Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlatý drak 7 - 12

1. 9. 2009

Kapitola 7 : Kamarádi

Úspěšně jsem složil chytačské zkoušky, takže jsem byl neustále na hodině nebo na tréninku. Neměl jsem čas přemýšlet. Únava mi obvykle z hlavy všechno vyhnala. Bylo to dobře. Se Sco jsme uzavřeli dohodu. Budeme nenormálně normální. Budeme šlechtit milující přátelství, kterému nikdo jiný neporozumí, protože to jsme si vybrali a zvolili. Nemluvili jsme o tom, jen se nám to usadilo v hlavách. Zvláštní, tehdy mi to dávalo smysl…

Srdce tluče, strach s ním hází,

konejším se proto frází:

„Někdo přišel – někdo vchází,

toť návštěva po setmění.

Je to tak – nic víc to není.“

Hráli jsme ve společenské místnosti domino.

„Já nechápu,“ začal Scorpius afektovaně, jakmile jsem nad ním už potřetí vyhrál, „jak může mít někdo cinknuté hrací kameny.“

„Cinknuté?“ nechápal jsem.

„Označkované, aby věděl, na čem je co. Dělá se to u karet. A je to švindl,“ vysvětlil strašlivým hlasem. Kámen po kameni jsem mu strčil pod nos. Byly černé a na hřbetech měly zářivě rudé salamandry. Byl jsem hrdý, že jsem je od Jamese dostal k narozeninám.

„Jak bych si asi označil kámen, co?“

„Škrábanci.“

„A myslíš, že bych se zrovna já tak namáhal?“

Chvíli přemýšlel.

„Na to jsi líný. Asi máš prostě štěstí.“

„Jasně – štěstí ve hře, neštěstí v lásce.“

Pohled, který na mne upřel, byl o něco delší, než bylo nutné. Ale líbilo se mi, jak vypadal zamyšleně.

Okno již je otevřeno,

v něm dvé křídel rozestřeno

– statný Havran, dávný rytíř

vstoupil mezi okenice.

Nevyčkával ani chvíli;

bez pozdravu míří k cíli,

sedá si na mramor bílý,

Palladiny světlé líce,

s výrazem, jenž patří králům,

na ty sošné, božské líce,

used havran – a nic více. 

Nebylo úplně obvyklé, aby při večeři Všech Svatých přilétaly sovy. Jedna ale vytrvale klouzala nad hlavami studentům. Spousta lidí se za ní otáčela a doplňovala to výkřiky. Já ji poznal.

„Scorpiusi!“ šťouchl jsem do něj. Zvedl hlavu od jídla. Kalous hladce přistál mezi jeho džusem a košíkem s rohlíky. Myslím, že Sco zamumlal něco jako konečně.

Sledoval jsem, jak mu oči přelétají ze slova na slovo. Viděl jsem, jak jeho tvář tuhne, pak nabírá výraz znechucení a nakonec neproniknutelný vážný výraz. Usadilo se mu na ní něco neuvěřitelně temného.

„Omluvíš mne, že ano?“ ujistil se. Kývnul jsem. Celou cestu přes Velkou Síň jsem na něm visel očima. Netrpělivé poposedávání byl jediný znak mojí nervozity.

„Co se stalo?“ ptala se Bibi. Pokrčil jsem rameny. Byla prosta vší růžové a očividně mi odpustila.

Scorpius už se na večeři nevrátil.

Vysedával na své posteli a upíral pohled do míst, kam za ním nikdo nemohl.

„V pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě. Ukázal mi dokonale strojený nezájem.

„Samozřejmě,“ odvětil. Potom se mírně usmál. „Ty jsi se bál? Ty nemáš proč.“

Přikývnul jsem a začal uklízet učebnice. Kamarád se totiž na víc neptá.

Avšak, sedě na mramoru,

havran ustal v rozhovoru,

jako by chtěl celou duší

za ta slova navždy skrýt se…

Žádný zvuk už nepronese,

jeho peruť nepohne se,

až pak můj dech poozve se:

„Vztahy hasnou jako svíce

        i on zmizí za rozbřesku –

naděje jsou jako svíce.“

Tu on řekl: „Nikdy více.“

Byl jsem přitištěný k násadě koštěte a ledový vzduch mi vháněl slzy do očí, jenomže ta zlatá mrcha byla tak blizoučko ode mne, že jsem se neodvažoval pohnout a změnit směr letu. Pode mnou ubíhaly tváře mrzimorských studentů. Doufal jsem, že žádného inteligenta nenapadne natáhnout paži nebo tak něco, protože bychom se zabili oba.

Zavřel jsem oči, sklopil hlavu a natáhl před sebe ruku. Cítil jsem chladné tělíčko Zlatonky. Křídla mne bolestivě švihla přes prsty. Ucukl jsem, ale okamžitě jsem ruku zase vystřelil kupředu. Tentokrát to stačilo, abych ji sevřel. Mrzimorští propukli v pískot.

Vítězoslavně jsem se narovnal. Vítr mnou smýkl dozadu. Dokonale jsem viděl na zmijozelskou tribunu. Dokonale jsme viděl na Scorpia. V tu chvíli přestal svět existovat. Já totiž dokonale viděl, jak se líbá s Bibianou. Prsty kolem Zlaté se mi automaticky rozevřely.

Víc si ze zápasu nepamatuju. Myslím, že to bylo způsobeno hlavně tím, že jsem narazil do tribuny a dostal po hlavě trámem.

A ten Havran černošedý stále

sedí, stále sedí,

ve svých drápech stále

svírá Palladiny bílé líce;

jeho pohled nitro plení,

je to démon, propad snění,

jeho stíny v divném chvění

plovou, na zem padajíce,

a má duše z těchto stínů,

jež se chvějí, padajíce,

nevystoupí – nikdy více! 

Probouzel jsem se pomalu. Kdyby do mne nalili Doušek Živé smrti, šlo by mi to pravděpodobně rychleji. Opatrně jsem se převalil. Levou ruku jsem měl úplně odkrvenou, takže se mi jen tak plácala u boku. Zasténal jsem.

Vlasy mi propletly cizí prsty. Vzhlédl jsem.

„Mohl jsi umřít,“ pronesl Scorpius úzkostlivě. Vypadal unaveně a zničeně. Náhle se ke mně přitiskl a horlivě mne hladil a líbal. Po čele, po vlasech – skoro jakoby nevěřil, že jsem skutečný a živý. Cynicky mne napadlo, že budu muset umřít, aby mne miloval. 

„Mohl jsi umřít,“ zopakoval naléhavě a tiskl mne k sobě. Zaúpěl jsem, poněvadž se mi začala prokrvovat dlaň a konečky prstů.

„Co je? Co se děje?“ ptal se mne zoufale. Odtáhl jsem se od něj.

„Vrací se mi cit do ruky,“ vysvětlil jsem. Tvářil se, jakoby tu bolest prožíval se mnou. Pak začal brečet. Nevěděl jsem, co mám dělat. Proč bych ho měl utěšovat? Spadl jsem jenom kvůli němu! Jenže…

„Corpie,“ zamumlal jsem, „tys tu byl celou noc?“ Jenom přikývnul a pokoušel se uklidnit. „A co na to Bibi?“ nadhodil jsem. Podíval se na mne. To mlčení mne ničilo. Když už bylo moc dlouhé, převalil jsem se na druhou stranu.

Snažili jsme se být kamarádi. Snažili jsme se vedle sebe žít…morálně uznaný a hodnotný život. Ačkoliv jsme neuměli ani jedno ani druhé. Tedy, já to neuměl. Já jsem mu nikdy nerozuměl. Možná jsem nechtěl. Neměl jsem ten pocit, jakože ho plně chápu. A sáhl-li jsem si do svědomí, tak se určitě něco dělo. Scorpius mne v něčem potřeboval a mně to uniklo. Unikalo mi to nejspíš celý můj život. Když jsem ležel na té posteli a on uplakaně seděl opodál, bylo to jasnější, než kdy dřív.

Přetočil jsem se zpět k němu. Sledoval podlahu.

„Nechci…nechci tě ztratit tím, že si najdeš holku,“ začal jsem opatrně. Vzhlédl a natáhl ruku. Sevřel jsem jeho dlaň, palcem mne pohladil na hřbetu. „Proč se snažím, abys nebyl jenom ty, když dobře vím, že ty jsi všechno? A nic…já nic jiného nedokážu. Já se tě prostě nedokážu vzdát. Utopil jsem se.“

„Nemohl ses utopit,“ odporoval. „Když se lidé topí, po chvíli paniky se jim zdá všechno okolo v pořádku.“

Zesílil jsem stisk. I kdyby řekl cokoliv, každé písmeno by ve mně rezonovalo. Neutopil jsem se – tohle byla teprve ta panika. To byla předzvěst toho, že skončím na dně.

„Bibi…Bibi mne miluje.“

„A ty jí?“ zeptal jsem se. „Jestli řekneš ano, nebudu ničemu stát v cestě. Udělám všechno, abys byl…šťastný. Obětuju svoje tělo, protože to dělám pořád. Obětuju svoje myšlenky, protože jsem jako můra a ty jsi můj plamen. To spálení už je rutina.“

„Tohle si myslíš?“ ucedil a jeho ruka se vysmekla. Vstal. „Myslíš si, že tě nutím obětovat se?“

„Ne, jasně že ne, dělám to –“

„Co po mně vlastně chceš?! Co po mně ještě chceš?! Neumím už nic jiného! Můžu kašlat na všechny ostatní a chovat se k tobě jako k tobě – ne jako ke kamarádovi, ne jako k milenci, ne jako k rodičům, ne jako k poslední věci ve vesmíru. Měl jsem dojem, že to dělám… Jen mi řekni, co ode mne potřebuješ.“

Vzhlédl jsem do nádherného obličeje, zkřiveného bolestí. Litoval jsem toho, že jsem to já, kdo tu bolest způsobuje. Litoval jsem toho tak moc, že jsem nedokázal promluvit.

Corpie si dřepnul. Opřel si hlavu o mou tvář. V tom gestu bylo cosi vše říkajícího.

„Já vím, že ode mne potřebuješ bezmeznou důvěru,“ zamumlal unaveně. „Ale já neumím být k někomu připoutaný tak jako ty. Jsou…myšlenky, události a skutky, které jsou jen mé. Jsou to jediné, co mám. Nedělím se o ně s nikým. Nebudu se dělit.“

„Proč musíš mít vždycky pravdu? Já to chápu,“ povzdychnul jsem. Lehce mne políbil na tvář. „Vždyť víš, že jen vyvádím kvůli vlastnímu pocitu méněcennosti, nebo cos mi to jednou diagnostikoval. Srovnám se s tím.“

A byl jsem si tím jistý. Vždycky jsem se nějak se vším srovnal, ať už díky sobeckosti nebo alibismu. My ve Zmijozelu máme neuvěřitelný pud sebezáchovy.

„Ano, protože máš vlastnosti, které jsou hodné obdivu. A teď zkus spát. Počkám, dokud neusneš a půjdu taky.“

„Děkuju,“ řekl jsem.

„Přátelství je o tom, že bojujeme za jiné lidi. Láska, že se o ně staráme. Cítím obojí.“

Přikývl jsem. Zabalil jsem se dekou jako kuklou. Než se spálím, zbývá dost času.

Byli jsme normální, až to bolí.

A/N: Ta báseň uvnitř je Havran od Edgara Alana Poea.

Kapitola 8 : Hračka

Scorpius dopadl na pohovku ke mně. Lehnul si tak, že měl hlavu na mém klínu a lopatkami se opíral o moje stehno.

„Jsou tu lidi,“ zamumlal jsem napůl úst a odložil učebnici. Nedíval se mi do obličeje.

„Tak ať. Mně nikdo podezírat z ničeho nebude, čumáčku,“ odpověděl zamyšleně.

„Hm, skvělý. A propo, ne že by tě to zajímalo, ale máš loket v některých mých důležitých orgánech.“

Kousek se odtáhl a podíval se na mne. Vypadal téměř melancholicky vesele.

„Třešnička se se mnou rozešla.“

„Musíš tak Bibi říkat?“ zaskuhral jsem.

„Nemusím. Chci. Mnohem zvláštnější je, že tě to nepřekvapuje.“

„A proč by mělo? Myslíš, že mne Bibi zajímá? Ty sis nevšiml, ty můj mazlíčku,“ sklonil jsem se níž k němu, dobře si vědom několik zkoumavých spolužáckých pohledů, „že jsem ji začal nenávidět?“

Zavřel oči, tiše dýchal. Měl jsem chuť sklonit se a políbit ho. Čekal na to? Uhodil by mne? Učil jsem se znát svoji vlastní nejistotu. Chtěl jsem, aby mi to přikázal, abych to nemusel řešit. Jenže jeho nádherná, malinká ústa dlouho mlčela.

„Já vím, že jsi jí to řekl ty,“ ozval se nakonec a otevřel oči. Narovnal jsem se. Jeho pohled nebyl ani vyčítavý ani vzteklý. „Vím, že jsi jí pohrozil, že jestli se se mnou nerozejde, uděláš jí ze života peklo.“

„Nic takového jsem neudělal.“

To byla lež. Ale zase ne úplně. Já jsem použil jiná slova, když jsem ji na chodbě proměnil v žábu.

„Jistě, to ono samo,“ souhlasil klidně a zase se odvrátil.

„Přišel jsi ke mně ještě kvůli něčemu jinýmu, než že mne budeš obviňovat?! Byla to tvoje přítelkyně, tak si to sakra zařiď a netahej mne do toho. Nechci o tom nic slyšet, rozumíš?! Pořád se mnou mluvíš o ní!“

„Utiš se,“ zamumlal.

„Já se sakra nechci utišit!“

Natáhl ruku a pohladil mne po krku. Tak nějak zkoumavě. Vrhal jsem na něj zlé pohledy, ale ten dotyk jsem přijal. Naklonil jsem hlavu, aby se dostal k mému uchu. Hladil mne po lalůčku, jako bychom nebyli ve společenské místnosti plné lidí. Ostentativně jsem se na něj nedíval. Jeho doteky mne ale uklidňovaly.

Zvláštní, nepitval jsem, proč to tak je.

„Od jisté doby tě nenávidím, Corpie.“

„Od jisté doby tě chápu, Albie.“

Po chvíli se zvedl a vrhl na mne krátký pohled.

„Vybral jsem si tebe. Přemýšlej nad tím,“  řekl a odešel na seminář z bylinkářství, který jsem neměl.

Přemýšlel jsem. Popravdě jsem nedokázal myslet na nic jiného.

Po večeři jsme se spolu procházeli hradem.

„Když jsi říkal, že sis vybral mne, znamená to, že…“ začal jsem nervózně.

„…že spolu chodíme? Ne,“ odpověděl nepřítomně.

„Aha. Takže se nic nezměnilo, i když jsi řekl to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel.“

„Nevěřím, žes to vážně vyslovil.“

„Trhni si nohou. Víš, co k tobě cítím.“

„Občas mám dojem, že necítíš nic. K nikomu,“ pronesl neuvěřitelně nešťastným tónem a zůstal stát. Obrátil jsem se. Zaskočilo mne to. Dívali jsme se jeden na druhého, neschopní pohybu.

„Nechtěl jsem ti ublížit,“ přiznal jsem nakonec. „Jenže nejhorší je, když se člověk bezmocně užírá žárlivostí.“

„Neublížil jsi mi. Jen se bojím, že když pořád potřebuješ dokazovat, jak moc mi na tobě záleží, tak vlastně nic necítíš, že nedokážeš být s jiným člověkem tak, abys mu důvěřoval. A to je pro vztah mezi dvěma lidmi, byť vezmu v potaz, že jsme to my dva, důležitá věc.“

„Důvěřuju ti,“ oznámil jsem pevně a přistoupil k němu. Díval jsem se mu do očí. Chtěl jsem mu nějak vysvětlit, že jsem mu dal celý svůj život a proto potřebuju na oplátku aspoň kousek toho jeho, poněvadž mně žádný nezůstal. Jak vysvětlit, že jsem se konečně rozhodl? Žádná Bibi už mne v takovém případě nemůže zviklat. Asi to bylo vůči ní skutečně hnusné, ale já nejsem ve Zmijozelu proto, že bych zachraňoval bezmocné dívky.

„Vybral jsem si tebe,“ zopakoval tiše a obešel mne. Přistoupil k velkému oknu. Slunce už zapadlo. Objal se rukama, jakoby mu byla zima. „Ať se stane cokoliv, vždycky zůstaneš ty. To jsi pro mne. Byl bych rád, kdybych ti to nemusel pořád nějak dokazovat…nebo říkat… Odpustím ti, že jsi přinutil Bibi nechat mne. A odpustím ti výbuchy vzteku, jelikož jsi frustrovaný tím, jak se snažíš nechat mi volnost. A abych se přiznal, vlastně mne to těšilo – znamenalo to, že pro jednou si mne vážíš.“

„Vážím si tě pořád!“ protestoval jsem.

„Ne,“ obrátil se ke mně. „Děláš věci pro to, abys mohl se mnou zůstat. Snažíš si obvykle všechno naplánovat, abychom zůstali jen my dva. Využíváš všechno, aby se všechno točilo jenom kolem tebe. Aby bylo po tvém. A když není, jsi jako malé dítě. Jsem jenom tvoje hračka, ke které se snažíš úpěnlivě dostat a tak děláš všechno možné. A když mne máš, už to není zajímavé.“

„Jsi příliš krutý, má lásko,“ zacukroval jsem sarkasticky. Pak jsem přistoupil těsně k němu. „Možná, že je to pravda. Neříkám, že ne. Mám svoje špatné stránky a byl jsem si jistý, že jsi jediný, kdo je kdy objevil. Protože ti dávám všechno. Ale pokud se zamyslíš, byl jsi to ty, kdo mne políbil jen proto, žes to chtěl zkusit. A já za tebou pobíhal jako pejsek, protože jsem to nedokázal jinak. Já to nechci jinak. Vím, co cítím. Vím, co cítím k tobě, ačkoliv nemám tak úplně jasno v ostatních lidech. Ale když se zamyslíš, já bych nedokázal stát s někým jiným na chodbě hradu, kde nás může kdokoliv vidět, a cítit se tak spokojeně. Když jsi u mne, mám dojem, že k sobě patříme. Že do sebe zapadáme.“

„To bylo…skoro perverzní, Albie.“

„Fajn, taky nevěřím, že jsem se nepozvracel, jen co to ze mne vypadlo.“

Zasmál se a potom se na mne podíval nádherně rozzářeně.

„Ty máš radost, Corpie? Ty máš radost!“

Sklonil se a lehce mne políbil. Nějak jsem nezareagoval, poněvadž mi mozek štěstím vypnul. Nezáleželo na tom, že jsme nebyli milenci ani partneři. Já ho chtěl za každou cenu. Jenom být s ním. Ano, taky jsem měl dojem, že bych se měl jít nechat vyšetřit, jestli jsem normální, ale rozumějte, byl to on… Sdílet jednu místnost s milovaným člověkem, aniž byste potřebovali cokoliv říct či udělat, to je pravá láska.

Natolik jsem mu patřil, že jsem si svou posedlost ani neuvědomoval.

Jenomže problém je, že on od začátku věděl, že to nezvládnu. Nezvládnu milovat, aniž bych se připoutal. Nezvládnu mu dát tolik volnosti. Proto jsem se nedozvěděl to, co jsem měl vědět dávno.

Kapitola 9 : Rozhovor

„Tati?“ oslovil jsem ho. Podíval se na mne. Cítil jsem se jako pod rentgenem. „Scorpius měl takový nápad, že…bych se k nim vydal dvacátého sedmého prosince a zůstal tam na zbytek prázdnin. A třetího bych se od nich dopravil do školy.“

„Chceš?“ zeptal se. Přikývl jsem. „Že se ptám – ty už máš sbaleno, co?“

„No, ne tak docela, ale dobrej pokus, tati.“

„Souhlasí s tím Malfoyovi?“

„Ano, Corpie mi to teď napsal.“

Zatvářil se zamyšleně. Hlavně ne přednášku na téma Malfoyovské minulosti…

„Ale, sedni si na chvilku ke mně,“ poznamenal. S neochotným hudráním jsem zapadnul do křesla. Harry Potter v domě, to je za trest. Já ho mám rád. Kdyby šlo do tuhého, zůstanu na jeho straně, ale nesmí mluvit o Scorpiusovi. Mám pak tak trochu tiky sáhnout po hůlce. On vlastně ve skutečnosti nikdy neřeční. Jen čas od času něco nevinně prohodí. Otec spíš jedná. Ale o to jsou ty chvíle, kdy ho náhodou popadne mluvná, horší.

„Přemýšlel jsem, jak moc jsi ochotný strávit zbytek života s ním.“

„Cože?“

„Co si myslíš, že bude, až vyjdete Bradavice…“

„No…on bude pracovat a já ho věrně čekat doma, abychom mohli šukat jako králíčci.“

Můj otec nezrudnul. Zatvářil se ještě zamyšleněji. Já jsem holt dobrá průprava do života.

„Proč mne to neuklidňuje, když to říkáš ty?“

„Nemám ponětí.“

„Albusi, prosím, deset minut mluvme vážně.“

„Nenávidím tenhle tvůj tón. To jako vážně.“

„Chceš mne vytočit za každou cenu?“

„Nenapadlo tě, že se jen bráním něčemu nepříjemnému?“

„Albusi, tohle není a nebude rozhovor na téma co-děláš-ve-svým-volnu-a-jak-si-ničíš-život. Bude…o něm.“

„To je horší.“

Otec dlouho mlčel. Já taky. Neměl jsem co dodat. Neměl jsem chuť se obhajovat, protože jsem se necítil vinen. Ale kde není zločin, nemůže být ani odpuštění. Viděl jsem vrásky v jeho obličeji. Zvláštním způsobem mne dojímaly. Já chtěl, aby mi odpustil za všechno, čím jsem mu kdy přitížil. Nezáleželo na tom, že tu byla ještě Lily a James. Já byl jeho problém. Zradil jsem ho, když jsem nebojoval proti tomu, abych se dostal do Zmijozelu. Zradil jsem ho, když jsem se začal kamarádit se Scorpiem. Zradil jsem všechno, o čem si doma snil. Jeho to bolelo, jenže já s tím musel žít. 

„Miluju Scorpiuse,“ řekl jsem pevně.

„Nikdo o tom nepochyboval.“

„Budu ho milovat, dokud nás smrt nerozdělí. A pak můj popel rozfouká vítr a to už mi bude všechno jedno.“

Vypadalo to, že tahle slova ho konečně zaskočila.

„A co když zemře první on?“

„Opláču to a i když budu nějakou dobu dýchat pouze pro něj, nezabiju se. Jsem ze Zmijozelu, tati,“ dodal jsem vesele. Tohle prohlášení pro mne nemělo žádnou váhu. Celý rozhovor jsem vedl rozveseleně. Na hypotetických situacích je krásné, že ve skutečnosti vypadají vždycky jinak.

„Albusi, kdybych ti někdy neřekl něco životně důležitého, co by jsi udělal?“

„A co mi nechceš říct?“

„Zatím nic. Ale může nastat situace, kdy budu vypadat jako zrádce.“

„Šmerline, o čem to sakra mluvíš?!“ Ztěžka povzdychnul. „Nedělej mi to! Nevzdychej tady! Máš ponětí, jak rychle se vyděsím?!“

„Přestaň to melodramatizovat, Albusi. Nic se neděje.“

„Jo, to řikáš ty a o mně se pokusil infarkt!“

„Dobře, fajn. Dokázal by si žít bez Scorpia Malfoye?“

„Pravděpodobně…ne,“ odpověděl jsem a podezřívavě si ho prohlížel. Otec vstal. „Kam jdeš?“

„Zjistit, jestli s tímhle tvým přesvědčením nemůžu něco dělat.“

„Ne, to teda nemůžeš! Co tohle mělo znamenat? Jsem pořád se Scorpim. Jsem s nim tak dlouho, že zapomínám, že existují i nějaký jiný lidi! Není trochu pozdě to řešit?“

„Já nechci, abys trpěl,“ řekl náhle. Měl jsem dojem, že skočil někam mimo téma. „Jsi můj syn a já tě mám rád. Nevadí mi, že miluješ Scorpiuse. A smířil jsem se i s tím, že je to Malfoy. To je to nejmenší. Je to spíš legrační. Ale to, že nemáš ani špetku rozumu a svobodné vůle, mně trochu znervózňuje. Jestli se někdy stane cokoliv, bude tě to hrozně bolet.“

„Díky za důvěru, rozhodně nešťastně trpím úplně pořád, protože se snažím organizovat si život po svém a nenechávám to na svém milovaném otci.“

Chvíli se na mně díval. Ne smutně, spíš zklamaně.

„Řekl jsem, co jsem chtěl. Už si můžeš jít sbalit.“

Ale já se neměl k odchodu. Přemýšlel jsem, co to mělo znamenat. Tedy, jestli vůbec něco mělo a nebyl to zkrat otcova mozku.

„Jak tě to napadlo?“

„Jsi doma už tři dny a ani jednou jsi nezapnul gramofon.“

Trochu mne to uklidnilo. Pro mého otce byly špatné jiné věci než pro mne. Jako chlad a teplo, ale jedno bez druhého není nic. Cítil jsem se v klidu a v pořádku, takže jsem se nepotřeboval zavřít v pokoji s hlasitou muzikou, a dokázal jsem celé hodiny ležet na posteli a s přiblblým úsměvem si Scorpiuse představovat. Jenom to. Věděl jsem, že na mne čeká. Bylo to mé malé skromné vítězství, že?

„Zrovna teď se cítím skvěle, tati,“ pokusil jsem se ho uklidnit.

„A právě toho se trochu bojím,“ odpověděl a nechal mne na křesle zmatenějšího než kdy předtím.

Kapitola 10 : Dárek

„Zavři oči,“ řekl jsem rozechvěle.

„To je v tvé přítomnosti nebezpečné,“ odpověděl.

„Kvůli mně. A kvůli tomu, že máme Vánoce,“ zaškemral jsem.

Scorpius seděl na své obrovské posteli a vypadal na ní tak malý, křehoučký, jakoby ho baldachýny měly rozmáčknout. Líbilo se mi to. Měl v ložnici neskutečný brajgl a pořád jsme o něco zakopávali. Vonělo to tam jasmínem a on byl malá ozdůbka, skoro jakoby tam nepatřil.

„Fajn, ale jen kvůli tobě,“ zamumlal a zavřel oči.

Sáhl jsem do kapsy a nahmatal náhrdelník s velkou stříbrnou spirálou. Když jsem se k němu skláněl, odtáhl se kousek dozadu.

„Proč jsi čekal až na večer?“ zeptal se a okouzleně si náhrdelník prohlížel. Ohmatával spirálu se zaujetím a láskou, prsty si proplétal řetízek a různě za něj popotahoval.

„Proč ty?“ opáčil jsem. Vzhlédl. Jeho oči byly pořád nádherné. Úzkostlivě jsem se vyhýbal tomu, aby to na mně bylo poznat.

„Protože ti chci dát něco, cos ještě nikdy nedostal. A na to je třeba ticho a klid.“

Vstal, prosmýkl se kolem mne a zmizel v koupelně. Zklamaně jsem povzdychnul.

„Počkej!“ křikl za zavřenými dveřmi. „Udělej si pohodlí.“

Zabořil jsem se do postele, opřel se na loktech a čekal. Prohlížel jsem si jeho pokoj, prázdné bílé zdi a strop vymalovaný námořnickou modří a černí. Jediný gobelín s motivem moře, plachetnice a západem slunce se romanticky vinul nad tmavým psacím stolem. Světlá skříň byla trochu děsivá díky prapodivné řezbě. Vypadala, jako když se neustále kroutí a svíjí. V tomhle pokoji tak nějak všechno klouzalo z rukou a bylo přehnaně velké.

Scorpius otevřel dveře. Od hrudi po paty byl zavázaný širokou červenou stuhou. Vytřeštil jsem oči. Na krku měl mašli jako nějaký nový druh motýla. Pod ní se leskla spirála, téměř neviditelná na jeho světlounké kůži. Viděl jsem každý detail, s úžasem jsem sledoval, jak jeho lýtka na několika místech unikají z vězení červeně.

Vydal se ke mně drobnými krůčky.

„Merline, vypadáš jako holka!“ zasmál jsem se. Natáhl se po mně a posadil mne proti sobě. Zvážněl jsem. Stuha ho obtahovala, že víc už nebylo možné, pokud by se nechtěl udusit. Obtahovala ho úplně všude.

„Rozbal to,“ přikázal tiše. Až v té chvíli mi došlo, že si nedělá legraci. Trhaně jsem se nadechl. Nervozita, ale i vzrušené očekávání mi vyplňovaly celé tělo. Tak trochu jsem to nedokázal pochopit – viděl jsem tisíckrát, jak se převléká. Milionkrát jsem pod vyhrnutými rukávy pozoroval jeho paže. Slýchával jsem téct vodu a představoval si, jak se pod ní mydlí. Nic ale nebylo tolik vzrušující jako tahle hebká červená látka na jeho kůži. Moje pokušení stálo na dosah. To je na něm nejvíc vzrušující.

Vzhlédl jsem k jeho vyčkávající tváři. Jestli byl nervózní, nedal to najevo. Prsty jsem vpletl do jedné koncové šňůry mašle a zatáhl. Scorpius se usmál a naklonil hlavu na stranu. Byl jsem jeho ochočené zvířátko a zrovna se mi povedl skvělý kousek.

V několika vteřinách jsem z něj stuhu sroloval. Pak jsem zavřel oči a přitiskl tvář k jeho břichu. Dlaně jsem mu opatrně položil na hýždě. Prsty mi rozcuchal vlasy. Bylo to ponouknutí i uklidnění zároveň. 

Mazlili jsem se většinu noci. S očekávaným napětím objevovali tělo toho druhého. Důvěřovali prstům a myšlenkám naší intimity tak jako nikomu jinému. Celý byl hebký a hřejivý. S úžasem jsem zjišťoval, jak má Scorpius legračně a nádherně malé dlaně. Pak jsme se s smíchem otírali mátově vonícími kapesníčky z nočního stolku a rozhazovali je po celém pokoji. Nemuseli jsme si nic vysvětlovat. Nechtěli jsme. Nač plýtvat slovy nad něčím naprosto jasným, přirozeným a logickým. Pamatuju si náhrdelník houpající se nade mnou. Jeho mírně zpocené paže klouzající přes má záda. Prudký dech. Kůži horkou vášní. Jemné lechtající chloupky.

Vím, že jsem pod jeho něžnými dotyky byl nejšťastnější za poslední čtyři měsíce. A to mi stačilo.

Ráno mne probudila nepříjemná erekce. Pokusil jsem se opatrně odplížit do Scorpiovy koupelny, ale jeho ruka mne povalila zpátky do peřin. Měl jsem dojem, že jako on se umí usmívat už jen Lucifer. Vždycky se probouzel první a nejspíš mne celou dobu pozoroval.

„Chceš?“ zeptal se potichu. Prsty mne pohladil na břiše. Rudý až za ušima jsem přikývnul. Koupelna nějak ztratila svůj smysl.

„Dal by sis něco k snídani?“ zeptal jsem se, protože jsem cítil, že se musím nějak revanšovat. Odfrkl a převalil se.

„Dal bych si ještě spánek,“ odvětil. Naléhal jsem a nakonec připustil, že by měl chuť na horkou čokoládu. A prý můžu rovnou donést něco k obědu. Suroviny bych měl najít ve spíži.

„Skvěle,“ zajásal jsem a pohladil ho po vlasech. Zavrtěl se. „Ještě jedna věc – kde máte spíž?“

Do špajzu se člověk mohl dostat jedině přes kuchyň s jídelnou. Užuž jsem vcházel do dvoukřídlých dveří, když jsem uslyšel hlasy od stolu.

„Jeho teplota je třicet sedm celé čtyři,“ říkala právě paní Malfoyová. Merlinvíproč jsem měl za to, že se jmenuje Cecílie.

„Není možné,“ odpověděl jí manžel nevěřícně.

„Přišly výsledky. Co budeme dělat?“

„Najednou chceš něco dělat,“ poznamenal sarkasticky.

„Řekneme mu to?“ zeptala se úzkostlivě.

„Ano,“ padlo bez zaváhání.

„Jak můžeš být tak krutý k vlastnímu dítěti?!“

„Jako by nebyl i tvoje dítě,“ odsekl, pak se v jeho hlase něco zlomilo. „Jaká je naděje, že se dožije dvaceti let?“

„Tři procenta.“

To mu neřekneme.“

Chvíli bylo ticho.

Samozřejmě jsem rozuměl, že mluví o Scorpiovi, ale ty věty nedávaly smysl. Proč by se neměl dožít dvaceti? Jaká teplota? Dobrá, takže se něco děje. Ohrožuje to Scorpiho život a souvisí to s teplotou. Jenže já netušil, co by to mohlo být. Nějaká nemoc? Corpie nevypadá nemocně. Nechová se nemocně. Jo, často stoná, ale to moje ségra taky a ta je úplně v pořádku. Navíc, kdyby byl nemocný, řekl by mi to. Řekl by mi to…

Zahlodala ve mně nejistota. Třeba se mi to snažil říct. Tehdy, u nás na dvorku…

„Víš,“ ozval se Draco, „některým věcem, které Scorpius dělá, nezabráníme, ale měli bychom se pokusit zpříjemnit mu je. Vždycky to může být naposledy, co –“

„Prosím tě,“ přerušila ho plačtivě, „nic neříkej. Už mi nic neříkej…“

Cítil jsem, že se asi taky rozpláču. Rozhodně jsem toho slyšel dost. I když jsem byl částečně v šoku, zároveň mi v hlavě hučelo. Scorpius umírá. Můj Scorpius čekající na čokoládu v obrovské posteli je prakticky mrtvý.

Odlepil jsem se od stěny, ke které jsem se nevědomky přitiskl, a vydal se zpět do ložnice. Šel jsem klidně, soustředěný na každý dotyk s podlahou. Mohla kdykoliv přestat existovat. Stejně náhle jako Scorpius.

Zavřel jsem za sebou dveře a zůstal u nich stát. Scorpius vzhlédl. Usmíval se, rozcuchaný, ale z nějakého důvodu spokojený.

„Kde máš čokoládu?“ zeptal se vesele. Nehýbal jsem se. Nedokázal jsem to. Byl jen kousek ode mne a já nedokázal ani vztáhnout po něm ruce.

Scorpius se posadil a protáhl. Zahýbal hlavou a protřepal prsty. Viděl jsem zřetelně sebemenší detaily jeho počínání. Vstal, nahý a nádherný se zastavil u mne.

„Tak co se ti stalo?“ shlížel na mne zkoumavě. Potom se jeho tvář jako mávnutím hůlky proměnila ve starostlivou. „Merline, co se děje?“ dlaně mi sevřel na ramenech. „Tak, co je? Prosím, řekni něco!“

„Bůh není, že ne?“ zamumlal jsem a podíval se na něj. Přestal jsem zadržovat slzy.

Celá moje ideologie o tom, že je třeba užívat si přítomnosti, šla do háje.

 

Kapitola 11 : Zlatý drak

Celá přítomná Malfoyovic rodina na mne shlížela. Seděl jsem před nimi na křesle a připadal si takhle malinký.

„Já to pořád nechápu,“ zamumlal jsem utrápeně.

„Co na tom ještě nechápeš?“ zasténal Scorpius netrpělivě. Stál proti mně, chodidlo položené na opěrce pohovky, lokty se opírajíc o koleno. Tmavomodrý hábit mu padal z ramen, takže měl nahou šíji a dekolt.

„Jak to, že…že máš nějakou takovouhle nemoc?“

„Je to genetická mutace,“ odpověděl mi Draco klidně. „Jeden důležitý enzym nefunguje tak, jak by měl, a ovlivňuje buňky a upravuje buněčnou stěnu způsobem neslučitelným se životem.“

Podíval jsem se na něj. Tenhle plešatící muž že je Scorpiův otec? Seděl na pohovce a křečovitě k sobě tiskl svoji ženu. Jinak vypadal naprosto neživě. I jeho hábit působil jako smuteční rubáš. Oči se unaveně rozhlížely kolem. Skoro se mi vyhýbal pohledem a já měl dojem, že jsem pro něj míň než dekorace do pokoje.

„Přece se to musí nějak léčit…,“ nevzdával jsem se naděje.

„Jo, hůlkou,“ odsekl Scorpius. „Namíříš a řekneš Avada Kedavra.“

„Sco!“ okřikla ho matka. Rozhodil rukama.

„On si na blbce jenom hraje! Rozumí tomu,“ obvinil mne.

„Ano,“ připustil jsem. Pak jsem vstal. „Vlastně si tě teď už vůbec nemusím všímat. Můžu tě požádat, abys mi dal pokoj, protože umřeš. Umřeš, tak to je, nikdo s tím nic neudělá. Nejmíň já. Takže je úplně zbytečné, abys tady ještě byl.“

„To přece –“ pokusila se mne Cecílie přerušit, ale já viděl, jak Scorpius natahuje. Možná, že jsem nerozuměl tomu, co potřebuje, ale věděl jsem, jak ho dostat na kolena a jak ho trápit. Věděl jsem, co nenávidí, čeho se bojí, co si sám nepřiznává. Teď mi spousta věcí začala dávat jiný smysl. Věděl jsem, že ho donutím litovat za to, že mne nebere vážně. Ukážu mu všechno to, čeho se bojí.

„Nikdo už tě tady nepotřebuje. Všichni tě trpíme, protože je příliš nemorální pomoct tvému osudu. Zbytečně nám to stěžuješ,“ dodal jsem chladnokrevně.

Scorpius vyběhl se slzami z pokoje. Draco vyletěl za ním.

„Co si to dovoluješ, ty šmejde?!“ zaječela na mne Scorpiho matka. Ustoupil jsem. „Ty idiote! Jak si vůbec můžeš dovolit říct něco takového?!“ křičela hystericky. „Nenávidím tě! On je můj syn! Jakkoliv je špatný, je tisíckrát lepší než ty! Myslíš, že můžeš chodit a říkat takové věci jen proto, že jsi Potterův synek?! Táhni, odkud jsi přišel!“

Díval jsem se na ni a snažil se ovládnout vlastní slzy. Připadala mi slabá. Jenom taková ženská může okamžitě vplout do melodramatické hysterie. Jim bylo úplně jedno, že mi začali na rovinu vysvětlovat, že má jediná láska umírá a já se ovládl, abych mu to nestěžoval! Bylo důležité, aby měl o koho se opřít. A ona mi tu brečí!

Moje deprese je nelítostná a nemilosrdná. Necítil jsem žádný soucit ani provinění.

„To, co jsem řekl, není pravda. A Scorpius to ví. Jenomže to, že tomu věří, to není moje vina. Já mu dávám najevo, že ho miluju každý mizerný den. Ale teď si to konečně uvědomí.“

Nechápavě se na mne podívala, příliš zaskočená, než aby mi mohla nadávat. Mlčeli jsme a nenávistně si měřili jeden druhého, dokud se nevrátil Draco.

„Scorpius se zamkl v pokoji,“ ozval se ode dveří. Zůstal v nich stát. Pevně se na mne díval těma mrtvýma očima. „Sbal se a jeď domů.“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Chceš nás zničit, mladý Pottere?“ zeptal se bezbarvě, trochu pohrdavě. Oba jsme si byli jistí, že už toho moc zničit nemůžu.

„Ne, jen tu nechci Scorpia nechat samotného. A nechci, aby u tohohle rozhovoru byl. Samozřejmě, že kvůli sobě, protože teď už nemusím předstírat, že nebudu brečet,“ vysvětlil jsem přiškrceně a spadl do křesla.

Draco se opatrně posadil na pohovku proti mně.

Zlatý Drak je genové onemocnění, které se projevuje u malých dětí tím, že jejich normální teplota je obvykle vyšší, kdykoliv se rozčílí, krvácí nebo se bojí. Postupem času se jejich běžná tělesná teplota neustále zvyšuje. Úplně normální je třicet šest a půl, plus mínus žádná celá tři stupně. Scorpiho teplota je třicet sedm celé tři… Většina lidí má tolik, když mají chřipku, a nejsou při tom schopní fungovat. Je jim špatně, třeští je hlava, potí se a musí hodně pít. Scorpius ne.“

Zamračil jsem se. Draco o něm mluvil, jako by byl něco cizího a nezvladatelného. Cecílie za mnou vzlykala.

„Tělo mého syna se neustále mění. Upravuje svoji vlastní teplotu. Mění způsob, jakým se v jeho těle předávají informace a funguje imunita. Srdce mu buší rychleji – proto má vyšší teplotu. Ale to je teprve začátek. Někteří jsou schopni tohle stádium přestát a nemoc se v nich usadí a pak zemře. Ta nemoc zemře. Jenomže to je jeden člověk z milionu a většinou se to stane v pubertě.“

Vadilo mi, jak se Draco dívá do koberce.

„Co…co bude dál?“ zeptal jsem se.

„Scorpiovy buňky se přemění na stejné části měkkých tkání, z jakých jsou vytvořeny dračí plíce. Kůže na to reaguje pigmentací a následným odpadáváním v malých šupinkách. Některé orgány se změní rychleji, jiné pomaleji. Některé se nemusí měnit vůbec. Tedy, to všechno za předpokladu, že se do té doby neuvaří zaživa,“ dodal.

Najednou zněl nešťastně. Byl to jen obyčejný muž, kterému umírá dítě. Nemělo to se mnou co dělat a já ho donutil prožít tu bolest, kterou prožívá každý den, mnohem prudčeji.

Vstal jsem.

„Omlouvám se, ale on by mi to neřekl. Musel jsem to vědět,“ oznámil jsem, pak jsem se otočil k Cecílii. „Jsem rád, že tu můžu být, i když se to nezdá.“

„Jdi už,“ řekl Draco.

A já šel.

U Scorpiho pokoje jsem se zarazil a přitiskl ucho na dveře. Úplné ticho…. Nezaklepal jsem. Vytáhl jsem hůlku a odemkl si. Potom, co všechno mi neřekl, jsem měl to zatracené právo vstoupit do jeho ložnice. Měl jsem zatracené právo nadávat mu, že je idiot, když mi něco takového zamlčoval!

V ložnici nikdo nebyl.

„Corpie?“ zavolal jsem. Najednou ustalo šustění a škrábání. Rozhlédl jsem se. Oči mi padly na lehoučce pootevřenou skříň. Přešel jsem tam a vzal za kliku.

Nevzhlédl ke mně. Pokoušel se vmáčknout do stěny. Sáhl jsem pro něj a přes jeho výkřiky a smýkání jsem ho vytáhl ven. Objal jsem ho. Nevěděl jsem, jak jinak se omluvit, co jiného udělat, jak říct, že tu vždycky budu pro něj. 

„Nikdy jsi se to neměl dozvědět,“ zašeptal Scorpius. Ta slova mi probodla srdce. Vážně jsem cítil, jako by to skutečně bolelo. A jedinou reakcí na bolest jsou slzy. Jenže já byl skutečně necitelný. Žádné slzy nepřicházely.

„Proč ne?“ řekl jsem naléhavě. A taky si uvědomil, že jsem byl ten poslední, kdo o tom neměl ani páru. Můj otec, moje sestra…ti všichni to dávno věděli. Ztuhnul jsem. Přestal jsem přemýšlet. Zůstala ve mně nesoucitná prázdnota.

„Proč?“ naléhal jsem. Políbil jsem jeho ramena, horlivě a nezadržitelně, poněvadž jsem měl dojem, že se rozplyne. Mohl bych podlehnout rozhořčení a zapomenout, že ta bytost v mém náručí je Corpie, můj milovaný Corpie, kterému za žádnou cenu nechci ublížit.

„Protože tě…mám rád,“ odpověděl potichu. „Protože tě chci chránit. Protože tě nechci ztratit.“

„Není nic, co by mi tě mohlo vzít,“ odsekl jsem prudce. Byla to pravda, i přesto, jak moc mne to zjištění vlastně bolelo.

„Něco ano – jmenuje se to Zlatý Drak.“

„Ne, zůstanu s tebou až do konce. Nikdy bych tě neopustil. To…co jsem říkal…to nebyla pravda…Nechtěl jsem ti to říct… Já…musel jsem to říct…ale neříká se to…“

Jeho ruce mne konečně objaly.

„My jsme párek idiotů,“ zamumlal a v jeho hlase zněly slzy úlevy. Zasmál jsem se.

„Šmerline, kdyby nás někdo slyšel, Corpie…“

„Uvěříš, že jsem ti nechtěl ublížit, Albie?“

Stáhl jsem si ho k polibku. Hlavně jsem doufal, že tomu uvěří on.

Kapitola 12 : Myšlenky

Večer toho dne, kdy jsem se dozvěděl o Corpieho nemoci, jsem se procházel po jejich zahradě. Každých pár metrů svítily na cestičkách mezi záhony lucerny. Bylo neuvěřitelně chladno. Půda byla promrzlá a holá. Stejně jako já. Vnitřně jsme umřeli. Jedna naše část zmírala, ta část, kterou lidé obvykle viděli. Ale pod povrchem kypěl život. Stačí jenom počkat na jaro. A jaro musí přijít.

Když někoho milujete, je vám jedno, co se děje se vším ostatním. Přestane vám záležet na vás samotných. Nevnímáte to, co byste obvykle viděli. Nesnažíte se změnit svět, měníte sám sebe.

Scorpius mi nikdy neřekl, že se něco děje. Nikdy mne nepotřeboval. Nedůvěřoval mi. A já se mu nedivil, protože po všech těch výstupech jsem jen zavrženíhodný sobec a bastard. Jsem jediná osoba, která zneužívá jeho slabých míst, tak proč by se mi měl svěřit s něčím takovým? Na druhou stranu, nejsem snad jediný, kdo má právo to vědět? Proč to řekl sestře svého nejlepšího kamaráda a ne svému nejlepšímu kamarádovi? To, že chodila v černé…mělo mne to napadnou. Sice to asi nesouvisí jenom s tím, ale i tak. A otcovy nenápadné narážky a rozhovory. Musel jsem být hluchý a slepý, jestli jsem si toho nevšimnul.

Ne, Scorpius mi nepatří. A nikdy nebude… Nemám žádné právo. Právo na nic. Vánoční noc byla nádherná, ale už nesmí být ničím víc. Já totiž nic neznamenám.

Když jsem tak pomalu bezcílně kráčel, přemýšlel jsem, jak moc mu to vyčítám. Můj otec by to nedělal. No, možná byl nejvyšší čas sžít se s tím, že nejsem Harry Potter.

Dorazil jsem k bráně a zůstal na ni překvapeně zírat.

Samozřejmě, že bych mohl utéct. Mohl bych se na ně na všechny vykašlat. Pár dní bych probrečel ve svém pokoji a nějak doklepal školu. Pak už bych ho nikdy nemusel vidět a mohl bych se obelhávat, že je to osud, nedá se to změnit a všechny nás to čeká, některé dřív. Ano, taky bych si mohl na místě otevřít květinářství, to dávalo asi stejnou logiku.

Obrátil jsem se. Sídlo se za mnou tyčilo, osvětlené těmi přiblblými lucerničkami. Vypadalo, jako by hořelo. A kdyby skutečně hořelo, co bych asi udělal? Nejspíš sehnal někoho, kdo by Scorpia odtamtud zachránil.

Já jsem takový slaboch! Jak by vedle mne mohl vůbec někdo vydržet?! Kdo by se mnou chtěl svázat svůj život? Vždycky myslím především na sebe a jenom předstírám, že mi není putna po těch ostatních. Ale jestli je to skutečně tak, jestli tolik nedokážu být někomu dalšímu plnohodnotným partnerem, proč se ve mně všechno svírá? Proč mám pocit, že jsem úplně zmrzlý?!

Vlastně necítím skoro nic. Jenom rozhořčení, jehož hrany se pomalu zaoblují v bezmocnou lítost a smíření. Protože jak Scorpius kdysi podotknul, ke všem svým lidem jsem nezdravě přilepený a neumím se odlepit.

Dveře v dálce se otevřely. Do tmy se z nich vyvalilo měkké světlo hůlky.

„Albusi…“ zanesl se ke mně hlas slaboučký jako vánek. Vyskočil jsem na nohy. Absolutně podvědomě jsem se za ním rozeběhl. Možná, že jsou pochybnosti právě ta věc, co mne odlišuje od mého otce a bratra. Možná, že právě kvůli těm pochybám si mne Scorpius oblíbil. Konec konců, je to jediný důkaz, že jsem člověk.

Vyběhl mi rozzuřeně naproti.

„Zbláznil jsi se?!“ zakřičel na mne. „V takovým mrazu jen v triku a šále! Snažíš se zabít, nebo co?!“

„Ne…“ odporoval jsem slabě. Zatvářil se unaveně. Všiml jsem si, že má na sobě svůj modrý hábit, tudíž úplně holá ramena. Sundal jsem svou šálu a omotal ji kolem něj.

„Není mi zima,“ odporoval.

„To mně nezajímá,“ odsekl jsem. Smetl moje ruce.

„Není mi zima, slyšíš?! Já žádnou zimu necítím, dokud neprochladnu! To ta krev. Nenastydnu tak rychle jako ty. Tak si to vem a přestaň dělat kraviny!“ rozhodil rukama. „Tohle musí skončit, jasný?! Nevydržím…nevydržím, že to víš…“ zašeptal.

„Vydržíš,“ nesouhlasil jsem a objal ho. Pomalu jsem ho táhnul do domu.

„Ten soucitný pohled… Nechci ho vidět i od tebe. Nechci dalšího člověka, který mi bude říkat, že mám být opatrný! Nepotřebuju dalšího, kdo mi bude předhazovat, jak se kvůli mně uskromňuje – a to aniž by řekl jediné slovo!“

„Už nemusíš být na všechno sám,“ přerušil jsem ho. V hlavě jsem dodal, že nenávidím jeho rodiče. Tenhle náhled totiž musí mít původ v nich.

„Jsem rád sám. Skončím sám.“

„Ne, neskončíš. Já jsem zavržení hodnej parchant, vím to, nepřerušuj mne, ale tohle bych udělat nedokázal… Nedokázal jsem tě opustit, když jsi začal chodit s Bibi. Uvědom si, že se kvůli tobě chovám jako debil. A dokonce tak mluvím! Je to důkaz. A moje láska…“

V rozlehlé vstupní hale mi Scorpi sundal brýle a políbil mne. Rty měl tak horké, mírně popraskané, jakoby se do nich kousal. Přirazil jsem ho na dveře.

„Pro Merlina, alespoň nebul, když tě líbám!“ povzdychnul.

„Nebrečím…“ zaskuhral jsem. Nějak jsem si čím dál víc zvykal lhát mu do očí.

„Určitým neromantickým způsobem tě mám neuvěřitelně rád, Albie,“ začal a věnoval mi mdlý úsměv, „ale ty tu stojíš, tiskneš mne ke dveřím a chceš ze mne všechno vyždímat. Až do poslední kapky krve, do posledního dechu. To nejde, nejde to… Navíc něco takového nesmíme. Kdyby nás našli moji rodiče…“

„Corpie, pojďme spát,“ vypravil jsem ze sebe.

Spal v mém náručí dočista nahý. Nahý a voňavý. Se spalující kůži, vláčný a měkký. Užíval jsem si jen tu jeho přítomnost, přesně jako o prázdninách. Neuronil jsem ani slzu. Neměl jsem k tomu už žádný důvod. Scorpius ležel vedle mne, spirála ode mne se mu leskla na hrudi. Cítil jsem klidný.

Možná jsem tehdy byl až moc velký optimista.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA