Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlatý drak 19 - 24

1. 9. 2009

Kapitola 19 : Bububu

Bylo to jako darovat dítěti království. Korunu, žezlo a říct mu: všechno je teď tvoje. Dítě se nezačne zajímat, jestli jeho země nestrádá. Jestli někde nejsou nepřátelé na hranicích. Nebude se zajímat, jak je ve skutečnosti bohaté. Ne, první věc, co udělá hned potom, co se zabalí do hermelínového pláště, bude, že vyleze na trůn, který je mu příliš velký a poručí si něco krásného. Něco, co bude do široka daleka křičet, že on je král. Bude poroučet. Hlasitě. Konec konců, ono si myslí, že ledovec je to viditelné nad hladinou a nechápe, že může existovat nějaká jiná část pod tím.

Stál jsem pod sloupovím vedoucím na nádvoří a skrz vitráž v jednom okně jsem sledoval Scorpiuse s početnou skupinou lidí. Usmíval jsem se, jak se mi líbil v oranžovém sklíčku, mračil, jak splýval s lahvově zelenou, nenáviděl průzračnou žlutou, která mi byla odporná, a zamýšlel se nad zvláštní krásou šedomodré, když mi někdo poklepal na rameno.

„Vy jste oba magoři,“ řekla mi Lily.

„Bububu,“ odpověděl jsem a odstoupil od okna. Chvíli na mne nechápavě hleděla. Pak se rozesmála.

„Jo, jasně, máš pravdu, ty seš magor – on je chytrej, že tě nechal, dřív než potřeboval albusovsko-lidský slovník.“

„To je moje hláška,“ odporoval jsem temně. „Za to si zasloužíš strašlivý trest zlochtání…“

Jen to slyšela, vykřikla a popoběhla ode mne několik kroků. Nepronásledoval jsem ji. Přitiskl jsem se zpátky ke sklu. Scorpius se zrovna něčemu smál. Bibiana s ním. Eleazar se v té chvíli obrátil a všiml si mého obličeje v okně. Viděl jsem, jak rozpohyboval své rty s pohledem přitištěným směrem ke Scorpiho šíji.

Rychlost, s jakou se naučíte zařazovat pohledy ostatních, je udivující. Pravděpodobně jsem vždycky, i před tím, dokázal určit, když o mně někdo mluví. Dívá se střídavě na vás a na lidi kolem sebe, oči má rozšířené a na rtech mu pohrává uvolněný překvapený úsměv. To je, když si slečna pomluva vezme rysy vašeho obličeje. Teď se tak dívala celá skupinka kolem Scorpiuse. Vidět tenhle výraz na jeho obličeje bylo přinejmenším zvláštní.

„No, fakt, zvláštní,“ ozvala se náhle sestra, jako by mi četla myšlenky.

„Cože?“

„Jak děláte divadlo, abyste mohli být spolu, a teď spolu nejste. Ty hysteráky, cos měl před tátou…a všechno kvůli tomu, aby ses díval na prince skrz okno.“

„Bu-bu-bu…“ odpověděl jsem tiše a nedokázal jsem se pro sebe nepousmát.

„Ale že balí tu buchtu docela obstojně,“ dodala jazykem, kterým si myslela, že mluví chlapci. Mluvila tak vždycky, když opatrně čekala na můj názor.

„Nevím, co na něm vidí,“ ušklíbnul jsem se. Scorpius zrovna svými malinkými ručkami vyvolával kouzlo. Objevilo se mu mezi dlaněmi jako spirála světla a pak vystřelilo do oblak, kde se zatočilo jako had a rozprostřelo nad společností klenutou duhu. Sevřely se mi útroby a Bibi nadšeně tleskala.

„Výtečně, Corpie, teď jí kup poníka a bude tvoje se vším, co má mezi nohama, přestože na hrudníku toho moc nemá,“ komentoval jsem uštěpačně.

„Uvědomuješ si, žes to řek nahlas, Albusi?“

„Jo. A jestli tě to pohoršilo, nemáš právo znít tak pobaveně.“

„Ne, už vážně, proč nejsi tam u něj?“

„Protože jsem tady, sestřičko.“

„Proč není on tady u tebe?“

„Protože se očividně mnohem lépe baví tam.“

„Albe, drž tlamu, já ty tvoje vtipy nenávidím. Chci přijít na kloub největšímu školnímu drbu.“

„Povídají si o nás? Kdo si o nás povídá?“ obrátil jsem se k ní překvapeně. 

„Skoro všichni,“ připustila. „Tys… Ne, počkej, tys to fakt nečekal? Všichni si všimli, že spolu chodíte.“

„My spolu nechodíme.“

„Nevěřím ti ani slovo,“ odsekla káravě. Obrátil jsem se k ní. Obličej jsem měl úplně prázdný. Moje sestra měla kolem očí tak husté linky a stíny, že vypadala jako medvídek panda. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Můj výraz ji ovšem pobavil.

„Každopádně jste byli sladký,“ opáčila.

Ještě slovo a tu pandu z ní udělám.

„To teda nebyli,“ odsekl jsem a vrátil jsem se k jeho okukování. V nějaké knize jsem kdysi četl výraz pro duchovního vůdce celého islámského světa. Dost dobře by to mohla být i kletba, kterou Corpie ztělesňoval. Všichni teď milují Scorpiho Malfoye. Bohužel ne toho, který v noci přelézá do mé postele a směje se z nervozity, že na to může kdokoliv přijít.

„Vypadá to opravdově,“ podotkla sestra po chvíli.

Nemá mít hodinu, nebo tak něco? Musí okounět a být chytrá a všímavá? I přesto, že mne tímhle prohlášením trochu naštvala, musel jsem nad tím uvažovat. Taky mne začínalo děsit, jak dokonale se Scorpi na Bibi usmívá, jak lehce baví spolužáky.

„Myslím, Ale, že by ses nevzdal něčeho, co jsi dostal. Alespoň ne tak snadno. A hlavně ne jeho,“ doplnila zamyšleně. Jedinou mojí odpovědí byl spiklenecký úsměv.

Bububu.

„Musíme s tím přestat,“ zašeptal jsem, když jsem té noci konečně ucítil Scorpiův dech na krku. Přitiskl se ke mně. Přetočil jsem se na záda, dal jednu ruku pod hlavu a druhou ho objal. Výjimečně ležel na mé dece, ne pod ní.

„Dobrá, byť mi to zrovna začalo bavit,“ odpověděl. Chtěl jsem v tom slyšet nějaký náznak pohrdání, ale bylo to jen neutrální sdělení. Začal jsem si prsty hrát s jeho vlasy. Zavrněl a přejel mi potěšeně tváří po pyžamu.

„Víš, že se do mne Leon nejspíš zamiloval?“ řekl náhle se smíchem a skryl tvář do mé košile. Mírně jsem ho za vlasy zatáhl.

„Ať na tebe zkusí sáhnout…“

„Nebuď zlý. Možná to myslí dobře,“ zamumlal a začal se smát. „Proč to chceš ukončit zrovna teď?“ zeptal se.

Neodpověděl jsem. Nedokázal jsem mu říct, že zase pochybuju o tom, jestli mne doopravdy miluje, když se mu daří tak šarmantně svádět Bibi a vtipkovat o Ledvinovi.

„Ale vlastně máš pravdu,“ pokračoval a vytáhl se nade mne, „už mi leze krkem, jak jsem najednou nejoblíbenější chlapec školy. A to s nimi nedělám nic jiného, než že pomlouvám Eleazara,“ vysvětlil.

Hrozně se mi líbilo, jak se jeho vlasy i ve tmě lesknou. Zabořil jsem mu do nich prsty. Zavřel oči. Měl jsem sevřené všechny vnitřnosti.

„Chci tě políbit,“ zašeptal jsem bez dechu. Pohlédl na mne, jako by mne odhadoval. Pak se ale sklonil a věnoval mi dlouhý, procítěný, uklidňující polibek. Skoro jsem se začínal bát, že tím probudíme spolužáky. Konec konců, on si taky zavařil, když s mým nápadem na pomstu souhlasil.

„Máš pravdu,“ zamumlal znovu, jakmile se odtrhl. „Zítra to ukončíme.“ Jeho oči se na mne pronikavě zahleděly. „Ty vůbec nejsi hodný hoch, Albi Sevi Pottere.“

„Na to můžu říct jen jednu věc, Corpie Hype Mayi,“ odvětil jsem s úsměvem.

Bububu… 

A/N: Bububu má evokovat zvuk, který se vydává při strašení. Má vás připravit na něco děsivého. Jinými slovy, Albus opravdu není hodný chlapec.

Kapitola 20 : Pomsta

Mé milované monstrum a já,

všude chodíme spolu,

nosíme pršiplášť, který má čtyři rukávy,

dostane nás přes všechny druhy počasí…

Pomluvy jsou téměř jako magie.

„Počkej, Lily, no tak! Neutíkej!“ křičel jsem na ni. Neochotně se zastavila na pohyblivém schodišti a počkala na mne. „Potřebuju si půjčit…šak víš, plánek. Proč vůbec utíkáš?“

Povzdychla. „Vykládají se o tobě divný věci.“

„Divnější než obvykle?“ hrál jsem překvapeného. Podala mi s otráveným výrazem pergamen.

„Hele, tvrdila jsem jim, že to nemůže být pravda, jenže… rozumíš, ty seš fakt případ.“

„Děkuju, to je povzbudivý.“

„Tak jsem to nemyslela. Prostě…si už dělal dost kravin, ne? No, kámošky se tě bojí. Prý taháš mladé studentky na záchody a tam je…morálně kazíš.“

Schodiště se pohnulo a já vyprskl smíchy, takže jsem skoro neudržel rovnováhu.

„Já říkala, že od tebe jim nehrozí žádný nebezpečí, žes pokukoval akorát potom roztomilým třeťákovi, co ti jednou ode mne vyřizoval vzkaz, ale že to je tak všechno.“

Usmíval jsem se. To bylo lepší, než jsem čekal. Scorpius rozšířil, že nějaký zmijozelský student si začíná s mladšíma holčičkama. Automaticky všichni předpokládali, že jsem to já, protože o kom jiném Scorpi tolik ví? Teď už to byly nebelvířanky, abych byl za skutečného zlého vlka. Výtečné.

„Připadá ti to vtipný?“

„Absurdní, ségra. Ale,“ přeladil jsem do zamyšleného tónu, „můžu ti asi říct, kdo to dělá.“ Naklonil jsem se k ní a pošeptal jí do ucha jméno jednoho z těch Eleazarových kámošů, které si na mne přivedl. Chvíli se tvářila nechápavě, ale pak jí to začalo v hlavě šrotovat. Tenhle týpek chodí na záchody psát různá hesla – to vím já a pár dalších. Tak odteď…

Zamával jsem jí a rozeběhl se na hodinu. Moje sestra má nejrychlejší ústa na škole. Vlastně za to nemůže. Půjde to jenom oznámit těm svým kamarádkám.

Jak říkám, pomluvy jsou magie.

Bude vždycky ta jediná věc,

která je mezi mnou a tím odporným bodnutím,

které pochází z žití ve světě tak zatraceně lakomém… 

„Studničko,“ oslovil jsem naši odrážečku tiše, „víš, co máš dělat?“

„Neboj se,“ odvětila s úsměvem. „Tohle udělám s láskou.“ Potěžkala v ruce pálku a já jí to naprosto věřil.

Byl první jarní slunečný den. Viditelnost skvělá. Scorpius se ledabyle opíral o zábradlí a očividně nevnímal, co kolem něj vypouští spolužáci do vzduchu. Zachytil můj pohled. Na oko pro sebe jsem si přitiskl vztyčený palec k hrudi a pak ukázal na dva naše odrážeče, Evelínu Studničkovou a Karibeana Buzolu. Scorpius se na ně upřeně zadíval. Létali po hřišti tak, aby mezi sebou neustále měli toho zasraného nebelvírského idiota. Toho, který se mne v koupelně opovážil dotknout.

V klidu jsem si hledal Zlatonku.

Netrvalo to ani půl zápasu, když se Buzola dostal do skvělé šance. Přihrál Potlouk Studničce. Nebelvířan se mu nevzrušeně vyhnul, jako by to byla moucha. Se Studničkou už ale nepočítal. Vrátila Potlouk po stejném směru co největší silou. Zasáhla nebelvírského odrážeče do hlavy. Okamžitě ochabnul a sletěl z koštěte.

Nebelvírští zapískali přestávku. Naše tribuny řvaly.

Pro odrážeče je dostat Potloukem ta největší potupa.

„Zatím se to pro nás vyvíjí dobře,“ oznámil kapitán. Ušklíbnul jsem se. Ani nevěděl, jak moc.

Mé milované monstrum je drsné,

když bude chtít, klidně tě svlékne,

ale když ho povalíš kvůli polibku,

jeho malé srdce by mohlo vybuchnout… 

Bibi byla docela sdělná co se týče Eleazarova rozvrhu. Věděli jsme přesně, kdy má hodiny, v kterých učebnách a patrech. Taky to ale především byla normální dívka, což znamenalo, že nikdy tak úplně nepřestala Scorpiuse milovat. Začalo mi jí být líto.

Četl jsem si na zemi ve společenské místnosti a Ultradlouhé ucho se vinulo do míst, kde spolu seděli Bibi a Scorpius. Corpie se snažil psát úkol a dívka mu ostýchavě vyprávěla. Připadal jsem si jak v nějakém románu. Její holčičí starosti, špiónování a někde je vrah.

„Proč jsi s Elem vůbec začala chodit?“ zeptal se nakonec Scorpius a odložil brk.

„Dovedeš si vůbec představit, jak jsem tě nenáviděla?“ odpověděla po chvíli tiše. „Jak jsem nenáviděla Albuse?! Chtěla jsem ho zabít. Ponížit tím nejhorším způsobem, zničit, jako on zničil mne.“

Scorpius zaťal bezděčně ruku v pěst. Moje lítost zakolísala. Bylo by možné, že tu koupelnu naplánovala ona? Bylo to jako dostat oprávnění pro to, co jsme se chystali udělat.

„Omlouvám se, třešničko,“ zacukroval Corpie. Chtělo se mi zvracet. „Nechtěl jsem ztratit dobrého kamaráda, ale…nějak se to pokazilo.“

Zalétl ke mně pohledem a ona ho napodobila. Rychle jsem sklopil hlavu.

„Nevíš, co jsem musela vydržet,“ řekla temně.

„Co, třešničko?“

„Eleazar…on…“ její hlas byl náhle stažený úzkostí. „Uhodil mě…uhodil, když jsem mu nechtěla dovolit…“ umlkla. Dlouho mlčeli. Přemáhal jsem pokušení znovu na ně pohlédnout.

„Říkal, že mne už nějakou dobu má na mušce a že jsem úžasná dívka. Byla jsem hloupá, já vím. Slíbil mi, že dokáže udělat něco tak hrozného, na co Albus nikdy nezapomene. Věřila jsem mu.“

„Viděla jsi ty fotky, Bibi. To, co se stalo, bylo strašné. Je to strašné. Všichni jsme se k Alovi otočili zády kvůli takovému budižkničemu.“

„Já vím,“ odsekla prudce. Pak dodala: „Zlobíš se?“

Zaskřípal jsem zuby. Náhle to byla malá holka, která se bála chlapců, protože všichni do jednoho byli silnější než ona a zacházeli s ní jako s kusem hadru.

Nezasloužíš si nás.

Zničehonic můj svět ohluchl. Vzhlédl jsem. Scorpiova bota ucpávala Ultradlouhé ucho a přes společenku jsem nemohl nic slyšet. Scorpius ale něco Bibi říkal. Přes všechna očekávání od tak nadaného syna, jako je ten Harryho Pottera, já neumím odezírat ze rtů. Na co si to hraje?

Scorpius se odmlčel a rozhlédl se. Pak si Bibi přitáhl blíž k sobě a začal ji líbat.

Ultradlouhé ucho se utrhlo, jak jsem prudce vstal a odešel do ložnice.

Tu noc jsem skoro nespal. Nedařilo se mi usnout. Bezcílně jsem se převaloval a odhraboval z deky a zase zahrabával pod ní. Scorpius se nepřišel tulit. Možná byl unavený. Byl jsem sám a přemýšlel, jaký to bude zítra pro Eleazara a Bibi pocit.

Scorpius se vprostřed noci probudil s pláčem. Po několika vteřinách zase usnul a já sledoval, jak pro uklidnění ještě před usnutím upil ze svého máslového ležáku na nočním stolku. Nemohl jsem mu nijak pomoct, ani nic udělat.

Přibližně takový to bude pocit.

Bude vždycky ta jediná věc,

která je mezi mnou a tím odporným bodnutím

které pochází z žití ve světě tak zatraceně lakomém… 

Scorpius mi dal znamení, že jde na schůzku s Bibi. Kontroloval jsem ho na plánku. Korzovali spolu po hradě, až zastavili v pátém patře. Byl jsem si jistý, že je to odlehlé místo, kde se budou zdržovat. Konec konců, tak jsme se domluvili. Museli jsem spěchat. Oběma, mně i Scorpimu dneska začínalo odpolední vyučování.

Odchytil jsem jednoho prváka, popsal mu, kde přesně Corpie a Bibi jsou, a poslal ho za Eleazarem s tím, že ho tam Bibi čeká. Sám jsem šel napřed. Celou cestu jsem kontroloval, jestli mám obálku s těmi fotkami, a když jsem dorazil na dohled Scorpia a Bibi, schoval jsem se do výklenku.

Bibi vypadala…ulepeně. Byla tak sladká, v tom kratinkém růžovém tričku a sukničce a bílé čelence v hnědých vlasech, že mne prostě jiné přirovnání nenapadlo. Seděla s Corpiem na schodech a já jsem mohl přečíst značku jejích kalhotek. Scorpius měl na sobě školní hábit. Košili měl nad opaskem povytaženou a kravata mu jen tak visela kolem krku.

„Už jde!“ houkl jsem, když se Eleazar blížil. Bibi vyděšeně vyskočila.

„Co to bylo?“

Scorpi taky vstal.

„Já nic neslyšel. Bibi, třešničko, pojď ke mně…“ zašpital a přitáhl ji k sobě.

A zrovna když jí jazykem kontroloval mandle, dorazil tam Eleazar. Odhodil naštvaně svou brašnu na zeď, aby na sebe upozornil. Bibi se pokusila od Scorpia odskočit, ale ten si ji přitáhl před sebe. Zmítala se v jeho objetí, ale nepustil jí.

„Já ti to vysvětlím, Ele,“ řekla zoufale. Asi se vážně bála jeho rozezleného obličeje.

„Ne, Bibiano,“ odpověděl Scorpius, „ty nic vysvětlovat nebudeš. Ale no tak, neboj se. Já ti nic neudělám. Nic, co bys sama nechtěla,“ vyzývavě se na Eleazara podíval. „Líbí se ti, tahle malá sladká děvka? Moc přítulná, viď?“ jeho malá ruka se začala vytahovat po jejím stehně. Přitiskával ji stále víc k sobě. Bibi měla na obličeji masku čiré hrůzy.

„Jemu to dovolíš, co?“ odsekl Morgenstern.

„Víš, ona jen prostě ví, za co stojíš, Ele,“ odpověděl Scorpi s úsměvem. Jeho ruka se teď přitiskla k jejímu rozkroku. Dívčí výkřik se rozlehl chodbou a já zkontroloval plánek. Pak jsem ho vypnul a vylezl za Morgensterna.

„Nicméně,“ pokračoval Scorpius, „chtěl bys ji? Tak si ji vezmi!“ Odstrčil ji od sebe a Bibi vpadla přímo Eleazarovi do náruče. „Pro mě je bezcenná,“ ucedil pohrdavě.

„To není všechno, Corpie,“ řekl jsem přehnaně nedočkavě a rozmrzele. Eleazar a Bibi se na mne otočili. Corpie na dvojici namířil hůlku. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl obálku.

„Poznáváš to? Jasně, že to poznáváš, ty ksindle. A ty taky, co, růžová krávo? Pobavili jste se? Tehdy? Líbil jsem se ti v té koupelně, Ele? Teď se bavíme my.“

Zamumlal jsem kouzlo a obálka vzplála. Chvíli jsem se díval, jak hoří a Bibi hystericky vzlykala. Potom jsem fotky kouzlem vyslal proti nim. A nebyl jsem to já, kdo se začal smát, když se schoulili vyděšeně do klubka, ale Scorpius.

