Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlatý drak 25 až epilog

1. 9. 2009

Kapitola 25 : Nejhorší

Viděl jsem, jak pigmentové skvrny vyskakují jako šílené. Postupovalo to po částech jeho těla jako živočich, který se plíží neviděn v podrostu lesa. Napřed nohy, pak trup, obličej a poslední ruce. Nakonec Corpi vypadal jako opálený.

Při nějaké jiné příležitosti by to nejspíš bylo krásné. V nepřirozeně bílé posteli působil jako posypaný skořicí a zlatě se lesknul.

Užasle si prohlížel ruce, jakoby nevěřil, že jsou jeho. Ale po nějaké době je kontrolovat přestal.

„Vypadáš jako po návratu z dovolené,“ řekl jsem klidně.

„Škoda, žes nejel taky,“ poznamenal vesele.

„Jindy,“ slíbil jsem.

Byla to nejhorší chvíle mého života.

Asi týden na to Scorpius zemřel.

Byl jsem u něj ten večer. Stěžoval si, že přestává vidět, že se mu všechno před očima rozmazává. Lékaři krčili rameny, nevěděli, co to znamená. Navíc, Scorpius byl hrozně slabý a jeho tělo odmítalo spolupracovat skoro s jakoukoliv látkou nebo lektvarem. Po požití svého uklidňujícího lektvaru byl mimo celých deset minut. Stáli jsme kolem něj všichni, Malfoyovi plakali a já se bál. Tak hrozně jsem se  bál. Chtěl jsem u něj tu noc zůstat, ale naděje mne přemohla a řekl jsem si, že zítra se zase uvidíme.

Scorpius prý zemřel ve spánku. Jeho tělo už prostě bylo příliš slabé, než aby dokázalo dýchat. A jeho mozek už chvíli před tím přestal fungovat. Nevěřil jsem, že to bylo tak poklidné a mírumilovné, ale nevzpíral jsem se. Všichni potřebujeme uklidnění a naději.

Malfoyovi mne poslali domů. Neobešlo se to bez slz a bez díků. Byl jsem vděčný, že mi řekli, co mám dělat. Nenapadlo by mne to.

Vyšel jsem z nemocnice, zamžikal do ostrého slunečního svitu a když jsem oči znovu otevřel, zjistil jsem, že jsem mrtvý.

Kapitola 26 : Vzpomínky

In this world you tried

Not to leave me alone behind

There´s no other way

I pray to the gods let him stay

The memories ease the pain inside

And now I know why

Opatrně jsem vstal z postele. Tři dny jsem v podstatě nevyšel ze svého pokoje. Jen jsem ležel na posteli, nechal se otcem a matkou občas nakrmit, doploužil se na záchod a jinak se nehýbal. Nechtěl jsem. Přál jsem si, aby ve mně všechno zakrnělo. Ten pocit nicoty by totiž znamenal, že nic necítím.

Rozhlédl jsem se a znenadání věděl, co musím udělat. Proplížil jsem se ke dveřím a vykoukl na chodbu. Nikde nikdo, takže jsem za sebou dveře nechal otevřené a začal se plížit kolem zdi.

Musel jsem do svého pokoje, k deskám. Ale nesmí mne nikdo vidět. Nechci nikoho vidět.

Zvláštní – záleželo mi na tom.

All of my memories keep you near

In silent moments

Imagine you´d be here

All of my memories keep you near

In silent whispers, silent tears

Rozhazoval jsem prudkým škubáním paží desky kolem sebe. V jejich tříštivém zvuku jsem nacházel neuvěřitelné potěšení. Hystericky jsem se rozesmál, když se Styx roztřískali o gramofon. Byla v tom úžasná ironie. Jak nádherně zněli i vypnutí! S fanatickou záští jsem je lámal botou na malinké kousky.

Udělal jsem to ještě s několika deskami, až pak mne přemohl pláč. Schoulil jsem se u gramce a křičel, co mi hlasivky stačily. Skoro to nepomáhalo. Měl jsem pocit, že se trhám zevnitř. A moje kusy se mísí s úlomky desek.

Za několik minut jsem začal chraptit.

Co by mi na to Scorpius asi řekl?

Miloval bys mne, kdybys viděl, jak se tady hroutím?! Jak nedokážu vůbec nic?! Možná by mi tvoje ruka vlepila facku, aby mne umlčela. Nadával bys mi, jak jsem nesnesitelný. Že jsem hysterický slaboch, který si tě nezaslouží. A pak bychom se dlouze milovali, tady, na dřevěné podlaze, obklopeni špínou a harampádím. Takový byl celý náš život…

Vyčítám ti, co všechno jsme nestihli! Salazare! Jak já ti to vyčítám!

Kde jsi, když potřebuju někoho, aby mne podržel nebo mi klidně i nafackoval?!

Kde jste kdo?! 

Mohl bych se v tomhle pokoji upálit… Nechat oheň, aby kolem mne tančil. Líbal by moje tělo. Můj zdivočelý milenec. Dotýkal by se mne. Nemohl by se mne nabažit. Umíral bych v jeho objetí. Ztrácel bych se všemu okolo a ten pocit by byl svobodou.

Začal jsem ještě o trochu víc brečet. Nic takového, jako podpálit tuhle místnost, bych nedokázal. Tady jsem prožil s Corpiem nejkrásnější den svého života, ten den, kdy jsem mu vyznal lásku.

Made me promise I´d try

To find my way back in this life

Hope there is a way

To give me a sign you´re okay

Reminds me again it´s worth it all

So I can go home

Dveře se náhle prudce rozrazily. Byl jsem absolutně vyčerpaný, přesto jsem se schoulil mnohem víc do sebe, do klubíčka, abych unikl světlu z chodby.

„Albusi!“ ozval se strašlivý, zmučený výkřik a pak mnou zatřásly dvě silné paže. Zamžoural jsem na svého otce. Tvářil se neuvěřitelně vyděšeně. Pohladil mne po tváři a po vlasech, jako by tomu, co vidí, nemohl uvěřit. Ve dveřích za ním stála matka, popotahovala, očividně taky na pokraji zhroucení. A vedle ní stál Draco Malfoy ve svém dlouhém černém kabátě a vypadal na omdlení.

„Panebože, Albusi! Řekni něco! Albusi! Slyšíš mne?! Ježíši, Ale!“ drmolil. Zakašlal jsem a pokusil se rozlepit rty. Šlo to ztěžka, ale zvládl jsem to. Bylo důležité odpovědět mu. Upnul jsem se k tomu jako ryba k háčku.

„Bylo…“ zachraplal jsem. Svůj vlastní hlas jsem nepoznával a měl jsem dojem, že mi slova rozřezala hlasivky. Jenže pokračovat jsem musel. „…bylo to jako…loupat cibuli. Sundáváš…vrstvu za vrstvou a čekáš…ale ono není žádné jádro, jenom další slupky! A nakonec ti zůstanou jen prázdné ruce!“

Než jsem se stačil rozbrečet, zamáčkl mi otec hlavu do svého trička. Matka začala brečet. Myslím, že mi prolétlo hlavou, že úlevou. Popravdě nevím, co dělal nebo prožíval pan Malfoy, ale dá se předpokládat, že dobře a příjemně mu nebylo.

Za několik minut přišel Teddy Lupin a donesl lektvary. Mně, otci i matce. Později jsem se tomu v kuchyni hystericky smál a nemohl jsem přestat. Museli do mne nalít uspávací lektvar, aby se mi ulevilo.

Aspoň trochu ulevilo.

All of my memories keep you near

In silent moments

Imagine you´d be here

All of my memories keep you near

In silent whispers, silent tears

Odmítal jsem jít na pohřeb. Nevím proč. Možná jsem prostě jenom srab. Možná mne naštvalo, jak mi to Draco oznámil pevným, neúčastným hlasem jako hotovou věc. Nedokážu to vysvětlit ani po takové době. Třeba jsem se bál ztratit poslední vzpomínku na živého Scorpiuse a nahradit ji dřevěnou, naleštěnou a nablýskanou rakví. Není to tak jednoduché, jak to vypadá, dostavit se na pohřeb.

Plivnout do tváře matičce smrti, která se usmívá a šeptá: Další budeš ty…

Nalili do mne dva lektvary na uklidnění a posilněnou, než jsem se přestal vzpírat jejich slibům a přemlouváním. Byl jsem po nich otupělý, protože jsem teď každý den požíval pravidelně jiné uklidňující utrejchy, a i když jsem si uvědomoval, co mi říkají a co se děje, ztratil jsem potřebu reagovat. Zjistil jsem, že mi to docela vyhovuje. Na takových látkách si prý člověk může vytvořit závislost a je fakt, že jsem ještě ten večer po obřadu hystericky prohledával celý dům, abych nějaký takový lektvar dostal, ale přešlo mne to. Po třech měsících.

Na samotný pohřeb mne vezl bratr autem. Vedle mne na zadním sedadle seděl Draco a dával co chvíli pozor, jestli se dřív rozsypu já nebo ta mudlovská mašina. Přišlo mi to legrační. Řekl jsem mu to. Zatvářil se nechápavě a já se zase smál. Pak jsem si ale všiml, že můj bratr nás pozoruje ve zpětném zrcátku a oči má podlité slzami. Smích ustal, jako když utne.

Kdyby nějaký pohřeb mohl být krásný, ten Scorpiův by určitě byl. Byl jsem jediný, kdo měl na sobě zářivý bělostný hábit, který byl původně Corpieho a byl mi na některých místech velký, někde těsný, ale nechtěl jsem tam být v ničem jiném. Zářil jsem tam jako hvězda. Vzduch byl těžký a jim všem muselo být v černé horko, ale tvářili se smutně nebo alespoň neutrálně, jak přemáhali emoce.

Já byl nevěsta té mrtvoly, na kterou se snažíte zapomenout.

Together in all these memories

I see your smile

All of the memories I hold dear

Darling you know I´ll love you

´Till the end of time

V jednu chvíli jsem škobrtnul o dlouhý hábit a málem během obřadu uklouznul – to když jsme mířili k rodinné hrobce a rakev levitovala před námi. Draco mne podepřel. Od toho okamžiku ze mne nespustil ruku a já byl příliš slabý ho odstrčit. Tiskl jsem se k němu jedním bokem a potřeboval všechnu oporu, kterou mi mohl dát. Zmáhala mne víc únava, než žal, ale tehdy, ten den, jsem nebyl schopný si to přiznat. A Draco byl alespoň živý, otřásal se potlačovaným pláčem, a i přesto dokázal dávat pozor na mne.

Bylo to celé podivně zvláštní. První za rakví jsem šel já s Dracem, za námi Cecílie, Scorpiho dědeček a babička a pak spousta lidí, které jsem nikdy dřív neviděl. Nebrečel jsem. Lektvary mne udržovaly ve stavu bezmyšlenkovité střízlivosti.

Rakev zasunuli do nějakého výklenku v hrobce, kde se vzápětí magicky zhmotnilo Corpieho jméno. Potom teprve se Draco konečně zhroutil. Na všechny křičel a snažil se je od sebe odehnat. Jeho slova ovšem po mně klouzala jako voda po skle. Choval se dětinsky a ostatní ho tam docela ochotně nechali vyřvat.

Jeho nadávky byly adresovány nějakému jinému chlapci mého jména.

A když jsem tak kousek od něj stál, sledoval, jak dřepí a vzlyká a buší rukama do země, uvědomil jsem si, co ho tak ničí. Byl to on sám. Vážně měl svého syna rád. Cecílii si bral proto, že se mu zdála vhodná a neměl žádnou, kterou by skutečně miloval. Doufal, že se jejich manželství prohloubí, jakmile budou mít dítě. A k tomuhle spojovacímu článku se upnul celou svou duší, veškerým svým otcovským cítěním. Jenomže pohádka se nekonala a život mu zasadil další škodolibou ránu.

Zlatý Drak… Draco se týral tím jménem. Byla to hrozná ironie, že zrovna jeho dítě má takovou nemoc. Myslel si, že on může za to, že se Zlatý Drak vůbec objevil, ale neuměl si to přiznat, takže obviňoval svoji ženu. Ona je ta neschopná, porodila mu špatné dítě…

Prolétlo mi to hlavou jako souvislá, děsivá myšlenka. Na rukou mi naskočila husí kůže. Udělal jsem pár kroků k němu.

„Draco, prosím, odveď mne k autu,“ řekl jsem. Nechápavě se otočil.

„Tys tu zůstal, Albusi?“

„No… ano. Draco, není to zajímavé, jak mne vždycky někam vedeš?“ poznamenal jsem a nevnímal, jak se mi třese hlas. Draco vstal a otřel si slzy. Chvíli jsme se na sebe bezhlese dívali, ale nabídl mi rámě. Nevěděl jsem, jestli mám přijmout. Pohlédl jsem na Corpieho hrobku. Písmena se zaleskla ve slunci ze dveří. To rámě jsem přijal.

Bratr si nás překvapeně a vyjukaně prohlížel. Draco mne krátce objal, než mne propustil.

„Doprav se Letaxem k nám. Můžeš si vzít, co chceš,“ zamumlal potichu a než jsem se stačil zeptat, co tím myslí, otočil se a odcházel. Křičet jsem za ním nechtěl.

Doma jsem narážel na smutné a účastné tváře. Nelíbily se mi. Jediný Teddy se tvářil posmutněle, ale on se tak tvářil pořád.

„Albusi, nechtěl bys –“ zeptal se mne.

„Ne, promiň, jsem unavený, jdu spát,“ přerušil jsem ho a zmizel ve svém pokoji.

Spánek nepřicházel a já pak hledal lektvary, jak už jsem podotknul, a přestože mne pár příbuzných vidělo a vědělo, co ty křečovité pohyby znamenají, když zakrývám nepořádek, co nechávám v poličkách, nic neřekli ani neudělali. Myslím, že jsme ten den všichni cítili především vinu.

All of my memories keep you near

In silent moments

Imagine you´d be here

All of my memories keep you near

In silent whispers, silent tears

Můj život začal v nových souvislostech, ale trvalo mi, než jsem pochopil jejich základy.

Začal jsem mít rád lidi, protože mi pomohli a brali na mne ohledy. Udržovali v chodu svět, který jsem rozsypal na miliony kousků.

A kousky…to mi připomíná, že otec spravil všechny desky, které jsem ten večer po Corpieho smrti rozbil. Přinutil mne uklidit v té místnosti a dokonale ji vygruntovat. Nikdy už jsem se tam ale potom nevrátil. Vzal jsem si medvědí sedačku, dárek od Scorpieho, desky zůstaly, kde byly.

Neustále se mi třesou ruce, což občas způsobí, že některá kouzla mi jdou vysloveně těžko. Ten třas už nikdy nezmizí. Je to nějaká reakce mé hlavy na to, že jsem tu smrt přežil. Alespoň to tvrdil ten psycholéčitel.

Ve škole pro mne udělali výjimku, takže jsem směl dostudovat a udělat si zkoušky. V létě jsem se učil, abych složil rozdílové zkoušky a učil jsem znát hranice a zábrany, které mám díky těm třesoucím se zápěstím. Poslední ročník jsem strávil s lidmi, které jsem nechtěl znát a nezajímali mne ani v nejmenším. Eleazarovi jsem udělal ze života peklo. Jeho smůla, že jsme měli společnou ložnici. Stal jsem se ve svých osmnácti a devatenácti problémovým dítětem, které ničilo všechny profesory i ředitelku. Přesto jsem je měl svým způsobem rád. Jejich nekonečnou trpělivost kombinovanou s bezmocným vztekem… Ten zájem mi dělal dobře. Ostatně, moje sestra byla primuska a dostávat výprask od ní mne vážně zahanbovalo. Bral jsem to jako ten nejkrutější trest. A ona toho dost využívala, i když mne ve skutečnosti měla a má pořád ráda.

Možná vás ještě zajímá, jestli jsem si to rozdal s Dracem Malfoyem. Odpověď zní bohužel ne. Nebylo by to krásně dramatické a cynické zakončení celého rádoby příběhu? Možná ano a on si to nejspíš taky myslel, ale já prostě…nemohl. A nelituju toho, že jsem to neudělal. Přijel jsem k nim, vzal si pár Scorpiho hábitů a nějaké další věci a zase poklidně odjel, pozorován jeho prázdnýma mrtvýma očima.

Nic víc, nic míň.

Malfoyovi se krátce na to rozvedli.

Já se krátce na to odstěhoval.

Dost dlouho trvalo, než jsem přestal slýchat tvůj hlas, Corpie, šeptající moje jméno. A nahradil ho něčím jiným. Vůní tvého šampónu…tvými hábity…olejomalbou s tou přiblblou lodí a západem slunce z tvé ložnice…fotkou, kterou pořídil můj otec, když jsme byli v prvním ročníku, malí a ušklíbající se…muškátovým oříškem pod polštářem…

Nahradil jsem tě nikdy nekončící vzpomínkou.

Věčnou, ale mrtvou.

Zdalipak bys mne pochválil…

All of my memories…

 

Epilog

Tento příběh je smyšlený. Jedná se o mojí čistou fikci, která ani v nejmenším neodráží skutečný realistický děj nějaké události nebo mých vztahů. (Salazare chraň.) Je jediná osoba, která by mohla namítat, že ano. Nicméně, pokud si dobře vzpomínám, byla zpravena o tom, že tento příběh začal vznikat dávno před tím, než jsem se dozvěděla některé zvláštní a důležité informace.

Pravděpodobně je možné, že ve Zlatém drakovi jsou symboly, které mi proklouzly pod rukama. A kdyby si někdo dal tu práci, dokázal by nejspíš podle nich vysledovat různé etapy mého života. Konec konců, to je v každé povídce a románu. Nedá se tomu utéct. Ale rovnou prohlašuji, že nic z náhodně reflektovaných okamžiků nebylo záměrného. Až na jasmín. Jasmín je magický. Tečka.

Charakter Albuse a Scorpiuse je také čistě smyšlený. Pokud se v nich snad někdo poznáváte, gratuluju, ale v tom případě koukejte vypadnout z mé hlavy. Pravděpodobně by výše zmíněná již namítající osoba mohla mít nějaké výhrady ke Scorpiově chování v prvních kapitolách a v kapitole Bouře. Přesto trvám na tom, že jejich chování je při nejlepší vůli směsí některých lidí a tudíž se nedá říct, že bych tento příběh napsala tak jako mnoho jiných, tedy s myšlenkou na něco či někoho konkrétního. Zvláštní je, že v této povídce nemá předobraz ani záporná postava (Eleazar, Bibi…). Přiznávám, že Albusova sestra je filtrací mojí sestry a tím, čím by ona bezesporu chtěla být. (A jak zněl její názor, tohle je poklona.) A pokud víte, odkud mám jméno Leon Ledvina, tak vězte, že jsem nechtěla být ošklivá, pouze jsem potřebovala nějaký ulehčovací prvek plynulosti některých kapitol.

Přiznávám, že kapitola Bouře je inspirována jednou sms zprávou od skutečné žijící osoby. A obálka s fotkami se vynořila pravděpodobně jako zmatení smyslů z věčného sledování anime Loveless.

Navíc, tato povídka je ovlivněna mnoha písněmi, které jsem poslouchala v průběhu psaní. Chci říct, každá kapitola je směsí různorodé a více či méně nedefinovatelné nálady. Asi to podle toho vypadá. Několik kapitol je přímo songfikcemi. Částečně by mohl Zlatý drak být ovlivněn několika filmy a seriálem Kuroshitsuji, ovšem nezdá se mi.

Jediné, o co jsem se snažila, bylo nechat Albuse normálním člověkem, ne dokonalou bytostí vědoucí věcí příštích. Proto je možná někde jeho chování zvláštní, nicméně měla jsem dojem, že právě to by udělal zmatený a mnohdy duševně trpící sedmnáctiletý kluk. Protože Al se neměl stát ničím jiným. Co z něj bude, to ukáže až čas a jeho zoufalé lpění na vzpomínkách. Mimo jiné, Corpie by mu nejspíš vysvětlil, že lpění na vzpomínkách je prakticky to nejhorší, co může člověk udělat, ale…je to tak lidské.

A nakonec…

Neil Gaiman napsal kdysi, že zrcadla nám vrací pokřivený svět a když se natočí do pětačtyřiceti stupňového úhlu, co je před nimi, náhle zmizí. Příběhy jsou jako zrcadla, snažící se zahnat hrůzu z naší vlastní smrtelnosti. Také napsal, že kouř rozmazává obrysy věcí. Zlatý drak je trošinku zrcadlo použité k zamaskování věcí. V mnohém se mu to povedlo i bez mého přičinění. Kouře jsem si užila také dost, proto mi připadalo vhodné napsat tento epilog a vytrhat i s kořínky, co teprve mohlo začít klíčit.

Největší odměnou tomuhle příběhu jsou slzy a smích.

Věnováno těm, kteří se občas smáli a plakali se mnou. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Scorpius a Albus

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Potrhlík, 14. 8. 2015 0:08)

Tohle je ta nejopravdovější, nejkrásnější a nejsmutnější povídka jakou jsem kdy četla. Děkuji ti

drahý otče,...

(Blanch, 2. 6. 2011 12:35)

...nevím, jestli mám dost odvahy číst to znovu, nicméně tato povídka se mi tak vryla do srdce, že mám potřebu ti to sdělit i tady :).
Je naprosto dech beroucí...

teda...

(Killi, 9. 10. 2009 19:00)

můžu říct, že sem se nesmála, jenom občas ušklíbla, ale zato ti může být pěkným uspokojením, že jsem posledních několik kapitol probulela jako želva. nad každou pěknou větou znovu a zas znovu. ale vážně, tohle byla krásná povídka. jinak popisovat kousek od kousku, to by bylo na dlouho

Som očarená

(Husky, 19. 9. 2009 12:33)

Krásne. Po dlhej dobe poviedka, pri ktorej som sa smiala, ba čo viac, aj plakala (a na konci naozaj celkom slušne). Fuuu, ak plač čistí dušu, mám ju bielu ako obláčik.

Nestáva sa mi to často (vďakabohu), aby som sa v nejakej postave tak nachádzala, takže ... ty vypadni z mojej hlavy :D

Díky všem

(Tofiam, 16. 9. 2009 7:59)

Všem, kteří jste tento příběh četli, děkuju. Nevím, co více by vám autorka, která pochybuje o svém vlastním uznání a morálnosti tohoto příběhu, měla říct...
To The River Marion: Je to text písničky "Memories" od Whithin Temptation. Omlouvám se, zapomněla jsem to tam napsat. :)

Poděkování

(The River Marion, 15. 9. 2009 18:32)

Vřelé díky, že jsi tohle napsala. Opravdu jsem u toho plakala...a smála se taky. Máš moje velké uznání. Jo, chtěla jsem se zeptat z čeho jsou angliské úryvky z kapitoly Vzpomínky?.

Děkuji

(Tofiam, 7. 9. 2009 14:40)

Ano, čtu komentáře tady, obvykle častěji než na fanu. ^_^
Děkuju. Vzala jsem to jako kompliment. Konec konců, v epilogu je prohlášení, že přesně takovým lidem, kteří se budou smát a plakat, je tahle povídka určena. A to mne ostatně těší nejvíc. ^_~ Takže znovu děkuju.

Díky

(Rael, 4. 9. 2009 18:30)

Nejsem si jistá, jestli si komentáře tady čteš (ještě jsem ti sem nikdy žádný nenapsala), ale tentokrát jsem to považovala za důležité.
Tohle je první povídka, u které jsem brečela a první po dlouhé době, která ve mně vzbudila tolik emocí, že je to nesnesitelné. ..

Tohle měl být kompliment, kdyby to nebylo jasné :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA