Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náruč bílé chrysantémy

17. 4. 2007
Ach! Jak krásná je náruč bílé chryzantény!
Tak svůdná! Avšak roztříštit se může v kousků milióny!
Zpívá a sténá, jak poručí jí lůza chudá ;
v zimě pak mrazů drží se její bída!

Je křehkostí, jenž studí a bouřku volá ;
vyrůstá s lehkostí tam, kde zem je holá ;
vykvétá s ladností, jíž zdivočele oplývá zpola.

Však zrádný umí být ten vůní potřísněný květ ,
neb rozhlédl se, v pravých barvách spatřil svět.
Ta rána ho pokořila, na zem srazila ,
ale nezlomí vichřice slámu, kdyby sebevíc se snažila!

Kolébá ty, kdož ji rádi mají ;
líbá ruce zahradníka, jenž ji vláhu dají ;
přesto nezná vděku, jež jiní uctívají!

Není to tak dávno, co skončila mnou vybojovaná magická válka. Vybojovaná, ale za jakou cenu? Umřelo hodně lidí, kteří mi chybí. Proč člověk nemůže ani za rok a něco zapomenout ty výkřiky? Ne, nedají mi spát a nutí mne ponocovat. Navíc, ještě je stále spousta Smrtijedů na svobodě a v rámci pomsty ministerstvu i Brumbálovi ohrožují nevinné lidi. Jeden z důvodů proč se snažím každý den zaskočit k Hermioně a Ronovi a až úzkostlivě pročítám všechen dostupný tisk. Barevné stránky se hromadí v rozích mého bytu v prvním patře mudlovského činžáku. Není malý, nýbrž bezútěšný. Neskutečně bezútěšný. Obsáhlostí se rovná malému soukromému vesmíru, v jehož stěnách když zakřičíte, že život není fér, arogantně se zašklebí a odpoví : „Vážně? To je mi líto.“
Byla to jedna z takovýhle nocí. S vnitřním neklidem jsem hleděl přes tmavomodrou temnotu oknem do dvora a sledoval kočku pana Debakla, jak se prochází po dětské houpačce. Hm, ona byla v klidu pořád. Stejně jako pan Debakl. Byl to takový nezáživný mudla, takový odraz zosobnělého stáří. Nikdy se nestaral o to, proč jsem pořád vyplašený z hlasitějších zvuků, jako je bušení a svištění (ostatní se rozhodně zajímali), nevěděl o žádné válce, ale sem tam bylo velmi zábavné sledovat, jak se vypořádává s obyčejnými situacemi života. Tak třeba minulý týden.
Vypadl proud v celém bloku. První to samozřejmě zaregistroval pan Debakl. My ostatní jsme se svícemi v rukách okukovali patra a sousedy, jen on vylezl a iniciativně se rozhodl navštívit byt domovnice v přízemí. Bušil svou holí tak dlouho, dokud nevylezla poněkud naštvaná tvář jejího manžela. Proběhl krátký rozhovor, v němž pan Debakl rychle upustil od původního plánu, ale než se stačilo stát něco horšího, naskočilo světlo. Domovník založil ruce v bok.
„Dyť to svítí, ty starej blázne!“ křikl na celý dům. Pan Debakl se nedal.
„No to bych prosil! Tmu jako v pytli tady nikdo nepotřebuje!“ odpověděl rázně svým zadýchaným hlasem a, opírajíce se o svou hůl, počal vystupovat schody.
Při té vzpomínce jsem se usmál a otočil čelem k příbytku. Už jsem se rozhodl jít spát a jednou nohou jsem stál ve dveřích ložnice, když mne vyrušil zvonek. Ne obyčejné krátké zazvonění, jakým zvoní Ron, ale nepřerušovaný táhlý pištivý zvuk. Sebral jsem s hřebíku klíče a šel dolů. Ten zvuk stále zněl. Zrychlil jsem kroky a podvědomě sáhl po hůlce v zadní kapse. Ve spěchu jsem do zámku netrefil ani správný klíč.
„Malfoyi?!“ vyletělo ze mne konsternovaně. Blonďák spadl na zem a konečně spustil ruku od tlačítka. Instinktivně jsem se k němu sehnul. Byl špinavý, neupravený, hábit měl potrhaný tak, že odhaloval spoustu věcí, a vůbec vypadal jako odmítnutá hračka rozmazleného dítěte. Opatrně jsem s ním zatřásl.
„Malfoyi. Malfoyi, prober se! Malfoyi!“ namáhavě otevřel oči.
„Já…“ zašeptal. „…pot…potřebuji pomoc…“ zlehka se začal zvedat. Podepřel jsem ho a nohou zavřel dveře.
„Jasně, jasně… Jen doufám, že to nikdo neslyšel! To si nemoh zvonit ještě chvilku? Moje domovnice by tě určitě ráda poznala!“ z jeho rtů se ozval jakýsi posměch. To je šílený, pomyslel jsem si. Copak jsem azyl pro syny Smrtijedů?
Ovšem jedna z mých nejhorších můr se vyplnila – pan Debakl otevřel dveře.
„Co se to tu děje?“ zeptal zvědavě. Protočil jsem oči a zasténal.
„Moc rád bych to taky věděl, pane Debakle.“ Vlekl jsem o sebe opřeného Draca kolem něj. Debakl si nás pozorně prohlížel zkušenýma očima orla.
„Ten mladík nejni v pořádku, co?“ řekl. No to je postřeh! Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, není a já doufám, že mi vysvětlí proč…“ zahleděl jsem se do Dracových šedých očí. Postrádaly ten lesk, kterým poplétal holky. Soused zmizel ve svém bytě, avšak než jsem Draca vsunul do vlastního, stál u mě s lahví vodky.
„To ho postaví na nohy!“ prohodil světácky a šťouchl mne holí do zad. Posadil jsem Draca ke kuchyňskému stolu. Stařík odkulhal k poličce plné skleniček, nalil a postavil plnou před Draca.
„Hm, to rozhodně! Po tomhle se mi tu sklátí úplně! Pane Debakle, já si vážně té pomoci vážím, ale vezměte si tu flašku a vraťte se okamžitě do svého bytu!“ vyprovodil jsem ho ze dveří i s tou lahví a jakmile se zabouchlo to dobrotivé dřevo, opřel jsem se o ně hlavou.
„Teda, Malfoyi!“ vyletěl jsem, aniž bych se obtěžoval změnit polohu. „Chceš mne přivézt do maléru, nebo co?! Já tu ne -“ zarazil jsem se. Nebo lépe řečeno, umírnily mne slabé vzlyky. Malfoy si halil hlavu v rukách na stole a třásl se.
„Já…“ začal znovu tiše. „…musíš mi pomoct! Jestli mi nepomůžeš ty, tak už nikdo!“ obrátil na mne pohled štěněte, které bylo přistiženo u značkování bačkor. „Můj otec se úp-úplně zbláznil! Zab-zabil matku a t-teď chce zab-bít i mne! Nevím, kam jin-jinam jít!“ dočista jako malé dítě se mi rozbrečel na židli. Chvilku jsem stál a nic neříkal. Přemílal jsem si v hlavě tuhle informaci. Ne, Draco ve válce nebyl. Lucius ano. A zuřil, když jsme zvítězili. Všichni, kdož přežili, mi prorokovali, že se Lucius nedá, něco udělá prostě jen z rozmaru, aby se pomstil. Teď to bylo tady.
„Jak můžu vědět, že nejsi Luciův špeh?“ zeptal jsem se tiše.
„Ty m-mi nevěříš?!“ vyhrknul vyplašeně. Roztřásl se ještě víc. „Ale…ale proč by-bych ti lhal?! M-můj otec mne ch-chce zab-bít! Nech-chápeš t-to?!“ zvažoval jsem, jak dobrý je Draco herec. Dospěl jsem k názoru, že ani za školních let moc dobrý nebyl. Vzal jsem sklenici, vypláchl jí a nalil mu rybízový džus. Přepadla ho děsivá škytavka.
„Uklidni se, jo?“ řekl jsem a sedl si proti. „Když už jsi uvnitř, tak tě nevyhodím. Přestaň mi namáčet ubrus a napij se. Proč jsi přišel sem? A jak vůbec víš, kde bydlím?“ usrknul ze šťávy a pak trochu provinile sklopil hlavu.
„Nevěděl jsem, skutečně, kam jinam jít… Tři měsíce jsem hledal tvůj byt. Není to tak těžké, jak si myslíš…“ mírně se zašklebil. „Nikdo mne nesledoval. Pojistil jsem si to kouzly. Myslel jsem, že bys mne mohl na chvíli schovat, než najdu něco pro sebe…“ díval se poníženě na zem. Nastalo ticho. Plazilo se kolem nás a svými chapadly mi umlčovalo ústa.
„Tak počkat…“ rozhrnul jsem tu bariéru rázným hlasem. „Lucius zabil vlastní ženu? To si děláš legraci, ne? A pak tě vyhnal? Vždyť jsi jeho syn!“ zatřepal slabě hlavou.
„Ne tak úplně… Já…“ po tvářích mu začaly znovu téct slzy a jeho ramena se roztřásla.
„Co mi to tu vykládáš? Snad se jmenuješ Malfoy! Viděl jsem tě s Luc-“
„Myslel jsem tu první část!“ přerušil mne hystericky zvýšeným hlasem. Vypadalo to, že má dost. Sesypal se úplně jako hromádka popela. Vzlyky teď nebraly konce, ani když jsem se ho snažil donutit, znovu se napít. Nakonec jsem ten citově založený výlev z jeho strany nevydržel. Vyletěl jsem na nohy jak píchnutý vosou.
„Tak DOST! Přestaň, Malfoyi! Tvůj zatracenej život není tak špatnej, abych musel mít v bytě Temži! Měl bych tě správně vyhodit, když zvážím, co všechno si v minulosti udělal! Koukej si posbírat svý ego, a okamžitě začni myslet rozumně! A doufej, že si z toho soused nevyvodí lidský týrání, neoznámí to domovnici a nevyhodí mě z bytu!“ rozkřičel jsem se na něj. Vzlyky téměř okamžitě ustaly. Sundal jsem si brýle a protřel oči. Na několik vteřin jsem je dokonce zavřel a dlouze vzdychnul.
„Omlouvám se, neměl jsem na tebe křičet,“ pokračoval jsem, sedajíce znovu ku stolu. „ale chápej, že mám svých problémů až nad hlavu. Nemůžeš si sem jen tak přijít a začít truchlit… To prostě nejde…“ unaveně jsem se napil jeho šťávy. „Dobrá, vezmu to pomalu. Pokud dobře chápu, nemáš kam jít, jsi bez peněz – “
„Tak tohle jsi neuvážil!“ přerušil mne rychle. Mluvil třaslavým hlasem. „Mám vlastní trezor v bance, který je plný zlata a od nějž otec nemá klíč!“ vstřebával jsem tu informaci notnou chvilku. Malfoy si hleděl na špičky bot.
„Výborně, jedno plus, ale nijak to tvou situaci nevylepšilo… Hm, dobrá… Pár pravidel, jestli tu skutečně zůstaneš.“
„Cože? Můžu?“ vypadalo to, že se rozbrečí zas. Protočil jsem oči.
„Ano, ale jen za určitých pravidel. A ne nijak dlouho!“ dodal jsem výhružně. Kývl. Na tváři mu trůnil široký úsměv a kdyby se rozšířil ještě o trochu, upadla by mu dozajista horní polovina hlavy. V té chvíli jsem si všiml, že mu pod nosem raší malý knírek. „Za prvé, chodím do práce a doufám, že se o sebe dokážeš postarat! Zítra jsem doma, takže ti asi budu vysvětlovat co a jak…“
„Proč to neuděláš teď?“ zeptal se tiše. Cítil jsem v něm trochu té znuděnosti.
„Je deset v noci, včera jsem nespal, tak proč myslíš? Hrdinům a zachráncům tvého života se únava nevyhýbá. Dál, v tomhle bytě žádná kouzla!“
„Žádná? Ani malinká?“ žadonil. Zavrtěl jsem hlavou.
„V případě ohrožení života si dělej co chceš! A důležitá informace, ohrožení života není, když se na tebe bude sápat kočka mého souseda. No, a ten další problém je, že nevím, kde budeš spát…“ to ticho mezi námi mi začínalo dělat problémy. „Tvůj návrh?“
„Postel?“ nadhodil pokusně. Ušklíbnul jsem se.
„Tak ta je moje a myslím, že natolik tě rád stále ještě nemám… Ehm, řekněme, že…mohl by jsi koneckonců spát na podlaze u postele ve spacáku…“
„Já nejsem pes!“ odtušil chladně. I to jsem čekal.
„No taky můžeš samozřejmě spát na chodbě nebo rovnou u popelnic na dvorku, když se ti to zamlouvá víc.“ Vypadalo to, že jsem ho lehce vyděsil.
„Tak jo,“ přitakal neochotně. „podlaha a spacák budou stačit…“ zvedl se.
„Mám i koupelnu, kdyby tě to zajímalo. Nemůžeš být v tomhle…hadru!“ dodal jsem.
„Tohle byl náhodou výběrový hábit šitý z nejjemnějších látek!“
„Všimni si, že byl. Něco na spaní ti najdu a koupelna jsou ty dveře zleva.“ Odešel jsem do ložnice, kde mám skříň. Po chvíli přehrabování jsem vytáhl jedno, mně samotnému velké tričko. Na spaní by mu to snad mělo stačit. Bažinatě zelený spací pytel jsem našel v komůrce s věcmi ze školy. To chci vidět, jak se Draco bude tvářit… Nakonec se netvářil nijak. Po té, co mi oznámil, že vypadá jako velice vyhublá figurína v second-handu, vypadal, že při pohledu na to zelené cosi omdlí. Z dobré vůle jsem mu daroval polštář.
„Já…budu ještě chvíli svítit, nevadí?“ zeptal jsem se, když se uvelebil. Proč se ptám? Snad je to můj byt?! Vytáhl jsem knihu, kterou jsem včera v práci rozečetl. Pár ohořelých stránek sice zpátky asi nedám, ale přece ji nevyhodím. Je to dobrá upomínka toho, že jako bystrozor si nemůžu brát k chytání černokněžníků četbu.
Tak hodinu jsem četl, dokud jsem nezaslechl špatně kryté, tiché a srdcervoucí vzlyky. Obrátil jsem pomalu hlavu doprava. Má ložnice je mé vše. Má knihovna, můj obývací pokoj, má přípravna lektvarů, má relaxační místnost, prostě vše. Jak jsem si v té chvíli uvědomil, pro jediného člověka příliš moc.
„Proč…proč pláčeš teď?“ otázal jsem se velmi decentně a doufal, že to neznělo uraženě nebo nepřátelsky. Droboulinké zaúpění, jinak nic. „Draco, chci odpověď.“ Zkusil jsem přísněji. Další zaúpění, nyní už ale i s odpovědí.
„Já…já nevím…prostě pláču… Nem-nemůžu si u teb-tebe pomoct…“ opatrně jsem mezi stránky vsunul záložku a naklonil se přes okraj postele. Jednou rukou jsem mu spacák odkryl z hlavy. Naskytl se mi bolestný obraz mých vlastních hrůz a čistých představ na to, jaké to je, když vaši rodiče nežijí. Cítíte se jako plaché nedospělé děvčátko. Vzdychnul jsem.
„Vím, že svět nevypadá zrovna hezky,“ začal jsem stejně decentním hlasem jako na začátku. „ale v mém domě žije Marry. Je to ta nejroztomilejší holčička, jakou jsem kdy viděl! Umřela jí matka i otec a vychovává ji paní Greengrocerová, která si jí vzala z dětského domova. Marry to ví. Všechno si to pamatuje, ale když se jí zeptáš, jestli by někdy nechtěla, aby rodiče žili, odpoví, že věci, které se jí staly, mají důvod a ona ho nechce hledat. A taky, že by potom neznala mne, ale to je vedlejší… Všemu se směje! Nedokáže plakat ani kvůli rozbitému koleni, přísahám! Zkusil by ses teď, prosím, taky na chvíli všem těm věcem ve svém životě zasmát? Myslím, že by ti to pomohlo…“ usmál jsem se na něj. Malinko plaše pozvedl koutek. „No, to už je lepší, Draco, ale chtěl jsem, abys vypadal jako sluníčko, ne?“ zasmál se. Úplně hlasitě a úplně zvonivě a vřele jako Marry.
„Proč to děláš?“ dotázal se mě pak tiše. Posunul jsem si brýle.
„Jó, my hrdinové tu od toho už jsme… Hm, teď mne napadá… Kdybych se kousek odsunul, třeba by tu na posteli bylo ještě trochu místa a…“ jal se štrachat ven.
„Děkuju, Harry.“ Zašeptal, když se choulil pod dekou.
„Máš za co.“ Odvětil jsem, odložil brýle na noční stolek a zhasnul. „Teď spi.“ Složil jsem se na bok a pokoušel přivolat nějaké sny. Byl jsem skutečně ospalý… Náhle mne ve vlasech pošimraly tři prsty.
„Malfoyi!“ ozval jsem se plameně.
„Promiň,“ řekl šepotem. „ale vždycky jsem měl chuť tě rozcuchat…“ prudce jsem se k němu přetočil. Ruka ucukla a oči se odtáhly.
„A já si myslel, že jsem už příliš rozcuchaný! Výborně! Tohle Hermionu nepotěší! Pořád se mne snaží učesat!“ zasmál jsem se a podepřel si hlavu loktem. „Můj pokoj v tobě probouzí odvahu! Úžasný poznatek takhle k večeru!“
„Tolik odvahy, abych udělal vše, co chci, ve mně zase nevzbudil…“ oznámil smutně.
„A co chceš udělat? Teď, přesně v tomhle momentu, co chceš udělat?“ udržoval jsem konverzaci jenom proto, abych se unavil. Zítra si Malfoy najde vlastní byt a já budu mít klidu kolik budu chtít. Přetočil se ke mně. Šedomodré stíny z něj dělaly přízrak.
„Vždycky jsi byl neskutečný studijní materiál. Proč chceš vědět, co chci?“
„Třeba mne to zajímá, ale nechápu, co myslíš tím materiálem. Copak jsem kniha?“
„Ani netušíš, jak jsem tě vždycky pozoroval! Chtěl jsem o tobě vědět úplně všecičko! To, co jsem nezjistil dodneška, jsou dvě věci. Jak bys vypadal rozcuchaný,“ kysele jsem se zašklebil. „a…“ znovu mlčel. Povzbudil jsem ho kývnutím hlavy. Něco nesrozumitelně zadrmolil.
„Nemusíš to říkat, jestli nechceš…“ chvilku mlčel.
„Tak ne, neřeknu, ale udělám!“ zdálo se mi, že se zašklebil. „Lehni si a zavři oči. Neboj, nic ti neudělám!“ ke svému vlastnímu překvapení jsem se ze zvědavosti položil na záda a víčka mi klesla. Ucítil jsem jeho ruku. Jemně se mne dotkla na tváři, pak se na mne zlehka přitisknul a vzápětí jsem ucítil, jak mne políbil. Nedokázal jsem říct proč, ale v jeho polibku byla magická síla, která mne přinutila spolupracovat. Sice jen na pár vteřin, ale líbal jsem se s ním. Po tom jsem ho však rukama nadzvednul. Mlčky jsme na sebe několik vteřin zírali.
„Tak dost, tohle je šílenost!“ zkonstatoval jsem a shodil ho vedle sebe. „Je pozdě, jdi spát!“ od té chvíle se ani jeden z nás nepohnul a já upadnul do neklidných snů…

Druhého dne, zrovna jsem dodělal snídani a naservíroval ji na stůl před Malfoye, zazvonil zvonek.
„Takhle se zvoní!“ řekl jsem mu vševědoucně. O dnešní noci nikdo zatím neřekl slovo. „Zůstaň v ložnici!“ už jsem odcházel.
„Nemáš mi co poroučet!“ odpověděl.
„Neodmlouvej! Může to být kdokoliv!“ sebral jsem klíč z hřebíku a šel dolů. Byla to Hermiona. Měla úplně uslzené oči. S pláčem mi říkala, abych byl v klidu, že se nic neděje. Nalil jsem jí kávu. Na to, že se nic neděje, byla podivně rozklepaná. Po přemlouvání mi všechno sdělila.
„Já vím, že budeš hrozně zuřit, ale já jsem mu říkala, aby to nedělal! Snažila jsem se ho zastavit, ale neposlouchal mne! Musíš mi věřit! Dneska jsi neměl službu ty, ale Luna a Neville dohromady! Kvůli tomu, že jste se prohodili, šli oba do akce! Ty víš, že oba nejsou špatní bystrozorové! Ale těch Smrtijedů tam bylo moc! Byli v přesile! Neville i Luna jsou u Munga. Nevím na kterém oddělení! Nikdo to neví, kromě Lupina. Je tam s nimi. Slíbil, že tam na nás počká. A tomu chlapovi z Věštce pohrozil, že ho kousne, jestli něco napíše! Přísahal, že pokud někdy potká Lucia nebo jeho syna, rozsápá je! Nikdy jsem ho neviděla takhle rozčileného!“ několikrát se nadechla, aby se uklidnila. Zaslechl jsem za posuvnými dveřmi nějaký hluk. „Musíme k Mungovi, zjistit, co se děje. Harry?“ sledoval jsem dveře do ložnice.
„Počkej tady! K mungovi se dostaneme za několik minut, není to odsud daleko! Teď mám větší problém!“ vystřelil jsem od stolu. V rychlosti jsem za sebou zapomněl dveře zatáhnout. Draco se sápal z okna do dvora. Na sobě měl zbytky svého hábitu a tričko.
„Proboha! Tobě úplně přeskočilo!“ zavřísknul jsem a chytil ho. „Zlomíš si nohu, pitomče! Jsi blbější než horský trol! Proč vůbec chceš pryč? Najednou?“
„Nebudu ti přidělávat problémy! Navíc si ve spojení s člo…něčím, co mě chce rozsápat! Tady by zůstal jen hlupák!“ Vzdychnul jsem a v táhnul ho dovnitř.
„A bylo by dobře, kdyby tě roztrhal! Pořád mi přiděláváš problémy, ale v noci jsi nemohl napadnou ani Nevilla, ani Lunu!“ vysmekl se z mého držení.
„Jak to můžeš vědět, no?“ založil ruce. Tak tohle byl šatný pokus, jak mne naštvat abych ho vyhodil. Ušklíbl jsem se.
„Usnul jsem vedle tebe o hodně dýl.“
„Argh! Já tě ne-“ vypnul náhle naléhavý tón a podíval se mi někam přes rameno.
„Hermiona stojí mezi dveřmi a vzpamatovává se ze šoku, že?“ procedil jsem skrz zuby. Byl bych radši, kdybych se mýlil. Pomalu jsem se k ní natočil. Třeštila oči a mne napadlo, že přes ní se mnou komunikuje Luna. Ještě víc a vypadnou jí z důlků.
„Fajn, musím k Mungovi. Hermiono, pojď se mnou. A ty,“ namířil jsem na něj ukazovákem. „zavři to okno a počkej, než odejdeme. Na lednici ti nechám instrukce.“ Kývl hlavou a já jsem za sebou zavřel dveře.
„Tedy, Harry!“ vyhrkla Hermiona značně rezervovaně, zatímco jsem na lednici připevňoval jeden lepicí papírek. Po předchozím šoku se zaprášilo. „Doteď mi bylo jedno, jak si žiješ, ale tohle už snad přeháníš, ne?!“
„Nic jsem s ním neměl, jestli myslíš tohle!“ odvětil jsem rychle, aniž bych vzhlédl od přehrabování se v šuplíku za účelem objevení fixy, zvažujíce, zda-li opravdu lžu. Zavzdychala mi za zády.
„Fajn, dobře, můžeš mi alespoň vysvětlit, co tady dělá Malfoy?“ odvyprávěl jsem jí to, co včera on mně. Notnou dobu mlčela a poslouchala škrabání fixy, než mne ponoukla k rychlejšímu odchodu. Vzkaz vypadal následovně :

Zachovat byt v původním stavu!!!!!
Nevycházet ven z domu, maximálně na dvorek.
Náhradní klíče jsou v prvním šuplíku nočního stolku.
Nedát sousedům záminku k hádce, nechat kočky na pokoji.
Brát telefon a psát vzkazy, stejně tak odkládat poštu. Pokud někdo přijde (zaklepe na dveře), nejsi doma!!!!!
Jídlo je v lednici, připravit v mikrovlnce. Viz. popis vedle.
DÚLEŽITÉ = NEPOUŽÍVAT ŽÁDNÁ KOUZLA!!!!!!!

Na tři další papíry jsem napsal podrobný popis toho, jak se obsluhuje mikrovlnná trouba a video i televize. Odešli jsme…

Vrátil jsem se až ve čtvrt na šest. S ironickou radostí jsem (po té, co jsem se vyzul) zkonstatoval, že byt vypadá stejně. Draco byl v kuchyni, náruč měl plnou bílých chrysantén a jednu po druhé je ukládal do vázičky uprostřed stolu. Měl na sobě můj hábit. Byl mu velký v ramennou a krátký.
„Vyškubal jsi květiny paní Greengrocerové… To bude malér…“ bylo to bez jakéhokoliv podtextu, prostě jen zkonstatování skutečnosti.
„Nejsem zloděj. Já je dostal!“ řekl pevně a dál je rovnal.
„Vážně?“ nemohl jsem se zbavit svého neutrálního tónu. Kabát jsem složil na opěrku židle. Proč jen paní Greengrocerová pěstuje něco, co vypadá jako kříženec růže a jiřiny a ke všemu to nevonní? Dracovi se to zjevně zalíbilo víc než mně.
„Ano, dostal. Paní Greengrocerová řekla, že si jich můžu vzít, kolik budu chtít. No, chvilku ji k tomu sice přemlouvala ta malá holčička, aby mi to dovolila, ale jak vidíš…“
„Doufám, že jsi na Marry nepoužil nějaké kouzlo, aby jí ukecávala!“ teď byl můj hlas mnohem pevnější. Poslední květina náhle vyklouzla z roztřesených prstů na podlahu a její stonek zazvonil jako slabé rolničky. Opřel jsem se rukama o opěrku.
„Já a můj otec jsme jiné osoby, a jsem na to hrdý!“ odpověděl Draco slabým hlasem. Plavá hlava mi zmizela v mém království. Uložil jsem poslední květinu do vázy a naprosto automaticky začal připravovat večeři sobě i jemu. Všechno bylo dnešní den špatně a smutné. Ještě když jsem vystupoval po schodech, říkal jsem si, že se nemůžu cítit hůř. Draco dokáže vyvrátit všechny domnělé představy naprosto jedinečným způsobem! Ne, nemůže za to, co se stalo Luně a Nevillovi. Kéž bych měl komu říct, že tohle už musí skončit! Pořád někoho napadnou, a pokaždé je to člověk, kterého nechci ztratit! Sakra práce! Třísknul jsem talířem a malé porcelánové střípky se rozlezly po podlaze až pod stůl. Vzdychnul jsem. Zaručeně se ta situace zlepší tím, že si roztřískám vybavení domácnosti!
Sesbíral jsem střepy a hodil je do koše. Třídění odpadu taky nebude moje silná stránka. Co je mi po nějakým životním prostředím?! Dva sáčky rýže jsem vložil do vody v hrnci a postavil to na sporák. Z mrazáku jsem vytáhl mraženou zeleninu a začal jí připravovat na pánvi. Měl bych začít dělat něco se svým sebeovládáním…
Jakmile se mi jediným zvukem stalo bublání vody a syčení zeleniny a moje myšlenky se trochu ustálily, zaslechl jsem též tlumené zvuky televize. Aspoň, že on se baví… To je hrozná ironie. Vyndal jsem hrnec, vysypal rýži, přisypal zeleninu, zamíchal to a nandal na talíře. Postavil jsem je na stůl. Není to výzdoba jako v drahé restauraci, ale na mne byly ty rozložené ubrousky a vidličky vysokým kouskem!
Zaklepal jsem a pak odsunul dveře. Draco seděl na posteli, objímal si kolena a kotníky měl nějakým zvláštní způsobem zkřížené. Odvrátil oči od filmu.
„No, řekl bych, že to, co jsem udělal, by se dalo nazvat ryzoto a v obecné řeči večeře. Dáš si?“ krátce přikývnul a letmým stiskem ovladače zastavil film. Počkal jsem až projde a zavřel za námi. Vznešeným pohybem se usadil ke stolu a stejně galantně uchopil vidličku, kterou mi vzápětí pokynul na místo proti.
„Ale já tu nestojím proto, že bych čekal na tvé svolení k večeření s tebou…“ byla mu darována zamyšlená odpověď. Způsobilo to jeho chování. Bylo v něm něco skelného a nepřirozeného. Začal beze mne. Každé sousto bylo pomalé, jakoby předem uvážené. Cítil jsem se z jeho chování nesvůj…
„Máš rád chrysantény?“ otázal jsem se, přisedávajíc. Neodpověděl. „Víš, jestli jsem něco řekl…něco, co se tě nějak dotklo, určitě jsem to tak nemyslel…“ pohlédl mi do očí, pak zničehonic pustil vidličku a znovu chtěl odkráčet do ložnice, ale zachytil jsem jeho předloktí.
„Na něco jsem se tě ptal! Slušné je odpovědět!“
„Chm, taky se tě na něco zeptám!“ odtušil mrazivě a vzhlédl směrem k zarámované fotografii na zdi. Byly na ní téměř všichni – já, Giny, Ron, Hermiona, Neville, Luna, Lupin, Tonksová, Bill, Fleur, Seamus, Parvaty, Dean a Padma. Poslední fotografie před bitvou, už by se nedala takhle vyfotit… „Máš jí rád?“
„Cože? Tu fotku?“
„Ne, hlupáku! Grangerovou, Hermionu Grangerovou, máš jí rád?“
„Jistě! Je to moje přítelkyně! Co to s tím má společného?“
„Všechno a nic!“ odvětil skutečně jednoduše a hlavu sklopil. Ruka mi pomalu sklouzla a zasekla se až u jeho chvějících se prstů.
„Ty…totiž, ty myslíš jako…“ soukal jsem ze sebe pomalu.
„Já nemyslím. Jsem nástroj, hračka v rukách jiných – zvláště svého otce. Nyní mé kroky vedeš ty…“ vzdychnul. „Hračka sama nerozhoduje, co se bude dít…“ jsou doby, kdy mi ticho přijde jako velice uvolňující a uklidňující věc, ale v Dracově přítomnosti se to mění na výlet do domu hrůzy. Uvolnil jsem se z jeho dlaně.
„Ty si myslíš, že mám takhle mizernou náladu kvůli tomu tvému výzkumu, protože miluju Hermionu?“ zformuloval jsem srozumitelnou větu. Rozešel se. Zvedl jsem se za ním. Jako robot si sednul a spustil film, po jehož několika prvních scénách jsem poznal název : ‚Seznamte se, Joe Black!‘ Ovladač mi dal bez protestů.
„Abych tomu rozuměl – “
„Neporozumíš tomu, protože tomu rozumět nechceš!“ přerušil mne. Posadil jsem se k němu. Pořád jsem při tom zkoušel zanedbat fakt, že s ním sedím na posteli v ložnici.
„Proč si to myslíš? Proč musíš bejt tak egoistickej? Všichni se nechovají jak vaše rodina! Třeba to chci pochopit…“ jo, vážně jenom malinké třeba… Jak já jsem sám vůči sobě dobrý lhář! „Nemiluju Hermionu. Lásku, Giny, mi zabil tvůj otec a s ní i spoustu dalšího! Nevím proč, ale přisuzuju ti pořád jenom ty tvoje šíleně otravný narážky ze školy…a hloupost a zaslepenost. Hele, podívej, nechal jsem tě tu, nezabil jsem tě kvůli dnešní noci a nehodlám to změnit ani teď jenom proto, že mi nechceš odpovědět na triviální dotaz. Teď se zvedni a jdi, prosím tebe, dojíst večeři, nebo budeš o hladu…“ poslušně vypochodoval zpět do kuchyně. Chvíli trvalo, než jsem se za ním vrátil. Rozvažoval jsem svojí situaci. Mám v bytě školního nepřítele v hodně velké depresi, který má sklony sesypat se nebo trucovat, když se ho nějak pomyslně dotknu (kdybych to neudělal pomyslně, nejspíš by zazářil jako lampička). Mě bere jako studovaný objekt a políbil mne – samozřejmě v rámci výzkumu, že? Hm, a ke všemu trpí ztrátou sebevědomí a myslí si o sobě, že ho někdo ovládá a celý jeho život závisí na jiných lidech. Do určité míry je takový ale každý život. Můj nevyjímaje…
„Kde jsi byl na obědě?“ zeptal se tiše, skoro jako by se ptal sám sebe.
„Obědval jsem s Ronem a Hermionou, po tom, co jsme kolem třetí hodiny odešli z nemocnice. Můžu tě ujistit, že to byl oběd provázený velice truchlivým tématem.“
„Jednoho nádherného dne zabuju vlastního otce sám a ušetřím ti spoustu času!“ neodpověděl jsem na to nic. Jedli jsme potichu. Příbory zvonily jak zvony od katedrál a mě se zdálo, že Draco o něčem přemýšlí. Když skládal příbor, přece jen jsem se na něco zeptal. Musel jsem. Tuhle svou otázku jsem nedokázal ignorovat.
„Já, jen jsem si vzpomněl… Včera jsi řekl, že tvůj otec zabil paní Malfoyovou, viď? A pak…zamlouval jsi to s hysterickými přízvuky… Hm, nemůžu se zbavit dojmu, že bych měl něco vědět…“ zvedl se od stolu.
„Ne, není nic, co bys měl vědět.“ Otočil se na podpatku.
„Ale špinavé nádobí se nosí do dřezu a, když na to přijde, tak se i myje. To by ses měl dozvědět ty, co myslíš?“ obrátil se, sebral talíř, odnesl, pak nevzrušeně prošel kolem mě a zatáhl za sebou dveře do ložnice. V rámci toho, že jsem se nehnul, zaslechl jsem slabé vzlykání. Och, bože! Andělé slétli do mého života a litují všechny hříšníky!
Došel jsem za ním. Ležel tam na břiše a třásl se jako osika ve vichru.
„Ach, tak na rovinu. Já už vážně nevím, jak s tebou mám jednat!“ opatrně jsem přisedl. „Víš, snažím se na tebe bejt milej, ale po tom brečíš. Když na tebe křičím, urazíš se, což úplně chápu. Tak mi řekni, co mám dělat…“ vzdychnul jsem.
„To je to!“ odvětil Draco a zvednul uslzenou hlavu. „Jsi příliš milej! To není možný, aby na mě byl někdo takhle milej! Udělal jsem ti hrozné věci a ty děláš tohle! To není možné!“ zopakoval to ještě asi třikrát. Přejel jsem mu rukou po zádech.
„Proč si myslíš, že to není možné? A já říkám, že je! Nikdy jsem nevěděl, když jsem byl malej, že vůbec můžou existovat kouzla a někdo, kdo by mi říkal ‚kámo‘. Podívej, nikdy jsem neměl jednoduchý život, ale na rozdíl od tebe jsem vyrůstal úplně bez rodičů. A rozhodně myslím, že bych sice Luciuse nechtěl, ale alespoň se o tebe s matkou staral, ne?“
„To ano…“ souhlasil tiše. „A…a teď už to nebudou dělat, nikdy!“ na slzy už v jeho tónu nebylo ani pomyšlení. Ten blonďatý anděl pomsty tam ležel s hlavou zabořenou do polštáře a nejspíš v duchu spřádal, jak svého otce proklát ohnivým mečem. Zamyslel jsem se. On je hračka… Jeho otec zabil matku a zároveň nezabil… Poslouchá cizí příkazy… Chrysantény, kříženci mezi růží a jiřinou, které se dávají do klop… V mém mozku zacvakla všechna ozubená kolečka k sobě a stroječek se rozběhl na plné obrátky.
„Draco…“ začal jsem pomalu. „Tvůj otec tě využil jako loutku? Podrobil si tě kletbou Imperius? Co tě donutil udělat! Mluv! Říkám ti mluv!“ zatřásl jsem s ním.
„Já to nechtěl udělat! Přísahám!“ vyhrknul a oči se mu zalily slzami. Posadil se a prosebně mě chytil za ruce. „Musel jsem! J-já mu ned-nedokázal vzdo-dorovat! Nem-mohl jsem nic dě-dělat! J-já jsem j-ji nech-nechtěl zab-bít! Přís-sahám!“ opřel se mi o rameno, otřásajíce se vzlyky. Pohladil jsem ho po zádech.
„Donutil tě zabít Narcisu? Jak mohl, ten hybrid člověka?!“ zašeptal jsem plameně. Objel mne rukama. Stále dokola opakoval, že nechtěl. Měl jsem chuť taky si tak trochu poplakat…
„Nebreč, no tak už dost… Vyřešíme to, necháme Lucia chcípnout ve smrdutý Azkabanský cele! Nic jinýho si ani nikdy nezasloužil!“ zašeptal jsem mu po několika minutách do ucha. Jeho rty neslyšně ševelily jakési slovo, jako kdyby byl poblouzněný (ke své vlastní hrůze jsem tušil jaké – ‚promiň‘). Musel jsem ho nějak zastavit… Nahnul jsem se k němu a jemně, skutečně jen zlehka, spojil naše rty. Dech se mu uklidnil, přesto jsem na svých tvářích cítil horké slzičky beznaděje.
„Jsi jako Changová! Taky bulela pokaždý, když mi dala pusu!“ oznámil jsem, než jsem se dokázal zarazit.
„Ty jsi líbal Changovou? A ona při tom brečela?“ zeptal se nadmíru sarkasticky.
„Ha, ha!“ odtušil jsem. Vzhlédl ke mně. Jedním rukávem si utřel slzy.
„To bych já neudělal, nikdy…“ věnoval jsem mu nedůvěřivé kmitnutí obočím. Náhle, bez jakéhokoliv varování, mne povalil do přikrývky a políbil. Ovšem jinak než včera – teď to byl horký a chtivý polibek.
„Co to děláš?“ dotázal jsem se překvapeně, jakmile jeho ruka zabloudila do mých vlasů. Ušklíbnul se. Působil mnohem jistěji.
„To, co chci!“ řekl a krátce se zasmál, než se na mé rty znovu hladově vrhnul. Neměl jsem chuť ho odstrčit. Pod kůží mi přeběhl houf mravenců. Začal mi rozepínat košili.
„Hm, můžu si upřesnit, cože to chceš?“ chytil jsem jeho ruce a vytáhnul na postel i svoje nohy. Netvářil se ani trochu zaskočeně.
„Tebe!“ odvětil prostě a snažil se vyprostit své ruce.
„A to si myslíš, že je v pořádku, co? Měl by sis ujasnit, co je normální…“
„Tenhle svět není normální, Harry,“ zkonstatoval. „tak proč musím být já?“ plaše na mne pohlížel jako nějaké zvědavé dítě v zoo před klecí se supi, jenž právě hodují. No, nemusí být… Na té jeho pravdě něco bylo. Normálních věcí je málo…
Pustil jsem ho. Promasíroval si zápěstí.
„Proč mi v tom bráníš?“ zeptal se jednoduše. „Dobrá, pomiňme fakt, že jsem Draco Malfoy, ale copak jsem nějaká zrůda jako Quasimodo?“
„Zapomínáš, že Viktor Hugo dal zvoníkovi od Matky Boží srdce.“
„Ale to já mám taky, jenže s tebou je to těžký…“ schoulil se do klubka. „Nedáš mu šanci, aby se ti ukázalo. Prostě ho ignoruješ…“ odfrknul jsem si.
„Ty nejednáš srdcem, ale něčím dost jiným a jinde!“
„Proč si to myslíš?“ vyletěl na mě ostře. Vzepjal se proti mně. „Když jsem se vrátil do sedmého ročníku a ty jsi tam nebyl, něco v Bradavicích chybělo! Ty! Chyběl‘s mi tam! Všechno bylo takový nanicovatý a nudný… Začal jsem přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybychom možná stáli vedle sebe! Co myslíš, že mě navedlo k tomu, abych o tobě přemýšlel jako o ‚tom mladíkovi s hlubokýma zelnýma očima a nádhernou postavou‘!“
„Prosím?“ neodpustil jsem si překvapeně.
„Máš ‚překrásnou postavu‘! Je v ní cosi elegantně hrubého a to něco mě neustále láká…“ svalil se na záda a hlava mu přepadla přes rantl. Mohutně si vzdychnul a rukou pomalu přejel od krku až k pasu. A stejně pomalým a líným pohybem se zase vrátil. Proti mé vůli to vypadalo snad nejerotičtěji, co jsem doposud zažil! Rozepnul si dva, tři knoflíčky a tančícími prsty zvládl několik póz a kroků po bledé pokožce. Nemohl jsem odtrhnout oči! Ne nadarmo se říká, že to, co je zakázané, zkusí člověk dřív nebo později prostě jenom proto, že to bylo s tou varovnou cedulkou. Připadal jsem si jako dospívající, který objevil ve videotéce rodičů skutečně nevšední kazetu a nyní na ní zíral jako u vytržení.
Neschopen myslet na nic jiného, než na tu šílenou touhu ‚zkusit‘, jsem se nahnul a vytáhnul ho k sobě. Přivřenýma očima mne vyzíval, jen ať si zkusím – stejně to nakonec bude po jeho. Polibek ve mně zanechal touhu po dalším a dalším…po milionu polibků do nekonečného rána! Položil jsem Draca do polštářů a chvíli si požitkářsky zapamatovával ty nastavené rtíky. Kouzelná chvíle okamžiku mne objímala vášnivou pěstí. Oblečení se z nás splavilo jako lehké vlnky zcela samočinně. Byl jsem před ním zcela zranitelný. Kdyby chtěl, mohl by jedním pohybem, jednou ranou roztříštit tu vystavěnou kulisu mého pokušení. Ale on se nechal líbat a hladit a vše opětoval s mladickým vytržením. Té chvíli narostly dlouhé nehty a zaťala je do mé kůže…byly to Dracovi nehty…

Draco mi položil hlavu na hruď a se zasněným výrazem se zaposlouchal do splašeného tempa mého srdce. Vlasy se kol něj leskly jako paprsky slunce, o němž jsem nepochyboval, že snad za chvíli bude vstávat oděno v růžové, načechrané obláčky. Dlouhá noc nás objala křídli vzdechů a slasti… Nemohl jsem se přestat křečovitě ohlížet po jeho rukou.
Kolik tak mohlo být hodin? S klidem bych přísahal, že skutečně bude svítat. Obrátil jsem hlavu. Ve tmě se nedal rozeznat žádný důvěrný obrys dvorku, avšak hvězdy se pošklebovaly a ukazovaly na nás malinkými prstíky, jakoby mne vinily. Co tak čumíte? No udělal jsem blbost, ale na to bych mohl mít právo! Zvlášť proto, že jsem vás nenechal zastínit Znameními Zla.
Draco se vytáhnul ke mně. Chladně mi políbil tvář. Poohlédl jsem.
„Hezké, profil unaveného antického bojovníka…“ zkonstatoval. Jeho hlas byl též vyčerpaný. Přitulil se víc a přikryl nás dekou, která si předtím odešla cudně pohovět na podlahu. Usmál jsem se. Nikdy bych nedokázal popsat, jak blaženě jsem se cítil… Nádhera s vůní šalvěje a šeříků z jeho vlasů! Teď už stačilo jen usnout, ukolébán smyslnou náručí jedné bílé chrysantény…

Ráno jsem se probudil pozdě. Zamžikal jsem očima a podvědomě se překuli, chtějíc obejmout svého milence, ale nahmátl jsem pouho pouhý otisk v polštáři. Ušklíbnul jsem se, že by chystal snídani? No do postele ji teda nechci. Vylezl jsem a vyndal si župan.
V kuchyni mne čekalo nemilé překvapení. Totiž prázdnota. Kromě vázy přetékající bílými květinami a malého, neumělecky složeného dopisu to byla pořád jen moje kuchyň. Se vzrůstajícím vztekem jsem rozbalil psaníčko.

Daroval jsi mi to, co jsem potřeboval – péči. Za to ti děkuji… Snad na ty květiny změníš názor. Prosím, nehledej mne.
Draco.

Tak tohle bylo nejhorší ráno, jaké jsem po noci s někým zažil (a to včetně toho, kdy jsem měl hlavu jako střep a tu dívčinu neznal). Sesunul jsem se do židle. Výtečně! Všechno v háji! Kulisa právě shořela a chvilka vyprchala jako mýdlové bublinky! Já bych se na to…
Vzal jsem do ruky jeden z těch nevinných květů a vytrhal mu plátky. Pak, když už jsem sahal pro druhý, jsem se zarazil. Tohle bylo jediné, co mi po něm zbylo… Tohle bylo to jediné, co zůstává po každých hloupostech, jakmile se přestane myslet a začne se tomu stavu říkat ‚láska‘ : bezpočet květů, vůní a jediná náruč bílé chrysantény…

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ou, sugoi :p

(Michiyo, 4. 8. 2009 1:54)

Páni, skvěle píšeš :)

Nápoj lásky

(Blanch, 31. 8. 2008 23:01)

A tuto si chci taky přečíst, nenajdu ji ještě jinde? Nemáš je na nápoji? Teď nevím, z nějakého mně podivného důvodu se tam nemůžu přihlásit :(