„Příště to budete vy,“ odtušil jsem. „Corpie, pojď, prosím, musíme na hodinu.“

Sklonil hůlku a sebevědomě prošel kolem nich. Kdybych ho neznal tak dobře, nikdy bych nepoznal, že to hraje. Uvědomil jsem si díky tomu, že se mi třesou nohy a srdce mi buší jako splašené. Ale bylo to za námi. Ukončili jsme to. Vydali jsme se pryč.

„Nenávidím tě!“ vykřikla náhle Bibi. Prudce jsem se otočil a než stačila něco udělat, trefil jsem jí kletbou úplného spoutání. Eleazar mezitím vyskočil na nohy a Scorpius jeho kouzlo vykryl štítem. Vzápětí jsem ho srazil odmršťovací kletbou. Odhodila ho do schodiště a tam zůstal nehnutě ležet.

Postoupil jsem k nim. Měl jsem chuť nějak je poznamenat. Každému udělat jizvu, aby pokaždé, když ji uvidí, si vzpomněli na mne a na to, že se jim pomstím, až budu mít chuť. A oni nebudou vědět kdy a budou vyděšení jako malá zvířátka. Nic mi nebránilo. Jak by to šli asi říct? Albuse popadl amok a udělal nám tohle? Klidně bych se obhájil. A Scorpius by stál na mojí straně. Naopak, možná bych začal vykládat o těch fotkách. Eleazar je ten typ, co si nechá negativ. Vážně jsem si to užíval. Vychutnával. Ale neudělal jsem jim nic.

Objal jsem Scorpiuse kolem pasu a pokračovali jsme na hodinu. Cítil jsem, jak se ke mně vděčně tiskne. Před učebnou dlouze vydechl.

„Omluvám se,“ zamumlal jsem. Krátce se na mne podíval a věnoval mi mdlý úsměv. „Už se to nebude opakovat.“

„Samozřejmě,“ odpověděl tiše.

Čekali jsme na profesora Kratiknota zaklesnutí do sebe. Už nám nějak bylo jedno, že nás všichni vidí. Na Eleazara se vykašlou všichni jeho rádoby kamarádi. Zařídili jsme to. Nejspíš si Eleazar vybije zlost na Bibi, ale nějak jsem nedokázal cítit lítost. Byli jsme opilí vítězstvím.

Existuje snad lepší pomsta, než vzít někomu něco, co skutečně miluje a na čem stojí jeho svět?

Nic horšího není.

Mé milované monstrum a já… 

A/N: Uvnitř, to kurzívou, je můj překlad textu písně My beloved monster od skupiny Eels. Pouze jsem ženská zájmena vyměnila za mužská.

Kapitola 21 : Jasmínová symfonie

Pomalu jsme se ploužili z nesmírně vyčerpávající hodiny lektvarů. Oblečení nám smrdělo výpary z laskavce a naše prsty byly pokryty naoranžovělými skvrnami z vlaštovičníku.

„Ještě že už je dneska konec,“ zamumlal jsem. Scorpius se podíval na hodinky.

„Ale stihli jsme to o třicet minut dřív.“

„To jo, ale té zatracené práce, rozumíš? Poháněl jsi mne jak domácího skřítka. Lektvary jsou pomalá a uklidňující výprava za dokonalou harmonií nějaké brečky, o níž si myslíš, že ji v životě nebudeš potřebovat. To je na nich to super, ta rozvaha, se kterou to můžeš dělat. Uklidňuje mi to. A ne abych lítal od jedný skříně k druhý, drtil, mačkal a přihazoval. Ty sis jenom navážil pár věciček, přiléval a míchal. Jo, jasně, byli jsme sehraný a bylo to rychle, jenže co z toho? Akorát špinavý ruce a bolavý nohy. Jsem si jistej, že napřed se má připravovat a pak začít postupovat při vaření, a ne všechno dohromady. Křiklan si toho ani nevšim, což je normálka, jenže myslím, že mne ignoruje úplně z osobních důvodů. A v těch chvílích, kdy mne ignorovat přestává, to začíná bejt fakt divný. Víš, jak si mne prohlíží? Jako kdyby na mým obličeji něco hledal. Když jsem byl mladší, pořád mě zval k sobě, abych mu vykládal o tátovi. Bylo to šílený. Občas jsem tam fakt zašel, pamatuješ? Bavilo mne to – aspoň ze začátku. Vždycky jsem něco dostal na oplátku. Třeba tu obrovskou knížku o prokletých kapalinách. Hele, tak mne napadá, nebude ji chtít zpátky, ne? Sice říkal, že je to dárek, ale kdo se má v Křiklanovi vyznat. No, prostě pak už to začala bejt nuda a už jsem znal úplně všechny lahvičky, co má v kabinetu, a taky jsem nevěděl, co bych mu měl pořád vykládat. Navíc, ve čtvrťáku jsem to sdělil Harrymu, to jako tátovi, a ten mi to zakázal a máma na mne dva dny v kuse křičela, že jsem nezodpovědný a vůbec nepřemýšlím. To mi připomíná, že James ho nenáviděl. Je strašný dřevo, když má něco prakticky vyrobit.“

Ještě chvíli jsem žvanil a pak mi došlo, že většinu rozhovoru obstarávám sám. Scorpius kráčel tiše vedle mě. Vzhlédl jsem k němu. Díval se neutrálně před sebe. Natáhl jsem ruku a zatáhl za uzel na šátku, který měl na vlasech.

„Dneska s tebou nic moc není,“ odtušil jsem, když se jenom poodtáhl.

„Trochu mne bolí hlava, Albie.“

„Dobře, tak skoč do ložnice – v mým stolku je lektvar na migrénu. Bude v takový malý žlutý lahvičce. Musím jít něco vrátit sestře. Zvládneš to?“

„Klid, prosím tě,“ odfrknul a oddělil se ode mne. Byl jsem ovšem jediný, kdo věděl, že se jeho ruka otřela o mojí, jako by ji na chvíli chtěla sevřít.

O čtvrt hodiny později jsem ho našel podřimovat na pohovce ve společenské místnosti. Potichu jsem si složil věci vedle a kleknul si k němu. Chvíli jsem si ho prohlížel. Nejspíš už jsem znal každý centimetr jeho těla, ale neustále se mi líbilo. Sklonil jsem se a políbil ho na hřbet dlaně. Otevřel oči.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho tiše. Povytáhl se a prohlížel si svoji ruku. „Co hlava?“

„Nic moc, protože když jsem vstrčil ruku do tvýho stolku, něco mne kouslo,“ odpověděl rozmrzele.

„Cože? Něco tě kouslo?“ nechápal jsem. Začal jsem přemýšlet, co mám, u Salazara, mezi věcma! A pak, kdo mi mohl dát něco mezi věci?!

„Prosím tě, neber mne pořád tak vážně, Albie,“ usmál se a posadil.

„Moc vtipný.“

„Nemáš na tom dávkování,“ dodal a podal mi lahvičku z poloviny prázdnou. „Pil jsem, dokud mi nebylo trochu líp.“

„V pohodě, je to neškodný. Já jen…je to dost silný. Mělo by stačit loknutí. Vážně se cítíš dobře?“ zeptal jsem se opatrně a posadil se vedle něj. Rozhlížel se po místnosti.

„Myslím, že jo. Tedy…vidíš támhle zelenou kachnu?“ dodal nejistě.

„Jo – to je plyšák, kterýho Ledvina koupil Smaragdýně, vzpomínáš?“

„Jo,“ odpověděl a pohodlně se uvelebil na polštář. „Možná mám slabou horečku.“

Automaticky jsem zvednul ruku a natáhnul ji k jeho čelu. Praštil mne přes prsty. Zpražil mne velmi zlým pohledem, na jeho stupnici zlosti od jedné k deseti tak šestka.

„Vždyť už jsi stejně mrtvé, tož co?“ odsekl jsem. Ten zamračený výraz vydržel jen několik dalších vteřin, pak se rozesmál.

„Kdes přišel k tomuhle?!“ otázal se dotčeně. Vysvětlil jsem, že tak občas mluví teta Fleur. Potom jsem mu přes protesty sáhl na čelo. Byl horký. Ale on přece byl kvůli té své nemoci rozpálený neustále, že ano? Očividně si všimnul mého starostlivého výrazu.

„Ne, Albusi, žádná přednáška, opovaž se,“ ucedil. „Tohle je dozvuk emocionálního otřesu, nic víc. Nemá to nic společného s…s tím, co tě napadlo.“

„Jakej emocionální otřes?“

S odpovědí si dal načas.Ale jakmile odpověděl, bylo to horší než mlčení.

„Myslíš, že z nás vyrostou vrazi?“

„Ne.“

„Vážně?“

„Chceš, abych ti to slíbil?“

„Drž tlamu.“

„Podívej, neříkám, že to, co jsem udělal bylo správný. Vím to. To, že si to uvědomuju, mne odlišuje od těch, co mne málem znásilnili v koupelně. Jo, neměl jsem tě do toho zatáhnout. I to vím. Je mi to líto,“ odtušil jsem. Strašně žvaním a lžu, ale jednu vlastnost jsem přeci jenom podědil po otci – vím, kdy nechodit kolem horké kaše. Scorpie kdysi řekl, že mne to činí naprosto úžasným. Teodor Lupin těm sladkým lžím, kterými člověk obaluje sám sebe, říká vlčí mlha. Musím v sobě mít něco, co ji rozpouští. Nemám v sobě nejspíš ani špetku vlčí cti, proto na mne mlha nemůže. Ale dost často to pomáhá.

„Proč jsi mne do toho neměl zatáhnout?“ pronesl tiše a díval se na svoje boty. „Neřekl jsi náhodou, že patříme k sobě? Když někdo něco dělá tobě, dělá něco i mně.“

Natáhl jsem se k němu a objal ho kolem ramen. Musel jsem na chvíli přestat dýchat. Musel jsem umřít. Jestli slova nejsou afrodisiakum, nikdo nikdy neslyšel mluvit jeho. Nezdálo se mi to, že ne? Scorpiho tělo bylo pode mnou, hebké, voňavé a rozpálené. Vsunul jsem mu hlavu pod bradu a zavřel oči.

„Albusi, několik druhaček teď kvůli tobě omdlelo.“

„Čím to voníš?“ přerušil jsem ho a dýchal na jeho košili.

„Jasmínem,“ odpověděl po chvilce.

Jasmínem…znělo mi ozvěnou v uších.

„Odstrč mne,“ zaprosil jsem náhle. Chtěl jsem, aby to udělal. Aby ho něco uvnitř bolelo tak strašně, jako začalo mne. Aby se mu sevřel žaludek a měl pocit, že se nikdy nemůže nadechnout, jak se kolem něj stahují pevné řetězy jeho vlastního ponížení. Tak jako kolem mě. Požehnaná bolest odevzdání se do područí. Chtěl jsem, aby ji Corpie sdílel se mnou.

„Vím, že někdo támhle začal napodobovat zvracení a všichni si nás prohlíží,“ pokračoval jsem se stále zavřenýma očima. „Tak mne odstrč. Nemůžeš snášet tuhle hanbu. Máš poslední šanci to udělat, dávám ti jí. Můžeš mne odstrčit.“

Dlouho mlčel. Držel jsem se ho jako klíště. Potom s sebou jeho hlava lehce zatřásla. Vzal mne za ruku. Myslel jsem, že mne skutečně odstrčí, a tak jsem se narovnal, plný podivné lítosti, která jenom přidávala k tomu karnevalu pocitů viny a nenávisti a melancholie a touhy, co jsem cítil. Avšak on mi propletl dlaň mezi knoflíky své košile a položil ji na přívěsek spirály. Přitlačil ho mou dlaní na svou kůži.

„Vždyť už jsem stejně mrtvé,“ řekl smířeně. Jeho bouřkové oči byly chladné a prázdné.

„Musíš na ošetřovnu,“ vypadlo ze mne. Asi si to vyložil jako narážku, že není duševně v pořádku, když mne nechá dělat tohle. Zlostně zasyčel.

„Musíš tam. Pálí mne prsty, Corpie…“ zaskuhral jsem. Což nebyla tak úplně pravda, ale vážně byl tak neskutečně nepřirozeně horký, až mne to náhle děsilo.

Vyskočil z pohovky. Málem jsem mu prsty zpřetrhal knoflíky.

„Fajn, ať je po tvým!“ odsekl. „Sesbírej mi věci!“ zakřičel na mne ještě ode dveří.

Díval jsem se na dveře ještě chvíli po jeho odchodu. Cosi v jeho chování bylo falešného jak bílá vrána. Určitě na ošetřovnu chtěl jít sám, jenom potřeboval výmluvu.

Jakmile jsem s jeho věcmi odcházel do ložnice, Smaragdýna mne celá udýchaná doběhla jen proto, aby mi sdělila, že jsme slaďoučcí. A takovéhle šílenství pokračovalo i později večer.

Četl jsem si, když se ozvalo zaklepání. Tři vteřiny bylo ticho, načež vstoupil Leon.

„Klepeš často, než jdeš do vlastní ložnice?“ zeptal jsem se překvapeně. Ještě větší překvapení ovšem bylo, že Leon zrudnul. LEON!

„Hele, neber si to osobně, jsem jen myslel, že když nejste ani jeden ve společence… Sma mi dneska referovala.“

„Júúúúúú! Honem, Corpie, vylez zpod postele!“ vypískl jsem. Pak jsem se začal smát. „Ne, jak vidíš, nedělám tady žádný pohoršující nepřístojnosti. Sco je na ošetřovně. A mimo jiné, Smaragdýna dneska celej den nosila tu tvoji kachnu.“

„Vážně?“ rozveselil se. „A kde ji nosila?“

„Ve výstřihu,“ vymýšlel jsem chvatně. „A že ji tam ňuchala fakt… I mně to dostávalo do varu! Rozuměj, jak ji tam žmoulala a jezdila s ní…“ rukama jsem začal ty pohyby napodobovat. Skoro jsem čekal, že Leon začne slinit. „Když si pospíšíš, určitě spolu můžete ještě někam vypadnout.“

V tu ránu byl Leon pryč.

Nadrženej, proletělo mi hlavou, i když celkem bez zájmu, a vrátil jsem se ke knize. Necítil jsem se dobře a tak jsem se snažil své myšlenky odvézt kamkoliv jinam. Chtěl jsem Corpieho, ale vrtalo mi hlavou, jestli mi něco neuniklo. Třeba nějaká blbost, jestli jsem mu něco neprovedl… Nicméně, ten šátek mu slušel.

Musel jsem nad čtivem usnout. Oči jsem otevřel úplně dezorientovaný a rozlámaný. Protáhl jsem se a pokusil rozhlédnout. Pokoj byl temný. Leonovo lůžko vedle mne bylo prázdné. Podle poházených věcí se ještě nevrátil od lovu na Smaragdýnu. Pomalu jsem slezl z postele a začal se otupěle převlékat do pyžama. Smrděl jsem potem. Napadlo mne, že se půjdu umýt. Nenašel jsem žádnou svíčku, tak jsem použil lumos a šel si ji potichoučku půjčit ke Scorpiemu. Ráno bych mu ji vrátil a koupil novou.

Corpie slaboučce vzlykal. Úplně jako dítě, které se snaží předstírat, že ve skutečnosti nepláče. Ze svíčky sešlo.

„Co je?“ zeptal jsem se a přisednul.

„Jdi pryč!“ zahuhlal do polštáře.

„Ale no tak,“ odsekl jsem a přilehnul k němu. Objal jsem ho. Stále z něj byl malinko cítit jasmín.

„Jdi pryč, Albusi!“ vzkřikl. „Říkám to naposled!“

„Vztekloune,“ odpověděl jsem a s povzdychnutím se zvedl. „Jdu spát, dobrou.“

Neodpověděl. Po nějaké době začal znovu vzlykat.

„Mlč!“ zakřičel jsem na něj přes ložnici.

„Co si to vůbec dovoluješ?!“ přišla jeho odpověď. „Napřed mne donutíš jít na ošetřovnu a haraší ti už i mezi lidma! A teď tohle! Polib mi!“

Fungovalo by to, naštvalo by mne to, kdyby nepolykal slzy. Vstal jsem a došel k jeho posteli. Potmě jsem nahmatal jeho tvář.

„Co to sakra –?“

Jeho slova zanikla v polibku. Nalehl jsem na něj celou vahou, takže nemohl utéct. Zdaleka už nebyl tak horký jako před tím, ale jeho ústa byla vlažná. Cítil jsem, jak se vzepjal proti mně, když jsem mu jazykem přejel po zubech.

„Řekl jsi: Polib mi,“ vysvětlil jsem. Takhle ve tmě vypadal ten nádherný obličej s malinkým nosem, velkýma očima a vytrčenou bradou smířeně. Pohladil jsem ho po tváři a trochu se nadzvedl.

„Jak se opovažuješ mne odhánět?“ zašeptal jsem usměvavě.

Mlčel. Rozepnul jsem mu pyžamo. Spirála zářila i ve tmě. Víčka se mu složila k tvářím jako padající vločky.

„Nebuď loutka,“ zamumlal jsem. Šlehl po mně očima.

„A jako co bys mne chtěl, Albie? Loutka je tvá oblíbená.“

„Ne, není, Corpie. Oblíbený je ochranářský pejsek, tvůj lektvar lásky číslo devět.“

„Vem si mne, u Merlina! Nebo tě zkopu z postele!“ řekl zničehonic a přivinul se ke mně. Rozesmál jsem se.

„To znělo trapně.“ 

Jeho stisk zesílil. Povalil jsem ho do postele a políbil. Prsty jedné ruky jsem sunul po jeho hrudi a druhé zamířily k vlasům.

„Ne,“ odtáhl se. „Nesundávej mi ten šátek.“

„Proč ho ještě máš? Začínáš plešatět, nebo co? Ukaž, chci vidět, co pod tím schováváš! Lupy? Brebery? Leonovy trenky?“

Udělal jsem místo, aby se mohl posadit. Opatrně si šátek sundal a hodil ho pod postel. Ať jsem se díval sebelépe, nemohl jsem najít nic, co by mohl chtít někdo tak nádherný schovat.

„Máš krásné vlasy,“ zamumlal jsem. „Miluju je,“ dodal jsem a přitáhl jsem si ho k sobě. Pusinkoval jsem jeho hlavu jako pitomeček nejmíň minutu, než mne jeho ruce strhly pryč od sebe.

„Nikdo tu není. Chci, abys mne líbal i jinde,“ řekl unaveně. Alespoň tak mi to připadalo.

„Nemusíš se kvůli mně přemáhat, Corpie.“

„Ježíši, ty jsi za trest, Albie. Chci to.“

Víc říkat nemusel. Vymotal jsem ho z deky a sundal z něj košili. Jeho ruce vklouzly pod mé tričko a zaťaly do mne nehty ostré jako jehly. Lačně jsem přitiskl rty k jeho kůži. Vydechl a ruce se roztančily po mých zádech. Sklouzl jsem níž. Jazykem jsem doputoval k jeho bradavce. Jednu ruku zaťal do deky pod sebou a druhou cuchal moje vlasy. Z úst propouštěl nejomamnější píseň milenců, ty povzbudivé kníkavé vzdechy.

Byl vábivá Siréna a já byl námořník, ztracený v moři jeho postele. Přivábený ještě dřív, než vůbec vábit začal.

Ukradl jsem mu polibek i s douškem dechu a užíval si jeho vzpínání se vůči mně. Uchopil moji ruku a nasměroval ji do svých kalhot. Stáhnul jsem mu je a rty přitištěnými na jeho kůži sklouzl do jeho klína. Opíral jsem se na lokti a zbylou dlaní žmoulal jeho bradavku.

„Albie…“ zachrčel Corpie jako v horečce. Povytáhl jsem se. Ruka se vyměnila s ústy.

„Ano…“ zašeptal toužebně. Přestal jsem se ho dotýkat. Vydechl a ublíženě se na mne podíval. Lehl jsem si na něj a zhluboka vdechl jeho vůni.

„Chci cítit jasmín,“ zamumlal jsem.

Nádherný. Musel si pomyslet, že jsem úchylák, ale natáhl se do nočního stolku. Chvíli něco hledal a pak na sebe nacákal několik mililitrů voňavky. Ve tmě se na jeho kůži zatřpytily kapičky. Přejel jsem po nich prsty. Nasál jsem vzduch.

„Spokojený?“ zeptal se podrážděně.

Má v noci vždycky tak rozšířené oči?

Ale, co je komu po očích… Ozvěny té vůně se vznášely celým pokojem. Snesl jsem ji na prstech k jeho rozkroku a lenivě si hrál.

Hebký.

Nahořklý a slaný.

Můj.

Stejný jako jasmínová vůně. Lehký a svěží, ale někde pod tím vším trpký.

