Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hamletův děj

27. 2. 2007

Hamletovy oči se usmály, rty pokřivením zkrášlily a Hamlet sám sfoukl poslední svíci na jevišti…

Jak luzná je tahle věta! Jak děsivá, jak temná a bez života! Děsí nás svou hloupostí! Temnota ji obestřela. A přece není zlatem, co na slunci se svítí. Tak proč nás děsí to, co neznámé je a přehnaným se jeví? To fantazie za to může – teď fantazii stáhnem z kůže! A téhle větě shodíme i šat – třes se ruko, budeš se příjemně bát…

 

 

„Ale Harry! Ty nás vůbec neposloucháš!“

„Třeba vás už ani poslouchat nechci, Hermiono! Už nechci poslouchat nikoho!“ zakřičel Harry zuřivě a vyběhl ze společenské místnosti, pryč od pohledů tisíců lidí.

 

 

A takhle to začínalo pořád… Nechtěl se do Bradavic vracet, jenže dal na ty přemlouvavé hlasy přátel, které radily, že tam je v bezpečí. Nebyl a věděl to. Připadal si jako srna. Velice vyplašená a zadýchaná srna. Srna naplněná až po okraj čiročirou nenávistí a slabostí, vůlí i nevolí, klidem i prudkostí.

Začalo to vždycky stejně – hádkou. Bývaly chvíle, kdy Harrymu přátelé byli tou největší oporou. Teď byli jeho největším prokletím.

Oni ho navedli, aby byl hrdinou i dál. Jenže on nemyslel na nic jiného než na pomstu. Říkali prý: „Když už se musíš mstít, tak nezapomeň, že je důležitější zachraňovat životy! Že se nemáš nechat zaslepit!“ a spoustu dalších řečí.

Celý život se na něm někdo mstil! Voldemort, Snape, smrtijedi obecně a když se něco stalo, mohl za to samozřejmě on. Byl ten, na koho se dalo v případě potřeby ukázat. Buď byl dobrodinec nebo blázen.

A jeho známí a přátelé měli jenom spoustu keců. Na ty jim zvysoka kašlal.

 

 

Harry doběhl k jezeru a v botách došel k vyčnívající skalce. Vody tam bylo sotva po kotníky, ale přespříliš přátelsky se vsakovala do ponožek. Bylo mu to fuk.

Usedl tam a rozhlédl se. Nedivil se, že jeho matka tohle místo milovala. Byl odsud perfektní výhled. Přehlédli jste celý les, hrad i obzor v dáli. To vše jen s nepatrným vynaložením úsilí krčních obratlů.

Harry složil hlavu do dlaní. Jeho život nebyl nic jiného než smrt. Byla všude kolem něj, musel s ní být nějak spražený, aniž by se o to prosil. Kam přišel, musel někdo zemřít. A bylo jich tolik! Tolik, které viděl umírat! Nemohl tomu zabránit – to ho mučilo nejvíc! Nedalo se tomu vyhnout!

Ucítil slzy v očích. Proč on? A když on, proč umírali jeho přátelé?! Netrpěl dost sám za sebe? Museli trpět za něj?! Ale proč?!

Harry se rozbrečel. Odreagovat jinak už by se možná nedokázal.

 

 

Nevěděl, jak dlouho tam seděl, chladnou vodou si nechal omývat nohy a zíral do temné hladiny a snažil se v ní najít nějaký život. Ne, byla mrtvá…mrtvá a prázdná, všechno se schovalo do té nejhlubší hloubky.

Harry se prudce zvednul, popadl nejbližší kámen a napřáhl se. Někdo ho vzal za zápěstí. Úlekem rozevřel prsty a kámen spadnul na zem.

„Hele, dávej bacha, Pottere – kousek stranou je moje noha!“ ozval se uražený prodlužovaný hlas. Harry věděl, že kdyby se obrátil, vykroutí si ruku.

„Pusť mě, Malfoyi! Nemám chuť ani náladu se s tebou vybavovat, natož hádat!“

„A kdo má, Pottere?! Jdu tě jen kolegiálně upozornit, že házet kameny vodnímu národu na hlavu není nejlepší nápad… Tsss, ts, to víš, že by to naštvalo i ostatní obyvatele,“ dodal krátce a pustil Harryho zápěstí. Promasíroval si ho a pak se obrátil. Malfoy se ušklíbnul.

„Copak? Překvapený hrdina?“ úšklebek se mu rozšiřoval.

„Nech těch keců, Malfoyi!“ odseknul Harry a znova se posadil. Pak se prudce ohlédl, protože jeho oči si připustily jednu víceméně nedůležitou věc – Malfoy stál ‚na vodě‘.

„Čemu se divíš?! Nebudu si kvůli tobě namáčet nohy v té ledové břečce! Je to poměrně jednoduché kouzlo. Kdybys dával na formulích trochu větší pozor, pamatoval by sis ho…“ doplnil jakoby nic a podíval se se zájmem na svoje nehty. Takový nezúčastněný a unuděný pohled, jaký dokázaly ty šedé oči vyvinout, Harry ještě neviděl.

„Tak to vyklop a nevotravuj, Malfoyi! Co po mně chceš?!“ rozčílil se. „Nemám na tebe fakt náladu! Vypadni vocaď a nevopruzuj!“

„Prosím?!“ vyhrknul Malfoy napůl překvapeně a dotčeně. „Vo-pru-zo-vat?“ přeslabikoval protáhle. „Co je to, u Merlina, za výraz? Kde se bere ve slovníku dobrodějce Pottera? Nejsi ty náhodou hodný chlapec?“

„Říkal jsem, abys nechal těch keců!“ vyletěl Harry na nohy. Malfoy poplašeně ucouvnul. Vzápětí vypadalo, že je mu nesmírně trapné, že se nechal takhle poděsit, a okamžitě nasadil svou nadřazenou masku.

„Nekřič na mne, Pottere, já tu jsem jen kvůli tobě…“

„Pak kdo je tu dobrodinec, ty nabubřelý, frajerovitý pako!“ Harry jako na povel vytasil hůlku, Malfoyova ruka zajela ke kapse. Zničehonic však Draco zatřepal hlavou.

„Ne, nebudu se tady s tebou cuchat kouzly.“

„Tak proč tady, sakra, si, co?! Deš se mi posmívat, udělat ten hnusnej život ještě horší!“ chvíli bylo ticho.

„Ne,“ odpověděl Draco klidně. „to snad ani ne…“

„To snad! Ty si vážně komediant, Malfoyi!“ Harry se hystericky zasmál a sesul na skalku. Draco opatrně došel několik kroků před něj a zahleděl se na obzor.

„Zvedni se, Pottere, a vrať se zpátky do hradu…“ zašeptal tajuplně.

„To určitě, nejdu nikam, Malfoyi. Klidně mne zabij – po tomhle životě bude smrt procházka růžovým sadem!“ další hysterický smích. „Mně už je všechno ukradený!“

„Ach, tak ty jsi teď Hamletem – hlavně, aby na konci scény byli všichni mrtvý, že?“

„Co o tom ty a Shakespeare můžete zatraceně vědět?!“ Malfoy na tu jedovatost této poznámky obrátil hlavu.

„Být či nebýt – to je oč tu běží: zdali je duchu noblesnější strpět střely a šípy hrubého štěstí, nebo vztáhnout paže proti tomu problémů moří a protivenstvím skončit je? – smrtí – spánkem – ničím víc: a spánkem říct, že končíme srdce bol a přirozených pohoršení na tisíc, které že dědí smysly, - to jest žádost zbožně býti přána. Smrtí – spánkem, - spánkem! Mám pokračovat dál?“ ta poslední otázka už nepatřila do konceptu.

„Ne,“ řekl Harry tiše. „ne… Moc dobře to vim… Celý můj život shrnutý v jediném monologu tragické hry, jak ponižující a únavné…“ povzdychnul a založil hlavu do dlaní, opírajíce se lokty o kolena.

„Víš, Harry, v tvém životě nebylo vždycky jen to drama…“ ozval se Malfoyův umíněný hlas.

„Od kdy jsem Harry, a ne ‚ochránce mudlovských šmejdů‘? Tahle přezdívka se ti přece v posledních dnech tolik zalíbila!“ nadhodil sarkasticky.

„Od té doby, co přede mnou ta tvoje mudlovská šmejdka klečí. A ta přezdívka přestává být zajímavá, když na ní vůbec nereaguješ…“ odpověděl klidně a založil ruce na hrudi.

Harry zvedl hlavu. Něco se mu nelíbilo… Nejen to, že sem Hermiona za ním někoho posílá, ale hlavně to, že ten někdo je Draco Malfoy.

„Proč jsi přišel? Neříkej, že ti najednou záleží na Hermioniných názorech!“

„Přicházím proto, že tě takhle nechci vidět. Ani ne tak kvůli té veverce -“

„Přestaň jí urážet! Za celej život pro mě nikdo neudělal víc než ona!“ už měl zase napřaženou hůlku a kolena se mu klepala.

„Pak se jí tedy velice pěkně oplácíš, to ano, Pottere…“ odtušil Malfoy nadřazeně. „Skutečně hrdinský skutek. Od tebe se taková věc nečeká! Tak se koukej sebrat a začni myslet, ty hrdino!“ vyneslo se posměšně do vzduchu.

Harry zapomněl na to, co všechno může jako kouzelník udělat hůlkou – zahodil jí a vrhnul se na Malfoye holýma rukama. Mladík před ním to neočekával a jen konsternovaně zíral. Harry mu obepnul hrdlo a povalil ho do studené vody.

„CO TY O TOM VÍŠ? NIKDY JSI NEVYKONÁVAL TO TVOJE DOBRO! NIKDO MNE TAK NEBUDE OSLOVOVAT! NIKDO!“ zaječel nepříčetně. Šedé oči pod ním se vyděšeně roztáhly. Křehké Malfoyovy ruce se přitiskly na jeho zápěstí, snažíce se vyvinout dostatečný tlak k jejich odstranění. Harry byl však šílený vzteky.

„Ne…“ sípěl Malfoy slabě a pokusil se mu vlepit facku. „Pusť mne…“

„PROČ BYCH TO MĚL UDĚLAT?! TY A TVŮJ OTEC JSTE NĚKDY SLYŠELY NA PROSBY?! KOLIK JSTE JICH SPOLEČNĚ ZABILI? KOLIK LIDÍ BOLESTNĚ ÚPĚLO POD VAŠIMA KLETBAMA?! NO ŘEKNI, TY SVINSKEJ ŠMEJDE!“

„Ne, Pottere…nemůžu – dýchat…“ úpěl. Náhle zavřel oči a spustil ruce.

 

 

A Harry pocítil převahu. Tak tohle bylo zlo? Tohle bylo to špatné v každém z nás?! Bylo to osvobozující. Nemysleli jste na nic jiného než na to, že takhle se něčeho zbavíte – něčeho příšerně otravného, provokativního a nesmyslně hloupého, protivného.

Naplňovalo vás to mocí. Pocitem vlády nad během věcí. Krásnou iluzí odplouvající skutečnosti…

 

 

Harry obrátil pohled na Malfoyovo čelo, které se perlilo drobným potem - Draco zadržoval dech… Harry se krutě zasmál. Nemůže ho zadržovat věčně, a až se bude chtít nadechnout, Harryho ruce nepovolí.

Odevzdaná Dracova mysl si to uvědomovala také. Dracovy útlé paže vystřelily znenadání kolem Harryho krku. Ale nezačaly ho škrtit, jak Harry očekával. Jen ho objaly. Stisk rukou na krku trochu povolil. Malfoy se posadil a přitáhnul se k Harrymu, čímž se Harryho paže svěsily podél těla.

Jejich rty skončily na společné dráze. Malfoy prudce vydechl. Harry zavřel oči. Pomalu přitiskl svoje dlaně na Malfoyův promáčený hábit…

 

 

Draco teď dýchal jeho vzduch… Dýchali společně…

 

 

Bylo to jako vyprávět minulost, přítomnost i budoucnost v jediném okamžiku; jako říkat slovo Čas a přitom znát jen minuty; jako prožít nekonečno a mezitím zemřít.

Necítili jste nic – ani moc, ani sílu, ani strach, ani vztek, ani úzkost. Možná něco jiného. Něco, co Harry neuměl dost dobře pojmenovat…

 

 

Malfoy ho povalil do vody jako hadrovou panenku a odtáhnul se. Konečně otevřeli oba oči. Harry cítil, jak si nemilosrdný chlad vody prokousává cestu jeho hábitem.

„Tys…políbil’s mne…“ zašeptal nevěřícně.

„To nejsi ty, Harry…“ vrátil mu stejně tiše Draco. Harry malinko nadzvednul hlavu.

„Políbil’s mne! Proč?!“ zdůraznil. Dracova štíhlá dlaň opatrně upravila brýle na Harryho nose. Výraz šedých očí a špičaté tváře byl nečitelný.

„Protože, Harry, nenechám se zabít…a obviňovat za něco, co jsem nespáchal…“ řekl Draco pomalu. „A nepřerušuj mne, prosím! Nikoho jsem nemučil žádnou kletbou! Hraní s prvňáčky a lidmi, kteří mne naštvou, není mučení! Musíš se vzchopit, Harry! Proboha, tak to pochop! Nemůžeš se takhle chovat!“ vytáhnul ho na nohy.

„Proč to děláš…Draco? Proč?“ zeptal se unaveně a nechápavě. Mlafoy se na něj soucitně zahleděl. Harrymu z toho několikrát vynechalo srdce překvapením.

„To je tak prosté a jednoduché, Harry…“ povzdychnul. „Minulý rok, když jsem stál na vrcholku té věže a díval se Brumbálovi do očí, mi došlo, že tohle není to, co jsem v životě chtěl… Vždyť já chtěl být jenom trochu lepší! Nikdy jsem nechtěl sloužit Ty-víš-komu… Ale copak jsem mohl něco udělat proti vůli svého otce?! A copak to můžu udělat i teď?! Není toho moc, ale je toho znatelně víc… A první částí je vytáhnout tě z tohohle depresivního rozpoložení…“ na chvíli se odmlčel. Harry udělal krok kupředu.

„Jak mám vědět, že nelžeš, Draco?“ otázal se ostražitě.

„A co bych si tím asi dokázal, co?!“ vyjektal Malfoy deprimovaně. „Skutečně myslíš, že bych se teď mohl spolehnout na některou z otcových lží?! Před chvílí jsem si ověřil, že jen pravda mi zachránila život, tak proč bych lhal?! Proč?! Musíš být hrdina, někdo to musí udělat! Když to neuděláš, zemřeme všichni!“ pohodil divoce hlavou, cuchajíce si plavé kadeře, a vydal se pryč – ke hradu. Harry ho popadl za rukáv.

„Tohle se dá vyřešit, Malfoyi! Můžu tě ochraňovat!“ Draco se nevesele zasmál.

„Chm, jak jsi naivní, Pottere. Potřeboval bych od tebe víc, než bys byl ochotný dát… Tak jenom splň to přání.“

„Jak víš, že nejsem ochotný?“ bránil se Harry. Úzké rty podruhé pokřivil chladný smích. Plavé vlasy přelétly v nezkrotném rytmu kolem třepajícího obličeje.

„Nejsi, to je mi jasné… Zkazil jsem příliš věcí –“ nedostal šanci svou větu doříct. Harry ho jedním rozmáchlým trhnutím přitáhnul k sobě.

 

 

Harry chtěl znovu naslouchat ozvěně minulosti, přítomnosti i budoucnosti společně. A měl pocit, že by to dokázal celý život… Jen naslouchat a nechat se unést tím jediným, horkým polibkem…

 

 

Oba mladí chlapci spadli do vody. Nechtěli cítit chlad, přesto tam byl; nechtěli cítit stravující horko, přesto tam bylo; nechtěli žít, přesto netoužili po ničem jiném…

 

 

A polibky nebyly k zastavení… Horké, vlhké rty pokrývaly kůži nerovnoměrným proudem šeptaných slibů a díků a kreativní záplavou citů.

„Znám lepší místo, než je vlhká tráva…“ zamumlal Malfoy. Harry se zvednul. Bylo bláhové tu jen tak ležet a nechat se objímat těmi pažemi z bílého mramoru.

„Já jich znám mnohem víc, ale líbí se mi tady, Draco… Tohle nemůžeme,“ doplnila ta část mozku uvažující logicky. Draco pokrčil rameny.

„Můžeme všechno, když chceme… Nemusíme nic, když nechceme… Co chceme?“ pokračoval ve své úvaze. „Nestejnou věc… Není nic, co bych chtěl víc než tebe…“

Harry natáhl ruce a zvednul ho na nohy.

„Jenže já k tomu znám lepší prostor…“ špitnul a vzal Draca do náruče. Tedy pokusil se o to, než se mu vyškubnul.

„To by se tam šlo dlouho…“ oznámil s příchutí hořkých léků na zdraví.

Chroptící chýše však ve skutečnosti nebyla tak daleko…

 

 

Kdosi – Harry nevěděl už přesně kdo – řekl, že nejkrásnější okamžik života si uvědomíme právě ve chvíli, kdy se nadechneme po předlouhém a nuceném spánku. A jakmile cítil Harry Malfoyovi prsty, probouzel se. Každý ten něžný dotyk mu čím dál víc otvíral oči do přímých slunečných paprsků, tkaných z jemných vláken Dracových vlasů.

Všechno se zazdálo tak snadno řešitelné! Každá částečka lidských problémů jakoby se navždy odpoutala od vzbouřeného vědomí a zůstal jen ten uklidňující a šíleně stravující pocit.

 

 

Šedé oči se usmály, jako když z pod mraků povyleze krapítek sluneční záře.

„Víš, Draco, Hamlet jsi vlastně ty…“ přemýšlel pozvolna Harry. Draco se vytáhnul kousek víš a pokusil se trochu protáhnout na staré, rozvrzané posteli.

„Ne, vážně, jsi jako kralevic – přesný Hamlet – , máš převzít trůn, jen nevíš, co s ním pak…“ Draco ho políbil. Štíhlé prsty něžně orámovaly tvář.

„A najednou se zamiluješ a bác ho! Všechno se sype…“ pokračoval Harry a jeho ruka Dracovi jemně odrhnula pramen vlasů z očí. „Máš jen dvě možnosti – život nebo lásku…“

„Je to život, žít bez lásky? Na to se ptáš? Není, Harry… Proto jsou na konci všichni mrtvý. Proto je to tragédie… A navíc, mne zatím žádný strýc nezabil otce a pokud by to udělal, tak bych se mu nemstil. Mimo jiné, silně pochybuji o tom, že láska mojí matky sahá tak daleko, aby po mé smrti vypila jed…“ vysvětlil klidně Malfoy.

„Ale přesto!“ opáčil Harry. „Jde o ten princip! Taky by ses hnal mstít, kdyby se něco takového stalo za trochu jiné okolnosti! Teď jsem to zjistil!“

„Ach, chvilka semnou a už jsme pan psycholog? Zajímavé… Nejsem Hamlet, jsem jen herec, co si na něj zkouší hrát. Tu hru už ovšem před tím někdo zkazil.“

„Stejně budu trvat na tom, že Hamlet jsi a jsi a jsi! Co myslíš, jak skončí naše malá hra?“ nastalo ticho.

„Ne jako Hamlet – na to už si posvítím!“ řekl rázně Draco.

„A budeš se kvůli tomu mstít…“ podotknul Harry. „…přesně jako Hamlet.“

 

 

Hamletovy oči se usmály, rty pokřivením zkrášlily a Hamlet sám sfoukl poslední svíci na jevišti… Pak už jen spadla opona z hutné, místy moly prožrané deky…

Ať se dál stane cokoliv, už to je jen na hercích. Neexistuje scénář…neexistuje řád…neexistuje ani ten pocit poutavosti…jen svoboda…a život.

 

Užitý úryvek je v Sládkově překladu.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krása

(Michiyo, 4. 8. 2009 1:13)

Nádherně napsaný..

:((((

(Blanch, 31. 8. 2008 23:06)

béé.. já si to chci taky přečííííst :(((( Proč starý fan nejdeeee...

Nejde mi to zobrazit

(0medvidek@seznam.cz, 11. 7. 2007 13:10)

Ahoj když jsem klikla na ten odkaz co jsi tady nechala tak se mi zobrazí tohle:Forbidden
You don't have permission to access /viewstory.php on this server.

Additionally, a 403 Forbidden error was encountered while trying to use an ErrorDocument to handle the request.
Neviš co se stalo s tím serverem nebo spiš webem?Díky za odpověd a ahoj