Poskládané vzpomínky
„Tati? Je ti líp?“ přeptal se zvědavě. Přikývnutí. „Já… půjdu ven. Na chvilku, hned se vrátím. Mám…možná budeme mít na večeři hosta…“ Hlava se na něj pomalu otočila.
„Dej na sebe pozor…“ zašeptal svému malému odrazu, který se pousmál.
Just a silvery eyes are shining…
Jen stříbřité oči září…
Krásou nijak zvlášť nevynikal. Bylo to na něm vidět a sotva by se kdy snažil se „zlepšovat“. Jenže to, co měl v hlavě, bylo tak svůdné… Neměl třebas tak skvělou a vynikající pověst po křížených rodičích (matka čarodějka, otec mudla), ale mateřské vlohy byly přece jen výraznější. Překvapivě rychle dokázal vymyslet plán v jakékoliv situaci, byl břitký, s ničím se nemazlil a když náhodou pronesl něco, co se vás přímo netklo na cti, stálo za to, to slyšet. A Lucius si inteligence odjakživa vážil o něco víc, než vzhledu…
Just a silvery eyes are looking…
Jen stříbřité oči zkoumají v tváři…
Hodil mu hůlku k nohám. Téměř kýčovitě to zachrastilo po podlaze cely.
„Vstávej. My oba vím, proč tě Pán Zla mučil. Tak vstávej, hergot! A řekni mi to!“ zakřičel na něj útočně. Černá hlava sebou neznatelně potřásla.
„Protože jsem už skoro před rokem chtěl zachránit tvého syna…“ odpověděl a pomalu se zvedl na nohy. Rukama se při tom opíral studených zdí.
„Proč jsi to sakra dělal?! Můžeš mi říct jediný rozumný důvod?!“
„Byl bys radši, kdybych ho v tom nechal, Luciusi?“ nastalo ticho, do kterého se vmísil jen nepatrný sten mluvícího muže. „Navíc jsem přísahal, že to udělám místo něj, pokud selže…“
„Komu jsi přísahal? Komu jsi co přísahal, Snape?“ rozčilení v Luciově hlase poněkud polevilo. Snape oklepal několik smítek z hábitu a prsty spojil okraje díry na rukávu, teprve pak se odhodlal odpovědět.
„Složil jsem nezlomitelnou přísahu tvojí ženě.“
„A já si myslel, že jsi inteligentní!“ hlesl Lucius. „Jak tě přemluvila? Opila tě? Drogy? Impedimenta? Lektvar?“ to ztrápené vrcení hlavy Lucia v podstatě sráželo na kolena.
„Ne, stačil mokrý flek na pohovce…“
„Tvrdíš, že kdybych se ti, s odpuštěním, vymočil na pohovku, tak uděláš takovou blbost?!“ Snape se krátce, studeně zasmál.
„Proč zrovna ty dokážeš pobrat všechno jinak? Tvá žena u mě doma brečela. Ale to ty nikdy nepochopíš…“ dopnul si první dva knoflíčky.
„Že to říkáš zrovna ty! Ani nevíš, co všechno musím každý den chápat…“ Severus pozvedl hlavu. Na tváři mu trůnil vypočítavý úsměv.
„Myslíš kromě toho, že máš doma rozkošnou blondýnku, syna, jenž ti je podobný až s nehoráznou jasností, pocty Pána Zla a ještě jmění? To ti musí zabírat na pochopení vážně hrozně času!“ prohlásil Severus velice nepěkným tónem. Lucius k němu udělal dva rázné kroky. Snape se pokusil ustoupit, ale chytil ho za klopy.
„Ty si myslíš, že můj život je tak jednoduchý, ano?“ zašeptal hrozivě. „Věř, že není, Severusi! Nevíš, co všechno musím dělat, jen abych si důvěru Temného Pána zajistil! Na rozdíl ode mne se nemusíš přetvařovat! Já mám pro Pána lsti, když něco udělám, ale co takový bezchybný Snape? Udělal ten snad někdy nějaký špatný krok, který by mu nebyl odpuštěn? Jistěže ne! A za mne musí trpět můj syn!“ pustil Snapea poněkud prudším pohybem.
„Kdybych tě neznal, Luciusi,“ prohlásil Snape klidně, na jeho tváři se nehnul sval. „vyznělo by mi to tak, že chceš zradit…“ dodal pozvolna. Lucius sklopil hlavu.
„Luciusi?“ zeptal se po chvíli. Šedé, odhodlané oči na něj kolmo pohlédly.
„Já vím, co chci - žít…“ pronesl s ostrým důrazem na každé slovo. Už to nebyl ten podlouhle unuděný tón. Ne, teď to byla čiročirá vůle. „Ale co chceš ty, Snape?“
„Je zvláštní, že se ptáš!“
„Seve, já tak možná vypadám, ale nejsem hlupák. Myslíš, že nevím, že se okamžitě rozeběhneš k Pánu Zla, zulíbáš mu lem pláště a pak všechno pěkně za čerstva vyslepičíš?!“
„Nejsem drbna!“ odseknul Snape.
„Pak jsi hlupák! Protože ostatní kolem tebe by to udělali!“ vykřikl. Působil hrozivě. „To je to, co nám dává Pán Temnot! V tomhle svého syna vychovávat nechci! V tomhle nemůžu milovat svojí ženu! Navíc jsem jí nikdy milovat nechtěl! A to je vše jenom proto, že jsem otrok! Hloupá panenka, jejíž život je předurčen rodiči!“ narovnal se.
Mohl se teď na Snapea podívat mírně z vrchu, nedalo se však říct, že by mu to dodávalo nějaký pocit vítězství. Spíš naopak. Nedokázal pochopit, jak někdo tak…tak podřadnější než on může mít taková privilegia, takovou vzpurnost krytou sebekontrolou!
Severova tvář se ani nehnula. „Luciusi, proč?“ dotázal se jen.
Lucius se hystericky zasmál. „Já věděl, že se zeptáš proč! Ne, to nemůžeš nikdy chápat! Ty jsi ledová socha, pevná skála, co se nedrolí za větru! Jenže já jsem jenom člověk!“ přes veškeré sebeovládání se Luciovy oči podlily slzami. Uhnul od Snapeovy tváře.
„Proč, Luciusi?“ zopakoval Snape. „Cožpak ti Temný Pán nedává dost?“
„Dává Temný Pán?! Temný Pán a dávat?!“ zvolal hystericky – teď už to bylo zoufalství. Kolena se mu roztřásla.
Maybe, this silvery eyes exist besides time…
Možná, že existují mimo čas…
Zvednul se z lenošky a opřel o svou hůl, neboť slyšel bouchnutí dveří. Mírně syknul bolestí. Ta noha ho stále bolela. Léčitelé mu říkali, že už to asi nikdy bolet nepřestane, ale on jim stejně nechtěl věřit. Když si na to zvykne, určitě to bude o něco lepší!
Naštěstí to bylo z balkónu do haly jen nepatrný kousek.
…and maybe, they didn’t see a crime…
…a možná viděli zločin jen po pás…
Naposledy se takhle Lucius sesypal, když mu bylo deset. Jestli se něčeho někdy jako malý kluk bál, bylo to vody – bál se skočit do rodinného bazénu a naučit se plavat. Bylo to nepředstavitelné, alespoň pro něj. Jenže, chtěl to snad slyšet jeho otec? Samozřejmě že ne. Hrubě tenkrát popadl svého syna a do bazénu ho prostě bez servítek vhodil.
Co měl dělat malý blonďatý chlapec ve chvíli, kdy nepomáhalo zběsilé mávání rukama… Tenkrát v životě se nejvíc vyděsil. Za chvíli, nebo lépe řečeno v tu chvíli, jakmile to vážně vypadalo jako Luciova smrt, vskočil otec pro něj. Za to, jak brečel, mu ještě přidal.
A Lucius se tenkrát naučil vidět, co je to život. Jen bolest, úzkost, strach a zvířená voda. Ano, možná mu to dalo, naučil se plavat… Jenomže jak a za jakou cenu?
Tenkrát poprvé se mu dostalo největší pocty od otce. Řekl mu: „Jsem na tebe pyšný!“ Od té chvíle Lucius nebrečel. Nemohl, příliš se bál…
Bál se i teď. Budoucnost je občas děsivá… Když se na vás navíc dívá jako Voldemort, zdvojnásobí sama sebe.
What will you follow in a nearly days?
Co si vybereš v blízkých dnech?
Lucius se v té široké prostorné hale na schodech zarazil. Proti jeho vůli se jeho rty malinko usmály. Oni se milovali. Mohli se milovat, dovolil jim to. I kdyby ne, udělali by to, protože oni si za tím stáli.
Sledoval, jak se jejich ruce a rty navzájem proplétají. I obyčejný polibek se v jejich poddání stával magií. Nedalo se říct, že by jim to nepřál, ale jestli je nechá ještě chvíli mačkat se na ty dveře, mohlo by se dost dobře stát, že je vyrazí.
Společensky zaťukal svou holí o podlahu. Nad tím, jak rychle od sebe odskočili a nad tím, jak jeho syn málem převrhnul křišťálovou vázu s orchidejemi, se jenom ušklíbnul.
There are only two ways…
Pouze dvěma cestami máš na spěch…
„Temný Pán jenom bere! Neumí nic jiného!“ křičel dál malý chlapec v tom velkém Luciovi. Snape stále vypadal klidný, sebestředný, tak chladný a silný…tak, jakby měl vypadat ochránce – otec…tak, jak Lucius vždycky vypadal…ale taková je jenom maska…
„Je to Ty-víš-kdo, který mi bere rodinu! Bere mi Draca! Bože, vždyť je to můj syn!“ svěřoval se v ukřivdění té chladné tváři proti sobě. Byl si jistý, že ho to nezajímá.
„Proč!“ zařízla se náhle Snapeova otázka do vzduchu. Zvedl hlavu. Na tvář mu sklouzla slza. Vzpomínky někdy tak strašlivě bolí…a skutečnost taky…
- for you and for your son.
- tou tvou a tvého syna.
„Co je vám?“ otázal se účastně, když v sobě Lucius stěží potlačil výkřik. Šedá se vpila do starostlivé zeleně. Myslel to vážně, když se ptal. Ta otázka snad ale bolela víc, než ta proklatá noha.
„Jen moje stará rána z boje,“ přemohl se dokonce k úsměvu.
„A… nechcete pomoct? Já nevím…třeba bych vás mohl podepřít nebo -“
„Ne, nemusím se znova učit chodit, jasné? Jen to trochu bolí, nic víc. Jdi do kuchyně napřed. Stejně ti nedovolí začít s večeří dřív, než já přijdu…“ sledoval zkoumavým pohledem jeho precizní odchod. Přesně tak by odešel hrdina z prohrané bitvy – hlava sklopená, ale ta chůze dokazuje, že bojovat se může znovu.
Jen ať to zkusí! uchichtnul se v duchu.
There stops whole fun!
Teď začne legrace teprv jiná!
„Protože…“ začal Lucius v temné kobce opatrně. „…prostě proto, že… všechno je špatně, Severusi!“ zamumlal a sesul se podél zdi do dřepu. „Můj život měl vypadat jinak, jenže… Já ho neumím udělat jinak! Zkazil jsem ho Dracovi! Vždycky jsem ho vychovával tak, aby byl Malfoy! Byla to tradice, být hrdý Malfoy! Neptal jsem se, jestli nechce!“ pokusil se otřít si slzy, avšak stále přicházely nové. „Byl jsem na něj stejný, jako byl můj otec na mne. Myslel jsem, že je to nejlepší pro jeho budoucnost! Nemohl jsem mu vysvětlit, že když mne nebude následovat, Pán Zla ho zabije… Vypadal vždycky tak nevinně, když se na mne díval a poslouchal, co jsem mu vyprávěl. Tvářil se jako rozčarované dítě. Jenže pak tu byly okamžiky, kdy se díval přesně jako Malfoy. Když musel vyslovovat mudlovský šmejd, nebyla v tom účast. A jediné, co jsem dokázal, bylo bít ho… Zbil jsem ho i za to, že brečel a objímal mne, když jsem se vrátil z Azkabanu. Viděl jsem mu v očích, že vyroste v malou kopii mého zkaženého života!“ zvednul hlavu s téměř prosebným výrazem. „A to, Severusi, jsem pro něj nikdy nechtěl…“
V jiné vzpomínce by Snape proběhl kolem Lucia a šel Voldemortovi skutečně žalovat, ale tahle byla pravá. Snape k němu natáhnul ruce.
„Vstaň z té špíny, Luciusi… Život jde dál. Tím, že tady budeš sedět, tím Dracovi nepomůžeš.“ Lucius se vděčně chytil jeho dlaní a nechal se zvednout. „Vidíš, ušpinil ses. To by mělo být to první, co by tě mělo zajímat!“ pokoušel se ho povzbudit. Působilo to asi tak, jakoby se kočka snažila upokojit myš tím, že ačkoli si s ní bude hrát, určitě to nebude bolet.
„Ne, není to ani první ani poslední věc, která mne bude zajímat… Severusi?“
„No? Co je?“
„Skoro nic, ale pořád mne držíš za ruce…“ pocítil, jak se mu pokusil vyškubnout. „Nemyslel jsem, že chci, abys mne pustil,“ upřesnil. „Já jsem své řekl, ale copak žere Severa, tu pevnou skálu?“ nadhodil významně.
„Nic…“ odpověděl Severus klidně.
„Nepovídej,“ zapochyboval Lucius. „Něco musí, jinak bys mne tady neposlouchal. Šel bys k Pánovi a všechno mu řekl už před pěti minutami. Ale…neudělal jsi to. Proč?“ zmenšil mezeru mezi nimi.
„Chceš abych tam šel a všechno mu řekl?! Ne? Tak dej pokoj!“ odbyl ho podrážděně. „Nemusím ti vůbec nic říct!“
„Severusi –“ Luciovi nebyla dána možnost doříct větu.
„A vůbec, měl by jsi se sebrat! Jestli takhle předstoupíš před Pána Zla, nechá tě zmrskat!“ pokračoval.
„Ale Severusi –“
„Tady není ale! Jsi prostě ty, tvůj život a Pán Zla. A ať chceš nebo ne, všechno je spojené dohromady!“ Lucius začínal ztrácet trpělivost. „Jediná věc, kterou teď můžeš pro svého syna udělat, je, že se budeš poklonkovat a plazit přesně jako panenka! A já –“
Lucius utnul jeho monolog vlastní metodou. Nebylo nutné splétat své prsty s jeho, pustil mu ruce. Záda, ano, záda byla mnohem lákavější. V tomhle objetí už ve většině případů dochází jen k jednomu. V tomhle Luciově nastalo ticho.
Snape ani on to tak původně nezamýšleli, jenže to ticho se prohlubovalo. Lucius se opatrně naklonil k Snapeově uchu.
„Už jsi skončil?“ zašeptal. Severus jen neznatelně kývnul. „Výtečně…“
„Jak jsi to věděl? Jaks to poznal?“ dožadoval se odpovědi. To objetí bylo…osvobozující.
„Poznal? Věděl? Ale kdeže, Severusi! Hádal jsem. Zjevně pořád ještě umím luštit…“ brouknul Lucius. Pak teprve se sklonil a políbil ho.
Now again, you are stooping,
Znovu se ponížíš,
„Takže,“ začal Lucius konverzačně. „zůstaneš po večeři?“ nikdy si nemyslel, že taková prostá věta dokáže napáchat tolik škody. Draco se začal dusit omáčkou a polovina ubrusu soucítila díky tomu s ním.
„No…neuvažoval jsem o tom…“ odpověděl po pravdě.
„A proč ne? Jsi tu na večeři a navíc už je venku tma…“ argumentoval nepodstatně.
„Totiž…neberte to špatně…“
„Tati, nech ho už…“ ozval se Draco z druhé strany stolu.
„Ne, Draco, to je dobrý, vážně,“
„Nejde o to, jestli ti to vadí nebo ne, Harry. Já jen chci, aby to přestal dělat.“
„Copak to dělám?“ bránil se Lucius.
„Tati, nech toho… Chtěl jsem jen vzít Harryho na večeři, nemusíš z toho hned vyvozovat závěry…“ řekl Draco trochu usouženě.
„Klid, Draco. Já jen chci, abys věděl, že máš tu možnost, ano? Jen abys to věděl…“ se supěním se postavil. „Tak to tu dojezte a pak, pokud vám zbude čas, umyjte ty talíře…“
around you a boots are flooding,
záplavu bot kolem sebe očima překřížíš,
Žádná bitevní vřava ještě nebyla hezká. Nejošklivější vzpomínku si také musíte občas zopakovat jen proto, aby byla, jak se říká, zažitá. Připomene se sama.
Lucius byl trénovaný vojáček na Voldemortově soukromé šachovnici. Dalo by se tedy říct, že byl zvyklý zabíjet. Jenže, co když ten, koho můžete zabít je vlastní syn? Draco stál na druhém břehu; Lucius černá, Draco bílá figurka. Oba se snažili si toho druhého nevšímat. Přes všechnu obezřetnost vůči Temnému Pánovi, Lucius členy Fénixova řádu jen zraňoval. A to doslova zlehýnka. Grangerou se mu například podařilo pohřbít pod hromadou květin, za což byl na sebe nesmírně hrdý. Pak se ale všechno zkomplikovalo…
„Zab ho, Severusi, zab ho!“ zaslechnul Voldemortovo výhružné zasyknutí. Obrátil se. Ta schoulená postava na zemi byla jeho malá Malfoyovská kopie.
„Ne, Severusi, ne!“ vykřiknul bezmyšlenkovitě, strčil do někoho před sebou a pokusil se rozeběhnout k nim. Nějaké kouzlo ho povalilo k zemi.
„Draco! Draco, vstaň!“ ozval se výkřik i z druhé strany. Lucius se opatrně zvedal. Měl pořádně vyražený dech. Ten, kdo křičel, však vůbec křičet neměl – ne tohle.
Harry Potter se rozeběhl k Dracovi.
„Udělej to, Severusi, udělej to! Já ti to přikazuji!“ ozval se znovu Voldemort.
„Severusi, ne! Pro Merlinova kouzla, ne! Nedělej to kvůli mně!“ zakřičel Lucius a rozeběhl se tam stejně jako Harry. Severus vypadal očividně zmatený.
„Je to zrádce! Zab ho!“ zavelel Voldemort rozhodně. Dva současně křičené zápory už na Snapea neměly vliv. Slovu zrádce rozuměl. Napřáhl se…
Než stačil kouzlo dokončit, letělo k němu to Harryho.
Nastala vteřina, ve které si Lucius musel zvolit, jak bude znít ten příští výkřik. Bude to kletba na Pottera, nebo jen jméno jeho syna? Vždycky chtěl být lepší, než jeho otec. A skutečná síla otců je hlavně v jejich křiku.
„Draco!“ zaječel a dopadl k němu na kolena. Klubko zlatých vlasů krylo plačící tvář. „Vstávej, honem vstávej! Musíme pryč! Poběž!“ zvolil nejjednodušší taktiku boje.
„Všechno musím udělat sám?!“ vztekal se Voldemort. Všude kolem znělo spousta výkřiků. A spousta kleteb, o nichž jejich vyslovitelé ani nevěděli, co znamenají.
Náhle Lucius ucítil šílenou bolest v noze. Bylo to silnější než Cruciátus, možná hlavně proto, že to bylo soustředěno do jednoho místa. Měl tendenci omdlít. Jako kdyby jeho končetina začala hořet a ještě do ní přitom někdo píchal vidličkou, aby zjistil, jak je měkká.
„Padej…Draco…“ zašeptal slabě, když umlkly Voldemortovi narážky na vlastní střelecký um a jeho syn se k němu sklonil.
„Já tě tu nenechám, tati…“ zašeptal se slzami v očích jako nějaká romantická holčička.
„Nepřeháněj a vypadni!“ zakřičel Lucius, jak nejlíp v tu chvíli dokázal. Harry se sklonil k oběma. Draco se na něj úzkostlivě otočil.
„Já ho tu nenechám!“ zašeptal neznatelně Harrymu. Tráva vedle nich vybuchla v záplavu doutnajících uhlíků.
„Fajn, tak já taky ne…“ podotknul Harry odhodlaně a postavil se proti Voldemortovi.
„Co to dělá? Vždyť ho zabije!“ zamumlal Lucius. Zabitím Pottera by si teď zrovna nepomohl nikdo. Natož Lucius.
„Nezabije…doufám… Tati, pojď, musíme pryč!“ špital Draco a statečně Lucia podepřel. Harry vysílal na Voldemorta ty nejslabší Cruciáty, jaké Lucius kdy viděl. Opřít se o svojí zasaženou nohu bylo nemyslitelné. Bolela, strašlivě bolela… A to všechno jenom kvůli té temné trosce, kterou má porazit sedmnáctiletý mladík!
Prudce se obrátil. Luciova kletba srazila Pána Zla o kousek dozadu.
„Sakra, Pottere! To vás o kletbách nic neučili?!“ zakřičel, tvář zkřivenou bolestí. Draco slabě pofňukával. „Když už to neuděláte pro sebe, tak pro ty vaše kamarády!“ nejhorší je ta vteřina, ve které vám něco stihne dojít. Hlavně když se myšlenkové pochody přihlásí o slovo s takovou vervou jako ty Luciovy.
„Udělej to pro Draca!“ zvolal. Do nohy mu vystřelil snad největší příval bolesti, načež Lucius milosrdně omdlel…
when some fog is between future and you.
jakmile mlha je před tvou budoucností.
Lucius věděl, že by za těmi dveřmi stát neměl. Neměl by hledět tou škvírou na svého syna, i to věděl. V tuhle chvíli se o něj přece jen trochu bál. Jaký to je věk, osmnáct let? Co může člověk znát a vědět? Draco byl pořád ještě dítě. Neprožil vše a přesto příliš mnoho.
Sledoval, jak se schoulená postava pod dekou přetočila na záda. Poznal, že je nervózní. Moc rád by ho teď šel povzbudit, ale nějak podvědomě cítil, že se to nehodí. Draco musí vyrůst a je na něm jak…
„Pane Malfoyi?“ ozval se za ním zvídavý hlas. Lucius se překvapeně obrátil. „Co…ehm, totiž, jen jsem…“
„…se chtěl zeptat, co tu dělám?“ pomohl mu Lucius s milým úsměvem. Harry přikývnul. Lucius odkulhal několik kroků.
„Zajímalo by mne, co tě napadlo…“ prohlásil zamyšleně. Harry zrudnul.
„Já jsem to nemyslel takhle!“ řekl rychle.
„Aha, takže tě napadlo přesně to, co napadlo mne, že tě napadlo. Hezké, že jsme si to vysvětlili… Dokázal tě přemluvit, abys zůstal?“ Harry se trochu pousmál.
„No, zjevně ano… Já…půjdu už spát…“ zamumlal celý uzardělý a opatrně otevřel dveře do Dracova pokoje.
„A Harry?“
„Ano, pane Malfoyi?“ otočil se mezi dveřmi. Lucius se usmál.
„Dávej pozor – můj syn je Malfoy…“ sdělil mnohoznačně a s klapáním své špacírky se vydal na druhou stranu sídla.
What you’ll believe, what’s true?
Čemu uvěříš, co skvěje se pravoucností?
Některé vzpomínky nedávají smysl, dokud je nesložíte v jeden příběh. Některé mohou být sami zmatené a nepotřebují k tomu ani nejasnou představu o čase. Lucius si rád pamatoval všechno. Toho šťastného na úkor špatného i naopak. Teď mu nedávala smysl pouze jeho budoucnost…
Vždyť poznal, že předurčený osud neexistuje. To, co nás v životě čeká, je jen to, co jsme prožili, a to, co prožít chceme. Nesmíme z něj sestoupit a slevit ze svých cílů. Pak se stane to, že žák překoná mistra, osud přemůže čas a syn dospěje v otce.
Lucius si opatrně sedl do křesla a natáhl raněnou nohu. V domě bylo teď k noci šero a ticho. Přemýšlel, čeho chce dosáhnout Draco. To, čeho chce dosáhnout zrovna v těchto vteřinách, si uměl velice barvitě představit a nepochyboval o tom, ale co pak? Jsou přeci jen stále příliš mladí, příliš bezstarostní…
Pousmál se. Jeho oči zazářily.
„Můj syn je Malfoy, snad ne…“ zašeptal a přetáhnul přes sebe pléd.
Některé vzpomínky jsou vidět jen dohromady…
Just a silvery eyes are shining,
just the silvery eyes are looking.
Maybe, this silvery eyes exist besides time
and maybe they didn’t see a crime.
What will you follow in a nearly days?
There are only two ways –
for you and for your son.
There stops whole fun!
Now again, you are stooping,
around you a boots are flooding,
when some fog is between future and you.
What you’ll believe, what’s true?
Stay on your changing way,
stay, believe and pray
to the happy end.
Jen stříbřité oči září…
Jen stříbřité oči zkoumají v tváři…
Možná, že existují mimo čas…
…a možná viděly zločin jen po pás…
Co si vybereš v blízkých dnech?
Pouze dvěma cestami máš na spěch…
- tou tvou a tvého syna.
Teď začne legrace teprv jiná!
Znovu se ponížíš,
záplavu bot kolem sebe očima překřížíš,
jakmile mlha je před tvou budoucností.
Čemu uvěříš, co skvěje se pravoucností?
Na své měnící cestě zapři se,
zapři, věř a modli se,
za konec šťastný.
...upřímně? Tak trochu má představa Lucia, ale já to nekreslila.