Darovaný anděl, který nechával všechny kroky na mně, na svém pokušiteli, na démonovi toho nejhoršího zrna. Konec konců, žádné slzy už té noci netekly.

A/N: Možná, že už jste si zvykli na způsob jakým Albus mluví. Vždyť už jsi vlastně mrtvé, tož co? je věta vypůjčená z animovaného filmu Madagaskar 2. A lektvar lásky číslo devět je v originále píseň od Beatles s názvem Love potion number nine, nicméně nemá žádný význam, je to pouze teatrální hloupost, co Albus vyslovil.

Kapitola 22 : Vlasy pod šátkem

Leon – očividně podle širokého úsměvu, kterým nás častoval ráno – strávil taky příjemnou noc.

„Kde jste byli?“ vyptával jsem se ho u snídaně.

„Skoro všude,“ odpověděl Leon. „Na mléčný dráze a zase zpátky, jestli rozumíš,“ šklebil se spiklenecky. Scorpius vedle mne protočil oči.

„Šikula! Tak i Leon už je velkej kluk,“ popichoval jsem ho. Scorpius odstrčil snídani a zamumlal něco o tom, že s prasaty nejí.

„Neblbni. Tohle sněz,“ přistrčil jsem k němu palačinky zpátky, „hezky si vezmi džemík a tohle si dej do uší, abychom tě nepohoršovali,“ a podal jsem mu dvě mrkve. Nechápavě je převzal a přidržel si je špičkami u uší. Pak s nimi zahýbal. Polovina našeho stolu vybuchla smíchy.

„Narvi si je, kam chceš, ale do mých uší ne,“ pronesl důrazně a hodil mi je do klína.

„Jasně, rozumím. Budeš papat?“

„Ne, nějak nemám chuť. A není to tak úplně kvůli vám.“

„Jak myslíš. Co máš za hodinu?“

„Kouzelnické sociální studie,“ odpověděli mi oba, i když Leon zněl poněkud zvláštně díky plným ústům tlačenky.

Zničehonic se u Leona zastavila Smaragdýna a vlepila mu pusu na tvář. Leknutím vyplivnul sousto. Přitiskl jsem obličej Scorpiovi do ramene. I já snesu jen určitý projevy přirozenosti. Scorpius mne poplácal po ruce s tím, že mne úplně chápe. Smaragdýna začala svému milenci něco špitat do ouška. Bylo zábava sledovat Ledvinův výraz. Nebo přesněji řečeno jeho proměny. Na konci zůstal mírně omráčený, s rozmlženým pohledem a červený až za ušima.

„A tohle s tebou udělá žena,“ zašeptal Scorpi škodolibě.

„A tohle zase já,“ doplnil jsem rozveseleně a položil mu ruku na koleno. Dupnul, aby mne setřásl. Myslím, že to byl víc reflex než naštvání.

„Jdu napřed,“ houkl na Leona, kterého Sma svírala kolem ramen.

„To kvůli mně?“ fňukla znenadání a narovnala se.

„To víš, že ne,“ uklidnil jsem ji. Znovu se sklonila k Leonovi, zašeptala mu do ucha poslední slovo a rozeběhla se za kamarádkami.

Leon se zaklonil a zakřičel: „To myslíš vážně?!“ Odpověď ale asi nedostal, tak se sesul tváří na stůl.

„Co je, Leone?“

„Nymfa, povídám, nymfománická nymfomanka je to,“ zamumlal zničeně.

Začal jsem se mu posmívat a vysvětlovat, že si musí najít chlapa, když kolem prošla Bibi. Svět zapomněl na několik vteřin vydechnout a do toho nádechu nasál mne a její zlostný pohled. Na paži měla velkou rudou jizvu. Nevím, proč mne v té chvíli zamrazilo.

„Co ste si udělali?“ zašeptal Leon. Vysvětlil jsem s přehnaným úsměvem, že vůbec nic a že o ničem nevím, že má nejspíš nějaký holčičí problémy.

„Hele, a proč Škorpión chodí v šátku?“

To jsem taky nevěděl. Ale za několik dní jsem se to měl dozvědět.

„Ty sis udělal něco s vlasama?“ zeptal jsem se nechápavě. Byla sobota ráno a v tom světle, které padalo z okna a na konci března ještě připomínalo zimu, se zdály úplně mléčně bílé. Netušil jsem, jak si vyložit jeho pohled, tak jsem pokračoval: „Připadají mi…světlejší,“ dodal jsem a prohrábl mu je. Scorpius ustoupil od okna.

„To dělá světlo,“ odvětil a zavázal si na hlavu šátek. Měl na sobě svůj medový hábit vonící po muškátu. Vzpomněl jsem si na svoje sedmnácté narozeniny. Vzpomněl jsem si na noc před nimi. Na dny před nimi. Na tu krásu, kterou jsem v něm nepřestával vidět. Trochu smutně nad mým pohledem povzdychnul.

„Soustřeď se dneska laskavě na famfrpál, jo?“

„Corpie, počkej,“ zamumlal jsem a popadl ho za rukáv. Já zapomněl… Bude mi nenávidět. Cože to máme za měsíc? Asi by mi tuhle výmluvu nesežral. Přitáhl jsem si ho k sobě. Svíral jsem ho tak pevně jako nikdy předtím.

„Šťastné narozeniny,“ zamumlal jsem mu do ucha a trochu se odtáhl. Pak jsem se podíval stranou.

„Jo, jo, nekoukám se,“ zasténal Leon a ostentativně si přetáhnul deku přes hlavu. „Hlavně u toho líbání moc nemlaskejte.“

Corpie se pokusil na poslední chvíli odtáhnout, ale držel jsem ho moc pevně. Snažil jsem se zachytit jeho pohled, ale uhýbal hlavou. No tak, já vím, že chceš. Jenomže se pořád bojíš toho, že je to moc oficiální. Je to jako napráskat na sebe všechny důkazy a podepsat obvinění. Vím, že to nechceš udělat, protože pro tebe je nepředstavitelné, že patříš jenom ke mně. Říkal jsi to sám – neumíš se připoutat tak jako já. Ale Leon to nikde vykládat nebude. Maximálně budou jeho dotazy ještě vlezlejší.

Myslíte, že se to nedá říct jedním pohledem? Ovšemže dá. A Corpie to chápal.

„Už můžu?“ zaskuhral Leon po dvou minutách. Oddělili jsme s Corpiem od sebe svoje rty. Leon si viditelně oddechl.

„Nenos ten šátek, Corpie,“ požádal jsem. „Ne k tomuhle hábitu.“

K mému vlastnímu úžasu si ho skutečně sundal. Ty vlasy světlejší byly.

Začaly ztrácet pigment.

Avšak to jsem se dozvěděl až po zápase, po odpolední oslavě vítězství, po dotěrných pohledech spolužáků, kteří si vzali do hlavy, že pokud mi Scorpi nedrží kolem ramen, tak je jejich famfrpálový hrdina v podstatě volný, a po večerní oslavě vítězství, na které se najednou vůbec neukázal.

„Leone, kde je?“

„Kdo?“ odpověděl nepřítomně.

„Kdo asi? Scorpius! Kam to furt zíráš?!“

„Sma…ona…ňuchá kachnu…“ vypadlo z něj.

„Jo, taky je namazaná jako exkurze puberťáků do výrobny Ohnivý whiskey.“

Leon zasténal a složil hlavu do dlaní. „Prosím, schovej mně.“

„Salazare, už mne ale fakticky vytáčíš! Víš, kde je Sco, nebo ne?!“

„Nevím. Ne, počkej, vlastně říkal něco o tom, že mu není dobře, že si jde lehnout. Sem ti to měl vyřídit, bo co.“

„A proč tě to nenapadlo vyřídit, pitomečku?“

„Protože jsem zoufalej, rozumíš?! Ona se mnou každej…každou minutu… Och, ježiši, jde sem!“ zbledl. „Možná, že kdybys mi začal líbat, tak mi dá na chvíli voraz!“

„Tak opilej nejsem, Leone,“ zamumlal jsem a poplácal ho po rameni.

Corpie v ložnici nebyl. Podíval jsem se i do skříně, aby se neřeklo. Dobrá, trochu mne to znepokojilo, ale já nepanikařím. Vydal jsem se na ošetřovnu, třeba ho potkám na půli cesty. Na půli cesty jsem ho ale taky nepotkal. Až na nemocniční posteli.

Seděl zabalený do dvou dek a třásl se jako list. Madame Pomfreyová stála nad ním a něco si znepokojeně prohlížela. Málem jsem zakopnul, jak jsem se rozeběhl k němu dostat.

„Nadechněte se, Pottere, než budete mluvit,“ spražila mne přísně.

„Smrdíš alkoholem,“ dodal on.

„Co se děje?“

„Mám zimnici,“ odpověděl Scorpius.

„Na to jsem se sakra neptal!“ vykřiknul jsem.

„Uklidněte se, Pottere, nechci, abyste se tady hystericky zhroutil.“

„Já nehysterčím!“ vykřikl jsem a hlas mi přeskočil. Scorpius se usmál.

Jeho vstávání připomínalo mořskou vlnu, deky z něj padaly měkce jako pěna na vrcholcích. Rozevřel náruč a já se vděčně přitiskl. Zděšení přišlo pak.

Objali jste někdy někoho, kdo má vysokou horečku? Pak víte, že kůže je horká a mokrá, protože člověk se potí. Je to nepříjemné, snažíte se odtáhnout. Ale Scorpius byl suchý. Jeho tělo se neumělo bránit a hořelo zaživa. Zlatý drak se v něm schovával stejně jako vlasy pod šátkem. Vy víte, že tam někde celou dobu je, ale nepřikládáte tomu význam, maximálně si ho vymýšlíte. Vy víte, že občas vykukuje ven. A chcete věřit tomu, že ty vykukující prameny jsou úplně stejné jako všechny ostatní. Ale oni nejsou. Nikdy nejsou.

„Corpie…“

„Cítíš to?“ otázal se on. „Už to začalo.“

 

Kapitola 23 : Útěk

Madame Pomfreyová mi pěkně srozumitelně a pomalu vysvětlila, co se děje. Celou dobu jsem při tom svíral Scorpiovu ruku. On popíjel lektvar tak studený, že na sklenici byla slabá krusta námrazy.

Jeho tělo se, jednoduše řečeno, začalo přehřívat. Nejdřív je nutné srazit teplotu, aby se dalo vůbec určit, co všechno se dalo do pohybu. Bolesti hlavy a změna pigmentace jsou jedny z nejběžnější takzvaných somatických příznaků, tedy něčeho, co nemoc doprovází a upozorňuje na ni. Vlasy převážně proto, že mění pigment téměř nejrychleji na lidském těle. (Rychleji už jenom kůže, ale pouze při povrchovém působení.) Postup nemoci může být zároveň vyvolán i nějakým stresem nebo napětím. Dlouhou a těžkou nemocí. Jinými slovy, Zlatý drak je časovaná bomba. Zároveň ale tohle nemusí být vůbec nic vážného. Může to samo odeznít a nemusí se jednat o celkový atak nemoci.

Scorpius se celou dobu usmíval. Je to jeho tělo. On ho zná nejlíp. A on věděl, že se děje to, na co mi nechceme ani pomyslet.

Madame Pomfreyová mne vyhnala spát. Rozloučil jsem se s Corpiem s tím, že mu zítra donesu dárek. Nepřestával se usmívat. Cestou do ložnice jsem si pobrukoval I´ll follow the sun, abych se trochu uklidnil. Než jsem usnul, chvíli jsem potichu brečel, protože jsem nechtěl vzbudit Leona spícího spánkem podroušených.

Druhý den jsme s Leonem a Smaragdýnou vyrazili do Prasinek. Docela jsem uvítal, že nejdu sám. V klenotnictví jsem za své poslední peníze koupil Corpiemu prsten se světle modrým kamenem, oplétaný stříbrným ornamentem. Poobědval jsem s nimi dvěma v restauraci U Šťastného jednorožce a pak se omluvil, protože jsem se nemohl dočkat Scorpiusovy reakce.

Scorpius už ale na ošetřovně nebyl. Madame Pomfreyová mi oznámila, že jeho stav ani teplota se nelepšili a tak se s paní ředitelkou a s panem Longbottomem rozhodli, že bude lepší předat ho do péče ke Svatému Mungovi. 

Vydržel jsem to čtyři dny. Čtyři dny hrozivého sedání v lavici a znuděného poslouchání učiva. Hned první den jsem napsal Malfoyovým a jejich odpověď zněla, že mne informují, až toho budou vědět víc. Trpělivě jsem se užíral strachy. Před spaním jsem pusinkoval prsten a představoval si, že to Corpie tam někde v Londýně může vycítit. Jenže i když jsem působil jako v klidu a pohodě, nervy jsem měl napnuté k prasknutí. A prasknout musely.

Pátý den na mne na hodině formulí vyjela Bibi. Smaragdýna se ji snažila utišit a profesor Kratiknot jakbysmet, jenomže to nebylo tak jednoduché. Provokoval jsem ji ještě víc, když jsem se urážkám nebránil a všechno odkývával. Pak si ale dovolila říct, že já i Scorpius shoříme zaživa v pekle. Nevím, proč mne zrovna tohle vystřelilo do ráže. Nebyla to žádná velká urážka. Pravděpodobně je to nejspíš i pravda, jestli nějaké peklo existuje. Ovšem nikdo mi něco takového nebude přeříkávat ve chvíli, kdy je Corpie tak daleko a já nevím, co se s ním děje.

Vyskočil jsem z lavice a švihnul proti ní hůlkou. Nepřemýšlel jsem nad nějakým kouzlem nebo kletbou. Cítil jsem jen obrovskou nenávist vůči ní a všem, co mi ničí život.

Nenávist je stejně silné kouzlo jako láska.

Bibi vykřikla a na krku a pažích jí vykvetly rudé květy z krvavých ran. Její hábit chytl plamenem. Ve vlasech jí začala přeskakovat elektřina. Když už nic, minimálně to bylo působivé a zapříčinilo paniku. Neutíkal jsem, nemělo by to smysl. Kratiknot zasáhnul, zrušil hodinu a dopravil Bibi na ošetřovnu. Mě šupem k ředitelce.

Snášel jsem takovou přednášku jako ještě nikdy. Nedokázal jsem odpovědět, proč jsem to udělal nebo proč na mne slečna Strangeová tak nesmyslně slovně zaútočila. A jakmile nezabralo tohle, nasadila Minerva ublížený výraz a začala mi vyprávět o tom, jak mne zná od plenek, jak na mne byl otec vždycky pyšný a já ho takhle zklamal. Rozbrečelo mne to. Nedokázal jsem ze sebe vypravit nic jiného, než že chci Scorpiuse vidět a že jsou mi všichni ostatní ukradení.

Nevím, jestli měla paní ředitelka nějaký záchvat jasnozřivosti či čeho a viděla malého a ustrašeného kluka, ale poslala mne vyspat s odůvodněním, že trest bych stejně nastoupil zítra. To neměla dělat.

Nespal jsem. Vstal jsem dřív než všichni ostatní a tři hodiny čekal před vchodem do Nebelvírské věže. Buclatá Dáma mne zahrnovala nějakými plky o mém otci, které mne nezajímaly, navrch jsem je všechny znal. Čekal jsem na Lily. Na svojí vždy ochotnou sestru. Neměl jsem skoro žádný plán. Skoro. Když se objevila, půjčil jsem si plášť. Zdráhala se, ale slíbil jsem, aniž bych vysvětlil, k čemu ho chci, že jí ho zase vrátím. I před tím jsem jí ho přece vrátil. Dávala mi ho velmi opatrně.

Pak už bylo všechno jednoduché. Normálně jsem se nasnídal a v chumlu lidí vyklouzl ze vstupní síně, přehodil přes sebe otcův Neviditelný plášť a nikdo už mne nemohl vidět. Dostat se z Bradavických pozemků bylo až směšně jednoduché. Proč to nehlídají? Zdobení na bráně po mně mrklo, ale to bylo všechno. Proč nečekají, že se něco takového může stát?

Ušel jsem pořádný kus cesty a pak si přivolal Záchranný autobus. Milí ochotní lidé mě za peníze vysadili přímo před obchoďákem, ve kterém se Mungo nalézal. Milí ochotní lidé takové věci za peníze dělají bez otázek.

„Dobrý den, jdu navštívit Scorpiuse Hyperiona Malfoye, madam,“ řekl jsem slušně u přepážky. Úřednice mne sjela zkoumavým pohledem. Avšak prozradila mi, že je v oddělení kouzelných infekcí a chorob ve druhém patře, v samostatném pokoji.

Dveře jsem otevíral téměř bezdechu. Scorpi unaveně zvedl hlavu.

„Nesu ti dárek,“ začal jsem. Proč jsem zněl tak nejistě? Scorpi se posadil a usmál.

„Jaký dárek?“

„K narozeninám…“ zamumlal jsem téměř neslyšně a položil mu na deku malou krabičku. Když ji otevřel, vypadal šťastně. Prsten se mu líbil. Prohlížel si ho na prsteníčku jako nějaká herečka ve starém filmu.

„Prosím, řekni mi –“ zkusil jsem z něj něco vymámit, ale položil mi ruku na ústa. Díval se mi do očí. Viděl jsem v jeho duhovkách svoji ustaranou tvář a na náladě mi to nepřidalo.

„Máš kruhy pod očima,“ pronesl měkce. „Utekl jsi z Bradavic, abych tě viděl v takovém stavu?“

„Promiň. Já jsem ti chtěl dát dárek. Chtěl jsem, abychom tvoje narozeniny oslavili pořádně. Chtěl jsem tě vidět. Chtěl jsem…abys měl radost. Chtěl jsem se něco dozvědět! Nikdo mi nic nechtěl říct!“ sypal jsem ze sebe jedním dechem. Natahoval jsem moldánky strachy a vyčerpáním.

„Och, ti zlí a oškliví,“ ušklíbnul se Corpie.

Jeho otevřená náruč byla jako přístav pro zničenou loď. Přitiskl mne k sobě a políbil do vlasů. Vylezl jsem si na jeho postel, přitulil se a za chvíli už jsem spal. 

Kapitola 24 : Undone

So unimpressed but so in awe

Such a saint but such a whore

So self-aware, so full of shit

So indecisive, so adamant

I´m contemplating thinking about thinking

It´s so frustrating just get another drink in

Watch me come undone 

Samozřejmě, že se v Bradavicích vědělo o tom, že jsem utekl. Jenom já jsem si mohl hloupě myslet, že mám nějakou šanci. Nicméně mne ředitelka skutečně nechala odejít. Nevím proč, možná jí něco řekl Neville. Má občas takový tiky za nás, Pottyho a Weasleyovic děti, orodovat. Začala se zlobit teprve ve chvíli, kdy moje sestra burcovala primuse a kolejního profesora s tím, že jsem opustil pozemky. Zavařila si tím, páč musela přiznat, že má u sebe Plánek a já že mám Plášť. A pak už téměř nebylo co řešit.

Celá věc se oznámila rodičům a Malfoyovým. Ráno naklusali do nemocnice, zrovna když jsem Scorpiuse krmil.

Bylo to poprvé, co mne otec uhodil. Brýle se mi roztříštily o zeď. Pravděpodobně už ho nikdy tak rozčileného neuvidím. Křičeli jsme na sebe. Vyčetl mi úplně všechno a hlavně nehoráznou hloupost. Jak jsem si vůbec něco takového mohl dovolit…. Krást jeho Plášť… Taková drzost vůči všem! A jenom kvůli nějaké pitomosti, jako je návštěva nemocného! No a co, do háje?! Jsem snad jeho syn! Jsem to, co si ze mě vychoval! Seděl by snad on na zadku, kdyby věděl, že Giny umírá?! Ano, tati, nenávidím, jak jsme odlišní, ale jednu věc máme společnou – lásku upřednostňujeme nad sebou samými.

Copak to nevidíš? Copak jsi to neviděl?

Nakonec to vyřešil Scorpius. Jeho rodiče taky protestovali, že něco takového nebudou trpět. Jenže on vstal, přitáhl mne k sobě a dokonale chladným hlasem je požádal, aby vypadli. Všichni do jednoho. Když to nepomáhalo, začal to křičet. Jen to slovo: Vypadněte!

K mému překvapení tím vážně bylo rozhodnuto.

They´re selling razor blades and mirrors in the street

Pray that when I´m coming down you´ll be asleep

If I ever hurt you your revenge will be so sweet

Because I´m scum

And I´m your son

I come undone

Blížil se večer a tudíž doba, kdy ho budu muset zákonitě opustit.

„Nemáš hlad?“ zeptal se mne a odhrnul deku.

„Trošku,“ připustil jsem. „Měl bych jít domů na večeři.“

„A nepůjdeš se najíst se mnou? Nahoře je bufet.“

„Ty smíš…“

„Albusi, tohle je nemocnice, ne vězení. Samozřejmě, že smím odejít z pokoje. Oni mne tu netýrají, ale léčí… Což je ale vlastně stejná hloupost,“ dodal zamyšleně a oblékl si přes pyžamo župan. Nabídl jsem mu rámě. Přejel mne chladným pohledem. Zvedl jsem ruce na znamení smíru.

Oba jsme si dali rybu s hranolky, i když já to moc nemusím, a sladký jablečný koláč.

„Padají ti drobečky,“ posmíval se Corpie, sedě vedle mne na tvrdé nemocniční sedačce. Otřel jsem se rukávem. „Malé prasátko,“ ušklíbal se. Pak náhle ztěžka povzdychnul: „Mé malé hloupé prasátko…“

Úkosem jsem na něj pohlédl. Oči se mu zalévaly slzami. Odhodil jsem zbytek koláče do odpadkového koše vedle sebe a objal ho. Chvilku mi popotahoval do ramene.

„Zničil jsi si život kvůli mně,“ zanaříkal a pustil mne.

„Nic, co dělám kvůli tobě, nemůže být tak hrozné, abych toho litoval,“ odsekl jsem podrážděně. „Prostě tu jsem a hotovo. A nejsem prasátko.“

„Jasně, jsi pořádné prase,“ usmíval se on. Zachrochtal jsem v odpověď. Zasmál se a pohladil mne po vlasech se skelným pohledem.

„Co je, Corpie? Nedívej se takhle…melancholicky.“ 

„Promiň, zamyslel jsem se. Pravděpodobně tě vyhodí ze školy, pokud už to McGonagalka neudělala.“

„Pravděpodobně můžu zítra otevřít oči a zjistit, že jsem mrtvý, co ty na to?“

Znovu se zasmál. Potom mi řekl, že bych měl jít. Dlouho jsme se objímali, jako bychom neměli mít žádný společný zítřek. Kdybych zůstal ještě déle, už bych nedokázal odejít.

Procházel jsem se nočním Londýnem, abych se nemusel vrátit domů. V jedné hospodě nedaleko domova jsem zůstal až do půlnoční zavíračky. Měl jsem jedno odporné mudlovské pivo a colu s rumem. Ve čtyři ráno začalo svítat a já jsem prošel snad všechny ulice jenom proto, abych neusnul. Po šesté jsem nasednul na autobus, který mne zavezl blok od Grimdaulova náměstí. Byl jsem už skutečně unavený a říkal jsem si, že takhle mne doma nikdo nebude zdržovat. Opatrně jsem si kouzlem otevřel dveře a snažil jsem se dělat co nejmenší hluk. Vstupní rozeznávací kouzlo mne poznalo a propustilo.

Byl jsem žížnivý a tak jsem se po špičkách vydal do kuchyně. Už po několika krocích mi bylo jasné, že tam dole někdo je. Linulo se odtamtud příjemné zlatavé světlo svícnu.

„Dost, že jdeš,“ řekl můj otec nabroušeně. Nejspíš vstával do práce. Pozdravil jsem ho a pokorně prošel kolem ke dřezu, kde jsem si natočil sklenici vody.

Hodní chlapci chodí domů za světla, ne?

„Ředitelka tě formálně odhlásila ze studia,“ pokračoval on. „Poneseš si všechny následky včetně toho, že jestli nikdy nedokončíš studium, nebude ti dovoleno používat hůlku na veřejnosti. A věř mi, že na to si v takovém případě osobně dohlédnu. Jestli ji někdy mimo zákaz použiješ, osobně tě nechám zavřít.“

Odložil jsem sklenici. Pak jsem k němu přešel a mlčky jsem ho objal. Bylo to asi vůbec poprvé, kdy jsem něco takového udělal. Nebyl schopný pohybu. Avšak po pár vteřinách můj stisk opětoval. Unaveně jsem vydechnul a šel spát.

Až tak to bylo zlé.

So rock and roll, so corporate suit

So damn ugly, so damn cute

So well trained, so animal

So need your love, so fuck you all

I´m not scared of dying I just don´t want to

If I stopped lying I´d just disappoint you

I come undone 

„Co to tu máš?“ zeptal se. Jeho ruka se natáhla z postele a přejela po mém krku. Ucuknul jsem.

„Říznul jsem se při holení,“ odpověděl jsem automaticky. Potom jsem si uvědomil, komu to vlastně lžu. Podíval jsem se na něj. Jeho bouřkové oči si mne podmračeně měřily. Ležel na posteli, na dece, aby mu nebylo horko a v ruce svíral pohár se speciálně upraveným lektvarem proti bolesti. Sklonil jsem krk k němu.

„Mám tam jizvu?“ zeptal jsem se.

„Maličkou,“ odpověděl a upil ze sklenice. „Posaď se ke mně. Chci ti něco říct.“

„Můžeš mluvit, zatímco budu uklízet ty květiny.“

„Ne. Sedni si,“ dodal pevněji. Pohlédl jsem na něj. Snažil se tvářit neutrálně a poklepal rukou na postel. Příkaz jsem splnil. „Chci, abys sis po mé smrti vzal cokoliv budeš chtít,“ začal. Zasténal jsem. Položil mi prudce ruku přes rty a přitlačil. „Mlč, dokud neřeknu! Budeš žít normální a spořádaný život. Nezabiješ se. Nezamkneš se ve svém pokoji a nepřestaneš komunikovat se světem. Budeš hodný. Budeš mít rád svého otce a matku, protože za tebou stojí a vždycky stát budou. Neprokleješ svoji sestru hned, jak ji uvidíš. Splníš si nějaký velký a krásný sen. Pak si najdeš někoho, kdo tě bude milovat. Pravděpodobně ho nebudeš milovat stejně jako mne, ale budeš za každou cenu šťastný, rozuměls?“

Třeštil jsem oči. Jeho dlaň se odtáhla z mých úst.

„Slib mi to,“ zaprosil.

„Skočím pod autobus než skončí odpoledne, protože ti nemůžu dát slib, který nesplním, Corpie! Já prostě nebudu hodný!“ zanaříkal jsem. Věděl, že si dělám legraci. Byl to nemístný žert, ale já už jsem takový. Dopil svůj lektvar a zkoumavě se na mne díval.

„Zemřu brzo a neslyšel jsem od tebe jediné slovo útěchy. To je dobré, moc dobré,“ dodal rychle a s úsměvem.

„Když tě chci utěšovat, bráníš se,“ odporoval jsem tiše. Byla to jedna z našich oblíbených her. Bavili jsme se, jako by to, že umírá, vůbec nic neznamenalo. Tahle hra pomáhala jemu.

„Protože nechci utěšovat.“

„Chci…“ prudce se na mne podíval. Jeho oči do mne zajížděly jako horký nůž do kostky másla. „…chci tě těšit…“ zamumlal jsem ublíženě.

„Ani nevíš, jak pitomě si teď zněl.“

Přikývnul jsem. Pokusil jsem se ho obejmout, ale odstrčil mne. Hodně prudce, takže jsem ztratil rovnováhu a skončil na zemi.

„Ostatně,“ dodal chladně, „měl bys už jít. Za chvíli přijdou rodiče a pak mi budou dělat nějaké testy. Domluvili jsme se, že u toho nebudeš.“

Naštvaně jsem vyskočil na nohy, popadnul svůj batoh a beze slova odešel. Už jsem se ten den do nemocnice nevrátil. Opakoval jsem si v duchu, že když může být protivný Corpie, můžu být taky. Zvládnu být jeden den bez něho.

Brečel jsem nad večeří. Otec není zrovna trpělivý, takže mne hrozně seřval. Opil jsem se nějakým Jamesovým vínem, které si schovával pro vzácné příležitosti. Matka se snažila mít pochopení, ale už jsem byl taky nad její síly, pak můj hysterický výlev celý večer mírnil Teddy Lupin. Vůbec to nepomáhalo.

They´re selling razor blades and mirrors in the street

I pray that when I´m coming down you´ll be asleep

If I ever hurt you your revenge will be so sweet

Because I´m scum

And I´m your son

I´ve come undone

Scorpie voněl jasmínem. Jeho vůně se nesla nemocniční chodbou tak silně a prudce… Přebíjela dezinfekční prostředky a jiné náležitosti takového místa. Procházeli jsme se spolu, protože tvrdil, že musí chodit, aby nezapomněl, jak se to dělá. A ten jasmín… Málem jsem umdléval, poněvadž měl poněkud jednoznačné účinky na moje tělo. Vzrušoval mne.

„Pamatuješ si,“ nadhodil náhle Scorpius vesele, „jak jsem ve čtvrtém otevřel dveře do koupelny zrovna ve chvíli, kdy ses uspokojoval?“

Po tomhle by zrudnul i bradavický chrlič. Míjeli nás návštěvníci a Scorpius mířil do bufetu. Moje mučení ovšem neskončilo.

„Nevím, jestli sis toho všimnul, ale zavíral jsem ty dveře dost pomalu… Byl jsi nádherný. Úplně rudý a…funěl jsi jako nějaké zvíře!“ sladce se zasmál. Já se propadal hanbou. „A tvůj naběhlý penis… Moje první myšlenka byla, že ti závidím. Pak jsem si připustil, že je to proto, že se mi líbí. Je dokonale udělaný. Akorát obejmout dlaní. Má nádhernou barvu, když se nalije. Docela by mne zajímalo, jestli je tak hezky vybarvený i v klidu, ale to se asi nedozvím, co? Tehdy se lesknul… A žalud máš slaboučce růžový a vždycky vlhký. Jenom olíznout,“ zamlaskal. Rozkrok mne skoro bolel. „Když jsem v páťáku spal s tvojí sestrou, vzpomněl jsem si na to. Věděl jsi, že jsem s ní spal?“

„Salazare ne! A nepotřeboval jsem to vědět,“ ujistil jsem ho.

„Chm, tak co si dáš? Indiánka? To mi připomíná –“

„Dost!“ přerušil jsem ho rychle. Nejen proto, že bufetářka dnes byla od pohledu nepříjemná postarší paní. „Už tak budu mít problém se vyčůrat,“ zašeptal jsem.

„Ty ode mne nechceš slyšet, že máš nádherného ptáka?“ zeptal se potichu a obrátil se ke mně. Počkal jsem s odpovědí, než zaplatí dva chlebíčky a koblihy.

„Ne zrovna v nemocnici plný lidí,“ odtušil jsem a pokrčil rameny. Nastavil ke mně chlebíček. Vzal jsem si ho.

„Myslel jsem, že ti ho pochválím, než umřu.“

Zakuckal jsem se. Začal se smát. Byl jsem trochu naštvaný, ale byla to jedna z těch šťastných chvil, jedno z těch překvapení, pro které jsem ho miloval.

So write another ballad

Mix it on a wednesday

Sell it on a thursday

Buy a yacht by saturday

It´s a love song

A love song  

Postupem času chodil Corpie stále pomaleji, až nakonec skutečně chodit přestal. Příliš to bolelo. Doprovázel jsem ho i do koupelny a na záchod. Stěžoval si na takové bolesti, že mu zvýšili dávku lektvarů a jelikož si na něj jeho tělo zvyklo a přestal tudíž fungovat, předepsali mu nový. Scorpi byl po něm celý otupělý. Vždycky hodinu po napití upadl do naprosté letargie. Doktoři říkali, že to je normální, protože ten lektvar vypíná svaly, takže Scorpius ví, co se kolem děje, jen nemůže reagovat. Ale když odezněl tenhle účinek, skutečně mu ten lektvar ulevoval. Pil ho dvakrát denně.

Snažil jsem se před ním nebrečet. Nikdy. Vynadal by mi. Jenže se nesměl moc rozčilovat. Rozbušilo by mu to prudčeji srdce, zrychlilo a ohřálo krev...  Prostě jsem před ním nebrečel. Aspoň na to jsem mohl být hrdý. Jinak jsem nemohl dělat mnoho.

Do another interview

Sing a bunch of lies

Tell about celebrities that I despise

And sing love songs

We sing love songs

So sincere

„Prosím… Albusi…“ vzdychal. Vztahoval po mně ruce. Oči měl zavřené a unikaly mu zpod víček slzy. „Udělej to, prosím!“

„Ne!“ ohradil jsem se a sevřel jeho ruku. Zasténal. Propustil jsem ji.

„Bolí…“ mumlal, „…bolí… Bolí, všechno bolí…“ schoulil se do klubka, ačkoliv to z něj vymačkalo poslední dech a výkřik. Strašlivě ho bolely i kosti. Jak vás můžou bolet kosti?! Je to něco strašného, nepředstavitelného. Ta nemoc mu pomalu kradla jeho vlastní tělo a nechávala ho v bezmocné agonii. Něco takového by se dít nemělo! Ať už ho ta věc konečně zabije! Kdybych ji mohl vyndat z jeho těla a rozmlátit na kaši, udělal bych to a ani nepřemýšlel!

Popadl jsem ho v podpaždí a pomohl mu narovnat propadlý hrudník, aby se mohl nadechnout. Přidržel jsem ho a posadil se za něj, roztáhl nohy a přitáhl ho k sobě. Mohl jsem ho tak držet neustále, aby seděl rovně a zároveň ho trochu tišit a hladit. Celou dobu brečel a stěžoval si, že to bolí.

„Albusi!“ zakřičel. Zazmítal s sebou v mém objetí.

„Jsem tady, to nic,“ snažil jsem se říct, ale znělo to jako zoufalé vykviknutí.

„Udělej to,“ zamumlal slabě. „Prosím! Bolí to!

„Já vím, za chvilku to přejde,“ lhal jsem statečně. Jeho úpěnlivost mne ničila.

„Albie!“ plakal vyděšeně. „Kde máš…argh…kde máš hůlku!“

Objal jsem rukama jeho hrudník a přitiskl zmáčenou tvář k jeho lopatkám.

„Prosím! Zabij mne! Udělej…udělej něco! Bolí to!“ vzlykal.

Doktoři mne a Malfoyovi varovali, že se to může stát. Vlastně ne – řekli jenom, že se může stát, že Corpieho bolesti budou tak obrovské, že jeho mysl bude hledat únik. Jakýkoliv únik. Proto je vhodné odstranit z jeho dosahu všechny ostré předměty a hlavně hůlku. Nemohli by nás varovat před…něčím takovým. Před takovým utrpením. Byl jsem docela vděčný, že tam Cecily nebyla se mnou. Hroutila se u vyprávění lékařů. Co by s ní udělalo tohle?! S radostí bych jí syna předal a zbaběle utekl. Přišla každý den vždycky tak na tři čtyři hodiny a pak mizela, protože toho na ni bylo moc. Já tam byl celé dny a odcházel kolem osmé, přicházel s ranní vizitou!

Ale Corpie se matky nedovolával a ona to svým způsobem věděla.

„Prosím! Vezmi si hůlku! Albusi!“ už chraptil vyčerpáním a slzami.

Modlil jsem se za to, aby mlčel. Protože jestli nepřestane prosit, vezmu polštář a udusím ho! Udělám to! Jenom abych už ho konečně neslyšel! Jeho nářky byly to nejhorší na světě… Brečel jsem spolu s ním. Nemohl jsem dělat nic jiného. Nemůžu ho zabít… Nedokázal bych to.

„Albusi!“ zanaříkal a trhaně se nadechl. Narovnal jsem jeho záda, aby měl hrudník dost prostoru.

„Nadechni se,“ zaševelil jsem mu do ucha. Poslechl. Zhluboka se párkrát nadechl a vydechl. Zřetelně bylo vidět, že ho to uklidnilo. Přitlačil jsem mu prst zezadu k žebrům. „Když budeš hezky dýchat, možná tě zabiju,“ pronesl jsem měkce. Slzy mi tekly po tvářích proudem. Ale on dýchal. Uvolněně a svobodně. Prsty mi zaťal do ruky.

„Udělej to rychle, Albie,“ zašeptal. Otřel jsem mu tvář rukávem. Pak jsem znovu přitlačil špičku ukazováku k jeho zádům. „Avada Kedavra,“ zašeptal jsem mu do ucha.

Jeho tělo ztuhlo. Vylekal jsem se, že jsem ho skutečně zabil, takže jsem hlasitě vykřikl. Avšak dýchal. Náhle se jeho tělo uvolnilo. Vpadl mi do náruče. Neusnul. Potřásl hlavou a trošku se natočil a schoulil se pohodlněji.

Corpie byl jen šťastný.

They´re selling razor blades and mirrors in the street

Pray that when I´m coming down you´ll be asleep

If I ever hurt you your revenge will be so sweet

Becuase I´m scum

I´m your son

I´ve come undone

„Albusi, kdy jsi naposledy spal?” zeptal se mne Draco Malfoy.

„Dneska v noci,“ odpověděl jsem tónem, který pochyboval o jeho duševním zdraví.

„Potřeboval by jsi trochu klidu,“ pokračoval. Zalétl jsem pohledem ke Scorpimu. Spal jako andílek.

„Ne,“ odpověděl jsem rozhodně a posadil se na kraj postele.

„Víš, psal mi tvůj otec.“

„Jestli mi chce něco říct, ať mi to řekne. Ať nepoužívá prostředníky! Sakra, jsem snad jeho syn, ne?!“

„Uklidni se, probudíš Scorpiho,“ zamumlal naléhavě. „Prý máš noční můry. Prosím, zůstaň jeden den doma.“

Obrátil jsem se k němu a vstal jsem. Prohlédl jsem si ho. A pak jsem poprvé spatřil v jeho mrtvých očích život. Byly podlité slzami. A v tu chvíli zoufalství, strachu a bolesti byl Draco stejně krásný jako byl za normálních okolností jeho syn. Připadal mi jako probuzený z mrtvých.

„Proč se staráš?“ vyjel jsem na něj.

„Protože… protože by žádný otec neměl zažít takovou bolest. Nikdo by neměl…nikdo by neměl pohřbívat svoje dítě…“ popotáhnul a přešel k posteli. Opatrně pohladil Corpieho po běloučkých vlasech.

„Nikdy nedovol, aby se to Harrymu stalo.“ 

A tohle prosté prohlášení působilo víc než tisíc slov.

I´ve come undone I am scum

Love your son

I am scum

Love your son

You´ve gotta love my sad song  

Co si to broukáš?“ ozval se za mnou rozespalý hlas. Prudce jsem se obrátil a květiny, které jsem rovnal do vázy, mi vypadly z rukou. „Nech je tam,“ zamumlal a zívnul. Pak se pomalu posadil. Ale zvládl to sám. Měl jsem ohromnou radost.

„Matka už je s tím skoro šílená,“ pokračoval Scorpius a mávl rukou. „Co sis to broukal?“

Někde za duhou od Judy Garlandové. Slyšeli jsme to o Vánocích v tom městečku, pamatuješ?”

Nepamatoval si, ale chtěl, abych mu to zazpíval. Nemohl se nasmát tomu, jak jsem falešný. Myslím, že bych mu přezpíval i nějakou operu, kdyby prosil a smál se. Dělal jsem ze sebe šaška a tančil mu po pokoji.

„Proč máš takovou radost?“ zeptal se nechápavě.

„Protože je ti líp. Nebo ne?“

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl uvolněně. Usmál se. „Včera jsem celý den spal. Vzpomínám si, že předevčírem jsi tu byl, uspával jsi mne tou vymyšlenou pohádkou, pokud vím. A pak mám úplné prázdno. Připadá mi, jako by se to stalo před deseti minutami. Je to docela legrační,“ připustil.

Sednul jsem si k němu. Lípl mi pusu na tvář.

„Hlavně, že ti to pomohlo,“ řekl jsem. Jenom se křečovitě usmál, aby mne přesvědčil, že o nějakou pomoc stojí.

 

My love song

My sad song

My love song

My sad song

My love song…

A/N: Songfikce je postavena na písni Come undone od Robbieho Williamse. Mělo to být celé víc o vztahu otců a synů, ale nakonec vzniklo toto. Píseň, kterou Albus brouká na konci je v originále Somwhere over the rainbow z pohádky Čaroděj ze země Oz. Jinak ale byla přezpívána v mnoha verzích a mnoha lidmi. Ráda bych vás uklidnila tím, že prohlásím, že informace obsažené v této kapitole – například psychické dopady a chování hrdinů – jsou vymyšlené, ale to ani při nejlepší vůli říct nemůžu. A kdyby to někoho zajímalo, skutečně se děje, že když muž při souloži cítí nějakou vůni a zapamatuje si ji, její opětovný závan vyvolá erekci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA