dál spal se mnou v posteli. Změnilo se jenom to, že se převlékal v koupelně. Byl jsem mu za to docela vděčný. I předtím jsem míval problém nezírat. Teď věděl, proč zírám, a já si u toho připadal trapně.

Pod dekou jsem se snažil ležet co nejdál od něj. Bylo to obtížné. Jednak jsem vlastně chtěl ležet na jeho kůži a vdechovat jeho vůni. Za druhé proto, že nemám zrovna královské lože, a navíc se Scorpius hrozně roztahuje. Najednou byl všude a mně to přestalo připadat tak skvělé. Dřív jsem si sem tam dotek dovolil – přišlo mi to sladce tajemné a vzrušující – ale najednou by si to Sco mohl začít vysvětlovat a já bych nesnesl, aby mne prokoukl ještě víc. Jeho dýchání mne v mém pokoji děsilo.

„Vzal sis celou deku,“ zamumlal jemně.

„Promiň,“ zašeptal jsem a trochu se přisunul. Urovnal kolem sebe pokrývku. Pak zavřel oči a podložil si hlavu rukama. Ležel jsem proti němu a doteď neviděl, jak mu tma sluší. Vystupovaly z ní vlasy a nos. Ostrůvky bílé jako kost.

„Zase se odvaluješ,“ podotkl, aniž by otevřel oči.

„Nemůžu za to,“ zavrčel jsem. Corpie povzdechl a přitáhl si mne k sobě. Snažil jsem se oddálit dolní část těla, ale paží si mne přimáčkl těsně na sebe. Hlavu mi vsunul pod bradu jako opuštěná milenka.

„Pššš, jsem unavený,“ řekl konejšivě. „Budeme spát, ano? Potřebujeme spát.“

Odsouhlasil bych mu cokoliv. To byla noc před mými sedmnáctinami.

Ráno jsem se probudil a všechno mne bolelo. Nejvíc kolena. Scorpius mne pevně svíral. Povzdychnul jsem a pokusil se mu opatrně vymanit.

„Nevstávej,“ zachraplal. Měl ústa u mého ucha. „Ještě ne.“

„Počůrám tě,“ zaskuhral jsem. Nadzvedl se na lokti.

„Víš, romantika tohohle výroku je nedocenitelná.“

„Skvělý,“ odpověděl jsem a zmizel do koupelny. Když jsem se do ložnice vrátil, byl už oblečený. Přemýšlel jsem, že mu nenápadně připomenu svoje výročí, ale nakonec jsem si nechal pyžamo, přehodil přes sebe župan a začal stlát postel. Skepticky mé počínání pozoroval.

„Jak jsi se, u Merlinových vousů, mohl dostat do Zmijozelu?!“

„Taky nad tím občas spekuluju, Sco,“ odvětil jsem klidně. „Strašně jsem se toho jako kluk bál, ale jakmile mi nasadili Moudrý klobouk, řekl jsem si čert to vem, budu dobrej kdekoliv. Budu lepší než James a přinejmenším tak dobrej jako táta. A teď pojď něco sníst.“

Cestou do kuchyně jsem na schodech našel fialové chundelaté pantofle v podobě oveček. Okamžitě jsem se do nich nasoukal.

„Hurá! Ségřiny bačkorky!“ Scorpius za mnou umřel smíchy. Den se mi začínal opravdu zamlouvat.

Matka mi v kuchyni podala chleba s máslem a palačinky. Smlouval jsem o vajíčkách, ale zdála se neoblomná. Scorpius tradičně nesnídal a matka nad tím tradičně zanadávala.

„Potřeboval bych do Londýna,“ bylo jediné, co Corpi v kuchyni řekl.

„Krb je tady nebo v knihovně.“

„Do mudlovského Londýna,“ upřesnil.

„Tak požádej Jamese, aby tě vzal autem. A cestou můžete koupit dort,“ nadchla se představou, že nebude muset péct.

„Brácha tě zabije,“ plácnul jsem. „A proč tam potřebuješ? Můžu tam s tebou jet autobusem.“

„Dozvíš se to později,“ odbyl to. Hrozně nerad jsem se tomu podvolil.

Do oběda ještě s bratrem nebyli zpátky. Začal jsem se obávat, jestli James není schopný schválně nabourat, jen aby Scorpiovi ublížil. Táta mne ujistil, že ne. A taky si neodpustil proslov o tom, že nyní na mně spočívá zodpovědnost. Asi se mi tím snažil něco skrytě naznačit, poněvadž na kázání je vysazená máma, jenže jsem v tom viděl pouze podvratný pokus o zkažení mé nálady.

Popravdě, na narozeniny jsem vždycky šťastný, i kdybych nedostal nic, co by se mi líbilo. Napřed slavím doma a pak u babičky s dědou. Jsem středem světa a všichni se můžou přetrhnout, aby mne objali a měli rádi. To za to stojí, ne? A výhoda velkého příbuzenstva je, že toho spoustu dostanete.

Scorpius a James se vrátili téměř v půl páté. Řítil jsem před dům jako velká voda.

„Je to stejnej magor jako ty,“ stěžoval si bratr, „akorát tolik nežvaní.“

„Ty jsi ještě v pyžamu?“ divil se Sco. Pak sáhl do auta. „Vezmi tohle – opatrně. Je to dort,“ dodal, když zaregistroval můj natěšený výraz.

„A kdy dostanu dárek?“

„Večer,“ odpověděl.

Dort byl úžasný. Scorpius ho koupil u Fortescua mladšího, takže nechyběla kouzla vpravená do těsta. Na zelené polevě sedělo sedmnáct rudozlatých ptáčků. Vzlétli a zatančili a jakmile dosedli, dort se rozdělil na sedmnáct dílů. Všichni jsme tím byli uchváceni, ačkoliv rodiče se tvářili zahanbeně. Prakticky do večeře jsem potom rozbaloval.

„Otevři dveře,“ požádal Scorpius, když jsme stáli u mého pokoje s gramofonem v prvním patře. Stejně jsem tam chtěl uložit dárky. Vevnitř stála obrovská krabice.

„Všechno nejlepší, Albie,“ zamumlal mi do vlasů.

Překvapeně jsem z bedny vytáhl desku od skupiny Styx a obrovitého medvěda. Byl vytvarovaný tak, aby se na něm dalo sedět. Naprosto mne uchvátil. Potah byl z něčeho hebkého a když se na něj člověk tisknul, prohýbal se, tvaroval se podle těla. Napadlo mne, že to nesmí vidět matka, protože by mi udělila lekci o tom, jak je to jen evokace obrovského mateřského lůna, což mi nikdy nedovolí dospět, a měl bych to vyhodit.

„Jak jsi to sem dostal?“

Harry Potter otevřel Tajemnou komnatu,“ pokrčil Corpi rameny. Podíval jsem se k němu.

Stál v šedivém tričku a sepraných džínech přede dveřmi. Tisknul se k nim, jakoby chtěl být co nejdál ode mne. Nevěděl jsem proč, ale zraňovalo mně to. V noci mne bezmála násilím přitáhl do nejužší hranice intimnosti a teď se tam nerozhodně tiskne a tváří se rozpačitě.

„Proč tohle děláš?“ zeptal jsem se zklamaně. Nechápavě pozvedl obočí. „Proč mi kupuješ drahý dárky? Proč jsi tak strašně milej, i když víš, co k tobě cítím?“

„A to tě mám jenom proto začít vraždit? Seš masochista nebo co?“

„Ne, měl bys… já nevím. Jenom mám dojem, že to děláš horší a horší. Jakoby ses nemohl rozhodnout, jestli se mnou něco mít chceš nebo nechceš, ale že za každou cenu nehodláš zabít moji naději a necháváš si zadní vrátka, co kdyby náhodou.“

To, co jsem řekl, nedávalo smysl ani mně a proto jsem se Scorpiově úšklebku nedivil. Zasloužilo by si to medaili za nejtrapnější vysvětlení pod sluncem. Přesto jsem měl pocit, že se děje něco, co nemá. Že tam já hlupák sedím s fialovými bačkorkami a jsem kupován – má láska je kupována, má důvěra je kupována, mé přátelství k němu je vykoupené.

„Možná je lepší, že zítra odjíždíš, Corpie,“ zamumlal jsem potichu a odvrátil se.

„Albie, možná ano,“ odpověděl.

Tahle slova jsem nějak nečekal.

Kapitola 5 : Návraty

Cestou na nádraží jsem si pobrukoval.

Tejk mí bé-ek tumaj bout on d rive´ en´ áj vount krájaut enýmór.

„Přestaň,“ zarazila mne Lily příkře. „Seš na ulici plný lidí.“

„No a?“ odseknul jsem. Scházeli jsme právě do podzemky, abychom dojeli na nádraží. Nekomentoval jsem, že má černé krajkové rukavičky a náhrdelník, co vypadal jako psí obojek. Přesto jsem zmlkl. Téměř bolestivě jsem vnímal, že si nemáme co říct. Ať Scorpius tvrdí cokoliv, ta bytost s bílým pudrem po celém obličeji a stíny tak černými, že by se za ně nemusel stydět smrtonoš, není má mladší sestra. Hranice, kdy jsem ji miloval a kdy ona dospěla, mne bez povšimnutí minula. 

Houpání podzemky mi ji hodilo do náruče. Chtěla se hned odtáhnout, ale přitiskl jsem ji co nejpevněji na svou větrovou bundu.

„Mám tě rád, víš?“

Zatvářila se, jako bych jí vysvětloval něco příliš složitého. Na nos mi útočila její kořeněná voňavka, pod pulovrem bušilo srdce. Kdy se mne začala bát?

Pokusil jsem se odlehčit napětí: „Jestli někdy budu hledat holku, chci, aby měla boky jako ty – abych o ně mohl opřít loket, když jí objímám.“

„Někdy jsi fakt divnej,“ počastovala mne mírnější formulací slov perverzní úchyle, ovšem odtáhnout se nepokusila.

„Kdy jsme přestali být svobodní a důvěrní přátelé?“ opáčil jsem nejistě. Asi za to mohlo, že jsem celý týden do zblbnutí poslouchal Boat on the river od Styx a pak přemýšlel o všem možném. Jenže jsem si nemohl pomoct. Dnešní odpoledne bylo bezútěšné. Šedivost oblohy mi připadala příznačná.

Lily sklopila hlavu. Až na King´s Cross mlčela. Když jsme vystupovali z vagónku, zamumlala jediné slovo: „Scorpius.“

Víc říkat nemusela. Vrátila mezi nás zeď, o níž jsem do dnešního rána nevěděl. Dala mi na srozuměnou, že tahle cesta metrem byla naše poslední společná zastávka. Dál pojedeme každý sám, protože to, co nás kdysi spojovalo, nás bolestivě rozděluje, aniž bychom s tím mohli bojovat. Tehdy, když začala se Scorpiem chodit, jsem byl jistým způsobem šťastný. Ale odteď nehodlám předstírat, že nejsem nepřítel každé své sokyně.

Nechal jsem ji projít na nástupiště první. Hlavně proto, aby neviděla, jak se bojím. Vždycky jsem se bál. Možná i proto jsem ve Zmijozelu – trpím úzkostmi ze životních kroků. A Scorpius to ví. Život se měnil kolem mě a já mohl jen pevně zavřít oči, rozeběhnout se a doufat, že do té cihlové stěny nenarazím. Na druhé straně bych potřeboval někoho, kdo mne zastaví, stabilitu, která mne uzemní. Nikoho takového nejspíš už nikdy mít nebudu.

Sco zevloval se svými rodiči u druhého vagónu. Podle jejich výrazů se dalo soudit, že řeší něco skutečně významného. Chvíli jsem váhal.

„Ehm, dobrý den,“ řekl jsem jim. Viděli, jak přicházím, ač dělali, že to ignorují. „Chtěl bych ti poděkovat za tu desku.“

Scorpius povzdychnul. Přežil bych všechno – odmítnutí, vztek, strach i lásku. Ale pod tíhou tohohle smíření jsem umíral. Kdybych se postavil na hlavu, bylo by mu to jedno, poněvadž jsem byl jen cosi otravného, co po nějaké době odejde samo. Stačí, aby projevil dostatek blahosklonné trpělivosti.

„Hele, už se nemusíme přátelit, jestli nechceš,“ nadhodil jsem a obrátil se k odchodu. Sco mne popadl za rukáv. Nic neříkal. Setřásl jsem ho a cítil hluboké opovržení k jeho nerozhodnosti. Byla to jediná síla, co mi ještě zbyla.

„Rozloučím se s rodiči a můžeme nastoupit,“ řekl po několika vteřinách. Nečekal jsem a vlezl naštvaně do vagónu. Měl jsem štěstí a objevil ve třetím kupé spolužáky. S přehnanou veselostí jsem je zdravil a poslouchal o jejich prázdninách.

„Scorpius s tebou nepřišel?“ zeptala se Bibi Strange. Pokrčil jsem rameny a schoulil se víc do sedačky. Jsem zvyklý trucovat.

Můj blonďatý přízrak se ukázal až v půli cesty. Jakmile strčil hlavu do dveří, všichni ho nadšeně vítali.

„Můžeš na chvíli, Albie?“ zeptal se. Neochotně jsem vstal.

Zavřel za mnou dveře a vzápětí mne objal. Překvapeně jsem ztuhnul. Nevěděl jsem, zda mám objetí opětovat nebo ho odstrčit. 

„Chyběl jsi mi,“ zamumlal a pustil mne.

„Ty mně ne,“ zalhal jsem, abych ho donutil alespoň trošku trpět. Chvíli jsme na sebe jen mlčenlivě koukali. Vlak hučel a spolužáci si rozrušeně povídali. Tolik jsem chtěl být s ním na nějakém opuštěném místě a mít ho jen pro sebe…

„Jsi tvrdohlavý,“ zkonstatoval.

„Víš,“ začal jsem, „pokoušel jsem se přemýšlet. Jo, ušklíbáš se správně – na nic jsem nepřišel. Jsem ztracenej. Pořád si pamatuju, jak voněl ten zlatavý hábit. A určitě jsem schopnej přestat na to myslet a být…být tvůj kamarád. Zvládal jsem to přes tři roky, zvládnu to dál. Ale bez tebe…mám dojem, že bez tebe umřu, Corpie,“ vypadlo ze mne vážně. Jeho pohled prapodivně ztěžknul, jakoby mé provinění náhle ztratilo všechny polehčující okolnosti.

„Já si pamatuju nevysvětlitelná naštvání a trucovitost,“ poznamenal. „Ale mám tě rád a nechci, abys umřel.“

Čímž mi vyjevil, o kolik je moudřejší než já. Fascinovalo mne to. Byl jsem zase malý kluk, který chápe, proč lidé mají rádi Harryho Pottera. Jde o způsob myšlení. Když na něj narazíte, jednoduše víte, že je správný, i když vás rozčiluje. Scorpius byl spodní i nejvrchnější kostka mojí dětinské věžičky. Bez něj by to nefungovalo a nemělo smysl. A ano, zastyděl jsem se.

„Tenhle rok budeme bez dozoru tvého bráchy. Uvědomil sis to? Tak si vem kufr a pojď za mnou,“ dodal neutrálně. „Přece poprvé nepojedeme každý zvlášť. Je to naposled.“

A já poslechl. V duchu jsem se vymlouval, že to má logiku. Od té doby se to ostatně stalo jedním z mých častých alibi.

A/N: Nevím, jestli jste to poznali, ale Albus si notuje Boat on the river od Styx, konkrétně část „Take me back to my boat on the river and I won´t cry out anymore.“ (Vrať mne zpátky do mé loďky na řece a já už víc nebudu brečet.)

Kapitola 6 : Insomnia

Scorpius ze mne šílel.

„Dej konečně pokoj! Myslíš, že vím něco o kouzelnickým právu?! Nevim! A proto se musím učit!“

„Se neučíš přece nikdy…“

„Tak jsem teď začal.“

„Jen jsem si s tebou chtěl popovídat,“ namítl jsem uraženě.

„Merline, povídáme si pořád!“

„Fajn, mně je to jedno.“

„Ne, podle tohohle tónu není. A opovaž se něco říct! Dneska na tebe prostě kašlu.“

„Fajn, tos dělal stejně vždycky,“ odsekl jsem. Scorpius vstal ze sedačky. Poznámky mu z rukou popadaly na zem.

Společenská místnost trochu utichla, protože někteří studenti nás se zájmem pozorovali. O krok jsem ustoupil. Všechno se najednou zpomalilo – i to, jak Sco napřáhl ruku a uhodil mne do tváře. S výkřikem jsem klesl na kolena. Prsten, co nosil, mi rozškrábl koutek, ret i tvář. Moje brýle odlétly někam stranou.

Kde se v někom tak křehkém mohlo vzít tolik síly?! Jak mi jeho dlaň mohla vehnat slzy do očí? Ale tenhle prvotní šok vystřídal vzápětí strach. Můj svět se zbláznil… Corpie je alfa i omega. Nemůže mne jen tak bít!

„Už nikdy, nikdy se nesnaž vzbudit ve mně poct viny,“ poznamenal Scorpius temně. Překročil svoje poznámky a se zavířením hábitu se vytratil.

Pomalu jsem se zvedl a nasadil si brýle. Všichni studenti se na mně dívali – někteří překvapeně, ale většina s posměšným úšklebkem. Otřel jsem ránu a prohlížel si krev na hřbetu ruky. Odváděla pozornost od toho ponížení. Myslel jsem, že Scorpia nenávidím za to, jak se snaží být nezávislý. Ale pravda byla, že jsem mnohem víc nenáviděl sebe za předstírání, že mi to nevadí.

Odešel jsem do koupelny a opatrně si omýval obličej. Na bílém porcelánu ulplývaly růžové flíčky. Snažil jsem je stírat, ale zdálo se mi, že přibývají. Vzdal jsem to a pohlédl do zrcadla nad kohoutkem.

Vypadal jsem směšně. Napadlo mne, že jsem ubožák. Můj otec by se nikdy uhodit nenechal. Scorpius mne zesměšnil před polovinou Zmijozelských studentů a já se nedokázal ani naštvat. Jenom se cítím mizerně a přijde mi to všechno líto. A kdybych to někomu řekl, musel bych si vyslechnout přednášku o tom, že se sebou nechávám zametat. Co když chci? Co když toužím po tom, aby mne měl omotaného kolem všech prstů, protože tak si připadám důležitý? Co když nenávidím pocit osamělosti, který mám bez něj? Tu úzkost, že najednou nic nedokážu? Ano, říkal jsem své vlastní tváři v duchu, zkazilo mne rozmazlování otce a šikana staršího bratra ze mne vychovala nesamostatného jedince.

Asi bych se měl stydět.

„Ty pláčeš?“ ozvalo se najednou vlevo ode mne. Leknutím jsem nadskočil. Bibi udělala ještě krok do místnosti. „To nic, Scorpius je poslední dobou trochu podrážděnej,“ konejšila mne.

„Tak za prvé, nebrečím. Umývám si obličej. A na to druhé jsi přišla jak?“

„Nelíbí se mu, když s ním flirtuju,“ odpověděla s pokrčením ramen. Naštvalo mne to.

„Víš co, Bibiano? Vůbec se o mne nestarej! A o něho taky! Nepotřebuju, aby se mi ke starostem, co mám teď, připletly ještě tvoje všeobecný poznámky! A svatej Merline, že by sis některý stupidní mohla jít nechat patentovat! Nenapadlo tě, že s tebou flirtovat ani nechce?! Kdo by o to tak asi stál, co? Mysli trochu, holka. Seš dospělá a je čas, aby ses přenesla do světa skutečnejch lidí, a přestala žít v tom svým zámečku z růžový mlhy! A růžová barva je na tobě hrozně hnusná!“ dodal jsem a prosmýkl se kolem ní. Slyšel jsem, jak fňukla, ale bylo mi to jedno. Bibi byla moje kamarádka. Nebo se za ni alespoň považovala, ačkoliv jsem si jí většinu času nevšímal. I do takové šlamastyky vás přivede, že někomu pomáháte s úkoly. Jenže byla někdy tak strašně jednoduchá. A já byl zrovna v náladě, kdy jsem potřeboval někoho týrat. Někoho jiného než sebe.

Ve společenské místnosti jsem došel ke křeslu, na kterém předtím Sco seděl. Pomalu jsem sesbíral jeho poznámky a seřadil je. Urovnal jsem je a zanesl do ložnice. Kdybych to neudělal, ty zápisky by se zničily a Scorpius by se rozzuřil ještě víc. To dávalo smysl.

Venku nad hradem byla noc v sametu. Už jsem skoro usínal, když se deka nadzvedla a ke mně se přitisklo tělo v pyžamu.

„Strašně mne to mrzí,“ zašeptal.

„Prosím, odejdi z mojí postele,“ požádal jsem tiše. Znělo mi to neosobně. Ve skutečnosti jsem to říct nechtěl. S povzdychnutím vylezl. Zavřel jsem oči. Po chvíli, když se neozvalo očekávané šustění pokrývek, jsem se naklonil z lůžka.

Scorpius seděl na zemi u mé postele a objímal si kolena. Hlavu měl položenou na nich. V šeru jsem viděl jasně jeho vlasy a bosé nohy.

„Zmrzneš,“ řekl jsem. Zavrtěl hlavou.

„Tak ať,“ poznamenal. „Budu tu celou noc.“

Posadil jsem se. Vyhrožování byla u něj úplná novinka, to už musel být vážně zoufalý. Nebo jsem tomu chtěl hrozně věřit. Slezl jsem s postele a zabalil jeho i sebe do deky. Podlaha byla neuvěřitelně chladná.

„Tak zmrzneme spolu,“ zašeptal jsem. Asi bylo dobře, že jsme si neviděli do obličeje. Bylo by nám trapně. Od léta jsme neobyčejně klidně spali, s hlavami na druhých stranách místnosti. Strašně často jsem si představoval, že to já jsem Scorpimu pomohl překonat strach ze tmy. Ale možná to bylo tím, že už věděl, že není sám.

„Vidíš, jak je to rozčilující?“ pronesl po chvíli. „Když se někdo chová tak hloupě a ty tomu nemůžeš zabránit?“

Spíš je to pouze hloupé.

Objal jsem ho.

Hřál.

Přitáhl kolem mne deku.

Začal jsem usínat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA