Má starobyle něžná Minnie
29. 4. 2009
Být mrtvá má jednu nespornou výhodu – omezují vás jenom vlastní myšlenky. Pokud na vás někdo myslí, má vás rád, miluje, zoufá si pro vás, vzpomíná a udržuje vás velmi často ve své paměti se skutečným, silným pocitem, pak vám to nedovolí rozplynout se vniveč. Já to prožívala každým dnem. Ze začátku bylo tolik lidí, kteří na mne a na Jamese úpěnlivě mysleli, že kdybychom chtěli, mohli bychom se jako přízraky potulovat kdekoliv.
Ano, to je ten hlavní důvod, proč se nikdy nemá zapomenout na mrtvé. Pořád tu jsme, všude kolem, láska našich bližních nám dává schopnost pokračovat. Ne, nejsme duchové, nýbrž myšlenky, vnuknutí, zázračná pomoc v pravou chvíli, kterou si neuvědomujete. Ale co byste dělali bez ní? Někdy jsme my to poslední, co vám zůstalo. A můžete se spolehnout, že my vždycky zůstaneme – já i James budeme pořád s každým, kdo bude vědět, co jsme pro něj znamenali. Dokonce i se Snapem (k Jamesově nepříjemnému roztrpčení), pokud bude dostatečně často přemýšlet nad tím, jak nás nenávidí.
Jenže čím déle jste mrtvý, tím se síla vytrácí, odvíjí se nové životy – bez vás. Je neuvěřitelné, jak rychle se vytratíte z mysli tisíce lidí. Vzpomínky na vás se stávají méně zřetelnými a fotky blednou, věci po vás se ztrácejí a užírá je čas. Stačí jediný, silný člověk, který vás podpoří, a zůstanete zevlovat v ničem a nikde tak jako já s Jimem. Cítím ho, ale ne fyzicky. Je to, jako byste seděli se zavřenýma očima, ucpanýma ušima i nosem v prázdné místnosti, někdo přišel a aniž by se ozval, prostě poznáte, že tam je i kdo to je. Jste jenom myšlenka, po smrti se z vás stane jenom vzpomínka bez konce i začátku. Ale je to uklidňující a velice příjemný pocit. Víte tak, že jste nebyli na světě zbytečně a zasloužili jste si svůj život.
A nám tohle každý den připomínali Remus i Sírius. Trápili nás tím, že si přejí, abychom byli zpátky. Jediné, co jsme pro ně s Jamesem mohli udělat, bylo každý den jim nás trochu připomenout, aby věděli, že ani po smrti nemůže člověk odejít. Petr v Jamesovi vzbuzoval hrůzný vztek, nevěděla jsem nikdy z jeho pocitů ani myšlenek, co by byl schopný udělat, kdyby se Petr mnohem víc zaměřil na to, jak nás odsoudil ke smrti a kdyby nedejbože probudil v sobě svědomí. Ale mnohem víc se staral o sebe a já za to byla vděčná.
A potom tu byl Harry. Strašně moc jsme mu chtěli říct, jak ho milujeme. Částečně nám to dovolilo Zrcadlo z Erisedu. A pak na nás Harry myslel každou hodinu. Dodávali jsme mu oporu a sílu – a to je správně. Snažili jsme se ho chránit, jak nejlépe jsme dokázali. A z Jamese vždy čišela hrdost, ačkoliv na něj Harry myslel jako na frajera. Ten cit, co ke mně vyslal po každé takové krátké chvíli, byla upřímná radost, euforie nejvyššího druhu. Nikdy jsme díky Harrymu neměli výčitky, že jsme snad zklamali v jeho výchově.
Ale dnes…dnes na mne celý den myslel někdo další. James se snažil tišit můj zmatek, jenže já nevěděla, kdo mohl tak silně chtít moji přítomnost. Ano, dnes jsem měla mít narozeniny, avšak bylo jen málo lidí, kteří o tom věděli – Rema bych poznala a Sírius se nedávno, možná před rokem, možná déle, ztratil. Přišla jsem na to, že je to žena, ale vůbec jsem nechápala, která by mne mohl tak vroucně držet ve své hlavě.
Já nemám vzpomínky, o to to bylo horší. Neměla jsem žádnou stopu, ale její myšlenky neslábly – opěvovala mne, trýznila se bez mé společnosti, zoufale hledala moji podporu a toužila. Vysledovala jsem ji. Vážně mne překvapila.
Žena v pokročilých letech, s šedými vlasy ledabyle pod hlavou a podivně magickým jménem Minerva, usínala pomalu ve své nadýchané posteli. Až teď, v době velmi nepříjemného napětí, jí začínala vážně chybět. Nikdy si to nepřipouštěla – no dobrá, možná dvakrát třikrát, když se na ni usmívala a věděla, nebo když se k ní měla více, než je pro profesorku správné. Milovala ji tím nejčistším, nejspravedlivějším a nejnevinnějším způsobem, jaký sama v sobě dokázala objevit. U Merlina! Jak jen se nenáviděla za to, jak pošetilá to byla náklonnost. Něco takového bylo nemyslitelné – zvlášť mezi nimi.
A co ta druhá? Vynikala svou bystrostí, takže se přetěžko hledaly věci, které by ji překvapovaly. Ani Minerva ji nijak nešokovala. Naopak, vypadalo to, že je ráda, že se nebojí něco takového vyjádřit. Staly se přítelkyněmi. Ale občas Minerva zažívala hotové peklo, protože se pořád cítila povinná být její profesorkou jen po čistě formální, profesionální stránce.
Ta druhá nikdy nepřekračovala žádnou pomyslnou hranici. Vždycky ji oslovovala „Paní profesorko“. Sice jí občas na tváři zahrál podivně pobavený úsměv, ale Minerva měla neblahý dojem, že nikdy nebyla schopná dát jí ani zatracený školní trest. Ovšem v soukromém hovoru si dovolovala dost. Uměla být drzá a úmyslně provokovala. Přitom vždy ale narazila na neochotnou a povýšenou dámu, která věděla, co všechno by se mohlo stát, kdyby z mírné škádlivé hry došly až do skutečnosti. Bylo těžké nenechat se od tak okouzlující dívky vyprovokovat…
Minerva milovala její jméno – Lily Evansová. Lilie, to sama o sobě byla květina, kterou Minerva McGonagalová hluboce pohrdala už od mládí. Oblíbila si silné, zdravé a vytrvalé pivoňky nebo růže. Dokonalé rostliny, které věděly jak využít všeho, co jim matka příroda poskytla. Ale tahle Lily byla dívka s povahou ohně. Museli jste ji buď nenávidět nebo bezmezně obdivovat. Statečný rytíř Godrik Nebelvír by sklonil meč, kdyby měl tu čest ji znát.
Převalila se na bok, chvíli ukládala ruce různě pod hlavou a pak zůstala s otevřenýma očima, s mírně rozmazaným pohledem bez brýlí civět na stěnu. Přesně tohle byly noci, ve kterých si Minerva připomínala začátek jejich vztahu.
V pátém ročníku udělala z nejlepšího vědomí a svědomí z Lily prefektku a k ní navrhl ředitel Brumbál pana Lupina. V pořádku – oba byli dbalí pravidel, odvážní, čestní, přátelští, výkvět Nebelvíru, jak jim tenkrát v duchu přezdívala. Avšak drobné problémy skýtala Lupinova…nemoc, ano, nemoc. Ne, že by se Minerva bála o slečnu Evansovou. Tam hrozilo nebezpečí spíše mírnému Removi. Nicméně věřila, že stačilo, aby pan Lupin dvakrát chyběl, když by ho sháněla, a Lily by si dokázala dát dvě a dvě dohromady. A opět se spletla – stačilo to jen jednou.
Ještě teď se Minerva dokázala smát tomu, když Lily rozrazila dveře jejího kabinetu, nenechala ji promluvit a hned začala vykládat o panu Lupinovi jako o zuřivé bestii. Nejspíš byla vzteky bez sebe, ale Minerva netušila, proč. Počkala až domluví, pak vstala, zavřela dveře a strhla Nebelvíru pět bodů za nevhodné chování slečny Evansové vůči profesorce. Lily pokrčila rameny a založila ruce na hrudi.
Usedla proti ní za svůj stůl a chvíli se jí dívala do smaragdových očí. Minervě se vždycky zdály rozverné, ale dnes tam byla jen výčitka. Kupodivu zjistila, že jí to neskonale vadí a nehodí se to do jemné tváře.
Lily si toho musela všimnout, smutně se pousmála a klidným, tichým hlasem pronesla: „Remus mi to měl říct.“
Minerva překvapeně zamrkala. Pak jí došlo, že důvod, proč se její oblíbená studentka tak rozhorlila, spočívá jen v pocitu ukřivdění, a nedalo jí to, musela se rozesmát. Zeptala se, jestli to Lily myslí vážně. Ta vzdorně hodila hlavou a tentokrát se v zelených očích usadila úplně absurdní otázka, jak jinak by to asi mohla myslet, jako kdyby mít vlkodlaka na škole byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Dlouho spolu promlouvaly a dohodly se, že než přivézt pana Lupina do rozpaků, bude lepší o tom pomlčet. Lily měla nádherný smích. Minerva nikdy nebyla dokonalá hostitelka, ale zakládala si na tom, že dokáže se svými studenty jednat. Teď pomalu nevěděla, co říkat, jakmile ji tohle přeroztomilé děvče nabádalo k nějaké konverzaci.
Lily pak najednou řekla, že by se paní profesorka měla víc usmívat. Zdůvodnila to tím, že jí to sluší. Minerva zčervenala! Okamžitě ukončila jejich rozhovor a řekla slečně Evansové, ať se jde věnovat své práci. Lily se ušklíbla, přikývla, ale bez debat odešla. Večer se vrátila a nevinně tvrdila, že si chce promluvit o úkolu. Minerva ji tedy vpustila.
Chodila nervózně po svém kabinetu, zatímco Lily poslušně, s andělskou tváří (ovšem s ďábelskými úmysly), zapisovala poznámky, šmidlala dlouhýma, správně oblýma nohama, které jí vykukovaly zpod krátké sukně, a zkoušela si ledabyle odhazovat vlasy z dekoltu, čímž k nim připoutávala pozornost.
Minerva věděla, že jsou nádherné, jemné a bůhví jak by je ještě dokázala popsat. Ale Lily ji svým chováním vytáčela. Chtěla se jako profesorka těšit určité úctě a ne, aby proti ní ještě děti využívaly jejích slabostí. Došla proto ke svému stolu a vyndala provázek. Lily ji zvědavě pozorovala.
Minerva obešla křeslo a když se za ní Lily obrátila, začala jí beze slova upravovat vlasy. Nejspíš si s nimi hrála déle, než bylo nezbytně nutné. Vplétala si je mezi dlaně, hladce je nechávala pokluzovat po předloktích a pročesávala je nehty. Cítila, jak se Lily zachvěla, když utahovala uzel na provázku. Opatrně jí přejela bříšky prstů po perfektní šíji. Dívka překvapením vykřikla.
„Už tě vlasy nebudou obtěžovat,“ pronesla, přemáhajíc svůj hlas k chladnému a nezaujatému tónu.
Lily k ní zmateně obrátila hlavu. V očích jí stálo tolik otázek, na něž ani Minerva neznala odpovědi a cítila se z nich snad více rozrušená.
Podpatek klapl, jakmile začala znovu přecházet po kabinetu a naučeně diktovat dnešní přednášku. Ve svém výkladu se uklidňovala a ocitala se v jiné, mnohem méně nervózněji nabyté místnosti. Najednou to slabé kouzlo porušila útlá ručka, pevně ji beroucí za hábit. Nadechla se k nějakému odseknutí, ale Lily se usmála a sáhla po jedné jehlici v jejím drdolu. Vytáhla ji ven a lehce s ní zamávala, jakoby tím byla objasněna dokonce i otázka stvoření světa. Tenkrát ještě hnědé vlasy se rozpletly a spadly Minervě v bohatých kaskádách na ramena. Druhá jehlice zachrastila na podlaze.
Nevěděla, co říct. Pořád hleděla Lily, tomu přespříliš rozkošně drzému stvoření, do očí, neschopná jakékoliv reakce. Nakonec ji Lily požádala, ať jí to poví. Všechno, co chce, a pokud nechce nic, nemusí. Je přeci profesorka a Lily se ráda poučí. Tak jí Minerva všechno řekla. Možná ne až tak úplně každé slovo pravdy, avšak bylo nesmírně příjemné smět přestat předstírat. Hluboké porozumění, jaké u té dívky nalezla, ji trochu postavilo na nohy a zase dodalo sebevědomí.
Odeslala ji spát a než rusovláska odešla, usmála se a platila nová dohoda o dalším malém tajemství, jenž by někoho přivedlo do rozpaků.
Minerva mátožně zavřela na své posteli oči. Směla se Lily dotknout, kdykoliv chtěla – sama jí to nabídla, sama ji povzbuzovala k nějakým krokům. Ale ona to nikdy neudělala. Pouze pozorovala a když si jednou Lily přiložila její ruce k oblým bokům, chtějíc se přitáhnout co nejblíže a políbit svou profesorku, převzala kontrolu profesionalita a donutila Minervu odvrátit hlavu a důrazně děvčeti vysvětlit, co si podle školního řádu může k učitelům dovolit.
Jak ta se nádherně vztekala! Křičela, že vůbec paní profesorku nechápe, a jak si může dovolit vzdorovat něčemu úplně prostému, vždyť si začala ona, a proč musí být vždycky po jejím! Minerva jen slabě vzdychla v odezvu, s velice těžkým srdcem strhla Nebelvíru deset bodů za osobní urážku a objala Lily. Políbila rusé voňavé vlasy, pokračovala na napnutou hebkou kůži na čele, pak přes vytrčený nosík a než se ovládla, učila neobratné jemné rty, jak být něžnými a vstřícnými.
Hrozně toužila po Lily. Bylo to okouzlující děvče, nádherná po všech směrech, vlastnící oblá a pevná ňadra a křivky na těch správných místech, jež vyvolávaly to příjemné chvění v páteři a hrudi, žádaná mezi chlapci a zároveň svéhlavá a odvážná, bez bázně a hany se postavila každému – i tomu Potterově čtyřlístku. Jenže Minervě vždycky připadala tak neskutečně…nedospělá? Hloupá? Příliš rebelská? Prostě bez správného pohledu na svět, takže nemohla vědět, co je pro ni nejlepší – a Minerva byla hluboce přesvědčená, že profesorka Minerva McGonaggalová to zaručeně není. Vítala proto Potterovy marné a občas velmi hloupé pokusy jako záchranu v poslední chvíli. A také to jasně dávala najevo vůči Lily.
Byla na svatbě. Připadalo jí to nesmírně ironické: Lily si brala někoho, koho – dokud ještě měla z Minnie důvěrnou přítelkyni – bytostně nesnášela, obě byly nejšťastnější za celý svůj život, i když si to nedokázaly vysvětlit, a korunu tomu dodali Potter s Blackem, když se po hostině opili a rozhodli se společně tančit na svatebním oltáři speciálně pro Lily.
Teď už ale Minerva byla chladná, vrásčitá a bezpochyby ošklivá stará rašple. Prošlo jí pod rukama tisíce studentek, jako byla Lily, avšak žádná se jí nemohla rovnat a k žádné si už nikdy nedovolila něco hlubšího cítit. Pořádně zabrat jí v posledku dávala slečna Grangerová, protože ta, jak se zdálo, brala jako naprostou samozřejmost, že učitelé jsou tady pro ni a pro její chytrou hlavinku. Nu proč ne, inteligentní byla dost a Minerva byla ráda, že znovu dokáže poradit bez nějakých nervózních zábran.
Ale sem tam to na ni dolehlo. Jako dneska, když ležela sama, úplně opuštěná ve své posteli a potřebovala někoho stejně paličatého, kdo by jí vysvětlil, že vždycky prostě nemůže být po jejím. Už nezůstal ani ten Brumbál, aby jí na smutek věnoval některé moudro nebo příjemný úsměv. Pokaždé byla ona ta silná, ona ta profesionální, ona ta dokonale vyrovnaná a snadno hledající řešení. Pokaždé vyhrávala šachy, učila studenty a přitom všem byla lidská. Jenomže jí vůbec nezbýval čas zamyslet se, co z toho má. Holé prázdné nic, zavřené Bradavice, čtyři stěny a sic měkkou, však studenou postel.
Tohle byl nejspíš ten pravý čas na to, se vším seknout. Přestat si hrát na silnou holku a začít dělat děvčátko. Skončit s ochraňováním každého. Přestat se stavět proti Voldemortovi a jednou se taky místo za dobro postavit sama za sebe. Najít v celé té věci nějaký smysl. Přestat dávat všanc cizí životy a existence a přenechat velení někomu lepšímu, víc lidskému a dokonaleji šťastnému člověku.
Hořce se pousmála a tiše povzdychla: „Všechno nejlepší, Lily Potterová.“
Cítila jsem, jak je osamělá. Kdyby jen věděla, že mi tenkrát ublížila. Proč si vybrala zrovna mne? Tak půvabná jsem být nemohla. Ne půvabnější a žádanější než ona. Třeba nebyla odzbrojující, ale ten šarm, jakého se jí dostalo, nepřístupná chladnost a dokonalá vyrovnanost z ní rozhodně dělaly výjimečnou osobu. A měla nádherné oči – jiskrné, plné života, hluboké a pevné, takové smyslně poutající.
Jenže mne ty oči odvrhly. Nikdy jsem jí to nechtěla odpustit, ale nakonec bych jí dovolila udělat to znovu. Teď už jsem ten důvod chápala. Jen mne chránila. Kdyby na to někdo přišel, mohly jsme obě letět ze školy, měla by problémy u mých rodičů.
A ona se tomu nyní chce celá vzdát?! Poddat jako poražená?! Zamrazilo mne až v konečcích prstů.
Zarazila jsem se. To zjištění přišlo náhle a nečekaně. Pohlédla jsem níž. Já měla tělo! Stála jsem v její ložnici jako nějaký přízrak, ovšem mnohem skutečnější. Na sobě jsem měla to, v čem jsem umřela. Pocítila jsem v hlavě Jamesův neklid. Byli jsme rozděleni po tolika letech… ale snad ne navždy, dnes jsem musela jen Minervě pomoct. Pak se mu vrátím. Ta myšlenka ho zneklidnila ještě víc.
Došla jsem až k posteli a opatrně zatřásla ženou na ní. Okamžitě otevřela oči. Ve tmě pokoje byly přízračné a dokonalé.
„Dobrý večer, profesorko,“ zašeptala jsem.
Minerva vykřikla, převalila se na druhou stranu a následně na zem takovou rychlostí, že jsem sotva stačila úlekem vydechnout.
„Minervo! Co to děláš?! Já nejsem Smrtijed! Jsem to já – Lily!“
Pár jiskrných očí opatrně vykoukl zpoza postele a doprovodilo je matné světlo hůlky. Její tvář jasně vykazovala zmatek, odehrávající se uvnitř. Rychle jsem si vymýšlela, že jsem přelud, záblesk bezduché vzpomínky, přízrak, pomoc, cokoliv, jen abych ji donutila uvolnit se.
Nakonec se usadila zpátky na lože a já obezřetně přilezla k ní. Zkoumala mou tvář.
„Ale, paní profesorko, tak vy byste nechala všechny čekat?“ usmála jsem se.
Nehnulo to s ní.
„Poslouchej, Minervo, nesmíš přestat věřit ve tvé úspěchy. To, co jsi udělala po mé smrti, bylo dokonale rozumné a potřebné. Jenže to musíš dělat dál, ano?“ řekla jsem na rovinu.
Vztáhla jsem ruku a prohrábla jí vlasy – trochu vlhké a mírně zcuchané. Obrátila ke mně ztrhanou tvář.
„Máš studené ruce,“ zamumlala odevzdaně.
Vůbec jsem ji nepoznávala.
„Minervo! Vzpamatuj se, pro Merlina! Můj syn tě potřebuje! Stovky lidí, kteří věří v dobro a nenávidí Ty-víš-koho, tě potřebují! Já tě potřebuju! Já! Ani pro mne to neuděláš?!“
„Vyděračko,“ vzdychla.
Vzápětí promnula moji dlaň a uložila mne na polštář. Usmála jsem se, jak nejněžněji jsem dokázala. Oplatila mi to mírně zkoumavým pozvednutím koutků.
„Jsi pořád malá drzá holka, která neví, kdy by měla skončit s provokováním učitelky.“
„A ty jsi pořád starší a odtažitá profesorka, která neví, kdy by měla žačce vyhovět, ne?“ odvětila jsem a přitáhla ji k sobě.
Na rukou jí vyběhla husí kůže. Projela jsem svými prsty nad tím jemným chmýřím. Viditelně se zachvěla. Horký dech mne polechtal v záňadří. Přitáhla jsem si její ruku a začala rty zkoumat každý prst. Lenošivě jsem putovala na dlaň, horké zápěstí…
James mi zoufale vztekle úpěl v hlavě. Byla bych možná ochotná ho do smrti poslouchat, jen abych mohla být s Minervou. Její prsty přejely po mé noze trochu hopsavě a hravě, zastavily se v půli stehna a zas se pomalu vracely zpátky.
„Jsi jako kostka ledu,“ vzlykla Minerva staženým hlasem.
Podívala jsem na její úzkostně zkřivenou tvář. Šero pokoje vnášelo mezi nás až patetický smutek. Vytáhla jsem ji výš a políbila. Omamně hřála svými zlehka popraskanými ústy. Probádávala jsem je milimetr po milimetru, od rozkošného záhybu jednoho koutku, přes svůdnou vypouklinu vpředu, až po druhý stejně nádherný koutek. Lačně jsem rty sklouzla na její vrásčitou líc pak na tlukoucí víčka, zatímco ona se dál lechtivě mazlila s mou nohou a druhou dlaní hladila látkou tenkého trička mé ňadro. Její nehty vždycky opatrně zavadily o tuhnoucí bradavku. Vzrušovala mne čím dál víc! Své ruce už jsem dávno neovládala, když hladce klouzaly po její košilce.
„Minervo,“ pronesla jsem klidně, „musíš mi slíbit…“ trošku jsem povzdychla, protože její šmátravý pohyb narazil na zip mých kalhot, „…že budeš dál pomáhat Harrymu. Oni bez tebe nevyhrají. Jakmile vás bude víc a budete držet při sobě, dokážete mnohem víc. Nemusíš se bát, já budu s tebou…,“ zašeptala jsem jí do ucha a ožužlala jí ho, jako bych byla nějaké mazlivé zvířátko.
Náhle se odtáhla a zničeně posadila.
„To nemůžeme,“ pronesla pevně a setřásla moje ruce. „Na tohle už jsem moc stará.“
V duchu jsem zavrčela vzteky – možná hlavně proto, abych umírnila Jamesovu nelíčenou radost. Stáhla jsem ji zpátky.
„U Merlina, Minnie! Ať alespoň pro jednou není po tvým!“ řekla jsem prudce a políbila ji.
Vím, že si mne měřila těma nádherně obrovskýma očima. Ale smály se a to bylo hlavní.
Počkala jsem než usne a cítila jsem, jak se pomaličku vytrácím. James se zlobil. Bázlivě bych se před ním krčila, ale to by musel umět lépe skrýt své vzrušení. A nakonec, když jsme po tom oba na konci celého Harryho příběhu hledali oporu a uklidňovali každého, kdo nám naslouchal, říkali jsme si, že to nedopadlo tak špatně, jak mohlo. Možná díky mně. Možná díky Minervě. A možná díky světu a osudu.
Ano, to je ten hlavní důvod, proč se nikdy nemá zapomenout na mrtvé. Pořád tu jsme, všude kolem, láska našich bližních nám dává schopnost pokračovat. Ne, nejsme duchové, nýbrž myšlenky, vnuknutí, zázračná pomoc v pravou chvíli, kterou si neuvědomujete. Ale co byste dělali bez ní? Někdy jsme my to poslední, co vám zůstalo. A můžete se spolehnout, že my vždycky zůstaneme – já i James budeme pořád s každým, kdo bude vědět, co jsme pro něj znamenali. Dokonce i se Snapem (k Jamesově nepříjemnému roztrpčení), pokud bude dostatečně často přemýšlet nad tím, jak nás nenávidí.
Jenže čím déle jste mrtvý, tím se síla vytrácí, odvíjí se nové životy – bez vás. Je neuvěřitelné, jak rychle se vytratíte z mysli tisíce lidí. Vzpomínky na vás se stávají méně zřetelnými a fotky blednou, věci po vás se ztrácejí a užírá je čas. Stačí jediný, silný člověk, který vás podpoří, a zůstanete zevlovat v ničem a nikde tak jako já s Jimem. Cítím ho, ale ne fyzicky. Je to, jako byste seděli se zavřenýma očima, ucpanýma ušima i nosem v prázdné místnosti, někdo přišel a aniž by se ozval, prostě poznáte, že tam je i kdo to je. Jste jenom myšlenka, po smrti se z vás stane jenom vzpomínka bez konce i začátku. Ale je to uklidňující a velice příjemný pocit. Víte tak, že jste nebyli na světě zbytečně a zasloužili jste si svůj život.
A nám tohle každý den připomínali Remus i Sírius. Trápili nás tím, že si přejí, abychom byli zpátky. Jediné, co jsme pro ně s Jamesem mohli udělat, bylo každý den jim nás trochu připomenout, aby věděli, že ani po smrti nemůže člověk odejít. Petr v Jamesovi vzbuzoval hrůzný vztek, nevěděla jsem nikdy z jeho pocitů ani myšlenek, co by byl schopný udělat, kdyby se Petr mnohem víc zaměřil na to, jak nás odsoudil ke smrti a kdyby nedejbože probudil v sobě svědomí. Ale mnohem víc se staral o sebe a já za to byla vděčná.
A potom tu byl Harry. Strašně moc jsme mu chtěli říct, jak ho milujeme. Částečně nám to dovolilo Zrcadlo z Erisedu. A pak na nás Harry myslel každou hodinu. Dodávali jsme mu oporu a sílu – a to je správně. Snažili jsme se ho chránit, jak nejlépe jsme dokázali. A z Jamese vždy čišela hrdost, ačkoliv na něj Harry myslel jako na frajera. Ten cit, co ke mně vyslal po každé takové krátké chvíli, byla upřímná radost, euforie nejvyššího druhu. Nikdy jsme díky Harrymu neměli výčitky, že jsme snad zklamali v jeho výchově.
Ale dnes…dnes na mne celý den myslel někdo další. James se snažil tišit můj zmatek, jenže já nevěděla, kdo mohl tak silně chtít moji přítomnost. Ano, dnes jsem měla mít narozeniny, avšak bylo jen málo lidí, kteří o tom věděli – Rema bych poznala a Sírius se nedávno, možná před rokem, možná déle, ztratil. Přišla jsem na to, že je to žena, ale vůbec jsem nechápala, která by mne mohl tak vroucně držet ve své hlavě.
Já nemám vzpomínky, o to to bylo horší. Neměla jsem žádnou stopu, ale její myšlenky neslábly – opěvovala mne, trýznila se bez mé společnosti, zoufale hledala moji podporu a toužila. Vysledovala jsem ji. Vážně mne překvapila.
Žena v pokročilých letech, s šedými vlasy ledabyle pod hlavou a podivně magickým jménem Minerva, usínala pomalu ve své nadýchané posteli. Až teď, v době velmi nepříjemného napětí, jí začínala vážně chybět. Nikdy si to nepřipouštěla – no dobrá, možná dvakrát třikrát, když se na ni usmívala a věděla, nebo když se k ní měla více, než je pro profesorku správné. Milovala ji tím nejčistším, nejspravedlivějším a nejnevinnějším způsobem, jaký sama v sobě dokázala objevit. U Merlina! Jak jen se nenáviděla za to, jak pošetilá to byla náklonnost. Něco takového bylo nemyslitelné – zvlášť mezi nimi.
A co ta druhá? Vynikala svou bystrostí, takže se přetěžko hledaly věci, které by ji překvapovaly. Ani Minerva ji nijak nešokovala. Naopak, vypadalo to, že je ráda, že se nebojí něco takového vyjádřit. Staly se přítelkyněmi. Ale občas Minerva zažívala hotové peklo, protože se pořád cítila povinná být její profesorkou jen po čistě formální, profesionální stránce.
Ta druhá nikdy nepřekračovala žádnou pomyslnou hranici. Vždycky ji oslovovala „Paní profesorko“. Sice jí občas na tváři zahrál podivně pobavený úsměv, ale Minerva měla neblahý dojem, že nikdy nebyla schopná dát jí ani zatracený školní trest. Ovšem v soukromém hovoru si dovolovala dost. Uměla být drzá a úmyslně provokovala. Přitom vždy ale narazila na neochotnou a povýšenou dámu, která věděla, co všechno by se mohlo stát, kdyby z mírné škádlivé hry došly až do skutečnosti. Bylo těžké nenechat se od tak okouzlující dívky vyprovokovat…
Minerva milovala její jméno – Lily Evansová. Lilie, to sama o sobě byla květina, kterou Minerva McGonagalová hluboce pohrdala už od mládí. Oblíbila si silné, zdravé a vytrvalé pivoňky nebo růže. Dokonalé rostliny, které věděly jak využít všeho, co jim matka příroda poskytla. Ale tahle Lily byla dívka s povahou ohně. Museli jste ji buď nenávidět nebo bezmezně obdivovat. Statečný rytíř Godrik Nebelvír by sklonil meč, kdyby měl tu čest ji znát.
Převalila se na bok, chvíli ukládala ruce různě pod hlavou a pak zůstala s otevřenýma očima, s mírně rozmazaným pohledem bez brýlí civět na stěnu. Přesně tohle byly noci, ve kterých si Minerva připomínala začátek jejich vztahu.
V pátém ročníku udělala z nejlepšího vědomí a svědomí z Lily prefektku a k ní navrhl ředitel Brumbál pana Lupina. V pořádku – oba byli dbalí pravidel, odvážní, čestní, přátelští, výkvět Nebelvíru, jak jim tenkrát v duchu přezdívala. Avšak drobné problémy skýtala Lupinova…nemoc, ano, nemoc. Ne, že by se Minerva bála o slečnu Evansovou. Tam hrozilo nebezpečí spíše mírnému Removi. Nicméně věřila, že stačilo, aby pan Lupin dvakrát chyběl, když by ho sháněla, a Lily by si dokázala dát dvě a dvě dohromady. A opět se spletla – stačilo to jen jednou.
Ještě teď se Minerva dokázala smát tomu, když Lily rozrazila dveře jejího kabinetu, nenechala ji promluvit a hned začala vykládat o panu Lupinovi jako o zuřivé bestii. Nejspíš byla vzteky bez sebe, ale Minerva netušila, proč. Počkala až domluví, pak vstala, zavřela dveře a strhla Nebelvíru pět bodů za nevhodné chování slečny Evansové vůči profesorce. Lily pokrčila rameny a založila ruce na hrudi.
Usedla proti ní za svůj stůl a chvíli se jí dívala do smaragdových očí. Minervě se vždycky zdály rozverné, ale dnes tam byla jen výčitka. Kupodivu zjistila, že jí to neskonale vadí a nehodí se to do jemné tváře.
Lily si toho musela všimnout, smutně se pousmála a klidným, tichým hlasem pronesla: „Remus mi to měl říct.“
Minerva překvapeně zamrkala. Pak jí došlo, že důvod, proč se její oblíbená studentka tak rozhorlila, spočívá jen v pocitu ukřivdění, a nedalo jí to, musela se rozesmát. Zeptala se, jestli to Lily myslí vážně. Ta vzdorně hodila hlavou a tentokrát se v zelených očích usadila úplně absurdní otázka, jak jinak by to asi mohla myslet, jako kdyby mít vlkodlaka na škole byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Dlouho spolu promlouvaly a dohodly se, že než přivézt pana Lupina do rozpaků, bude lepší o tom pomlčet. Lily měla nádherný smích. Minerva nikdy nebyla dokonalá hostitelka, ale zakládala si na tom, že dokáže se svými studenty jednat. Teď pomalu nevěděla, co říkat, jakmile ji tohle přeroztomilé děvče nabádalo k nějaké konverzaci.
Lily pak najednou řekla, že by se paní profesorka měla víc usmívat. Zdůvodnila to tím, že jí to sluší. Minerva zčervenala! Okamžitě ukončila jejich rozhovor a řekla slečně Evansové, ať se jde věnovat své práci. Lily se ušklíbla, přikývla, ale bez debat odešla. Večer se vrátila a nevinně tvrdila, že si chce promluvit o úkolu. Minerva ji tedy vpustila.
Chodila nervózně po svém kabinetu, zatímco Lily poslušně, s andělskou tváří (ovšem s ďábelskými úmysly), zapisovala poznámky, šmidlala dlouhýma, správně oblýma nohama, které jí vykukovaly zpod krátké sukně, a zkoušela si ledabyle odhazovat vlasy z dekoltu, čímž k nim připoutávala pozornost.
Minerva věděla, že jsou nádherné, jemné a bůhví jak by je ještě dokázala popsat. Ale Lily ji svým chováním vytáčela. Chtěla se jako profesorka těšit určité úctě a ne, aby proti ní ještě děti využívaly jejích slabostí. Došla proto ke svému stolu a vyndala provázek. Lily ji zvědavě pozorovala.
Minerva obešla křeslo a když se za ní Lily obrátila, začala jí beze slova upravovat vlasy. Nejspíš si s nimi hrála déle, než bylo nezbytně nutné. Vplétala si je mezi dlaně, hladce je nechávala pokluzovat po předloktích a pročesávala je nehty. Cítila, jak se Lily zachvěla, když utahovala uzel na provázku. Opatrně jí přejela bříšky prstů po perfektní šíji. Dívka překvapením vykřikla.
„Už tě vlasy nebudou obtěžovat,“ pronesla, přemáhajíc svůj hlas k chladnému a nezaujatému tónu.
Lily k ní zmateně obrátila hlavu. V očích jí stálo tolik otázek, na něž ani Minerva neznala odpovědi a cítila se z nich snad více rozrušená.
Podpatek klapl, jakmile začala znovu přecházet po kabinetu a naučeně diktovat dnešní přednášku. Ve svém výkladu se uklidňovala a ocitala se v jiné, mnohem méně nervózněji nabyté místnosti. Najednou to slabé kouzlo porušila útlá ručka, pevně ji beroucí za hábit. Nadechla se k nějakému odseknutí, ale Lily se usmála a sáhla po jedné jehlici v jejím drdolu. Vytáhla ji ven a lehce s ní zamávala, jakoby tím byla objasněna dokonce i otázka stvoření světa. Tenkrát ještě hnědé vlasy se rozpletly a spadly Minervě v bohatých kaskádách na ramena. Druhá jehlice zachrastila na podlaze.
Nevěděla, co říct. Pořád hleděla Lily, tomu přespříliš rozkošně drzému stvoření, do očí, neschopná jakékoliv reakce. Nakonec ji Lily požádala, ať jí to poví. Všechno, co chce, a pokud nechce nic, nemusí. Je přeci profesorka a Lily se ráda poučí. Tak jí Minerva všechno řekla. Možná ne až tak úplně každé slovo pravdy, avšak bylo nesmírně příjemné smět přestat předstírat. Hluboké porozumění, jaké u té dívky nalezla, ji trochu postavilo na nohy a zase dodalo sebevědomí.
Odeslala ji spát a než rusovláska odešla, usmála se a platila nová dohoda o dalším malém tajemství, jenž by někoho přivedlo do rozpaků.
Minerva mátožně zavřela na své posteli oči. Směla se Lily dotknout, kdykoliv chtěla – sama jí to nabídla, sama ji povzbuzovala k nějakým krokům. Ale ona to nikdy neudělala. Pouze pozorovala a když si jednou Lily přiložila její ruce k oblým bokům, chtějíc se přitáhnout co nejblíže a políbit svou profesorku, převzala kontrolu profesionalita a donutila Minervu odvrátit hlavu a důrazně děvčeti vysvětlit, co si podle školního řádu může k učitelům dovolit.
Jak ta se nádherně vztekala! Křičela, že vůbec paní profesorku nechápe, a jak si může dovolit vzdorovat něčemu úplně prostému, vždyť si začala ona, a proč musí být vždycky po jejím! Minerva jen slabě vzdychla v odezvu, s velice těžkým srdcem strhla Nebelvíru deset bodů za osobní urážku a objala Lily. Políbila rusé voňavé vlasy, pokračovala na napnutou hebkou kůži na čele, pak přes vytrčený nosík a než se ovládla, učila neobratné jemné rty, jak být něžnými a vstřícnými.
Hrozně toužila po Lily. Bylo to okouzlující děvče, nádherná po všech směrech, vlastnící oblá a pevná ňadra a křivky na těch správných místech, jež vyvolávaly to příjemné chvění v páteři a hrudi, žádaná mezi chlapci a zároveň svéhlavá a odvážná, bez bázně a hany se postavila každému – i tomu Potterově čtyřlístku. Jenže Minervě vždycky připadala tak neskutečně…nedospělá? Hloupá? Příliš rebelská? Prostě bez správného pohledu na svět, takže nemohla vědět, co je pro ni nejlepší – a Minerva byla hluboce přesvědčená, že profesorka Minerva McGonaggalová to zaručeně není. Vítala proto Potterovy marné a občas velmi hloupé pokusy jako záchranu v poslední chvíli. A také to jasně dávala najevo vůči Lily.
Byla na svatbě. Připadalo jí to nesmírně ironické: Lily si brala někoho, koho – dokud ještě měla z Minnie důvěrnou přítelkyni – bytostně nesnášela, obě byly nejšťastnější za celý svůj život, i když si to nedokázaly vysvětlit, a korunu tomu dodali Potter s Blackem, když se po hostině opili a rozhodli se společně tančit na svatebním oltáři speciálně pro Lily.
Teď už ale Minerva byla chladná, vrásčitá a bezpochyby ošklivá stará rašple. Prošlo jí pod rukama tisíce studentek, jako byla Lily, avšak žádná se jí nemohla rovnat a k žádné si už nikdy nedovolila něco hlubšího cítit. Pořádně zabrat jí v posledku dávala slečna Grangerová, protože ta, jak se zdálo, brala jako naprostou samozřejmost, že učitelé jsou tady pro ni a pro její chytrou hlavinku. Nu proč ne, inteligentní byla dost a Minerva byla ráda, že znovu dokáže poradit bez nějakých nervózních zábran.
Ale sem tam to na ni dolehlo. Jako dneska, když ležela sama, úplně opuštěná ve své posteli a potřebovala někoho stejně paličatého, kdo by jí vysvětlil, že vždycky prostě nemůže být po jejím. Už nezůstal ani ten Brumbál, aby jí na smutek věnoval některé moudro nebo příjemný úsměv. Pokaždé byla ona ta silná, ona ta profesionální, ona ta dokonale vyrovnaná a snadno hledající řešení. Pokaždé vyhrávala šachy, učila studenty a přitom všem byla lidská. Jenomže jí vůbec nezbýval čas zamyslet se, co z toho má. Holé prázdné nic, zavřené Bradavice, čtyři stěny a sic měkkou, však studenou postel.
Tohle byl nejspíš ten pravý čas na to, se vším seknout. Přestat si hrát na silnou holku a začít dělat děvčátko. Skončit s ochraňováním každého. Přestat se stavět proti Voldemortovi a jednou se taky místo za dobro postavit sama za sebe. Najít v celé té věci nějaký smysl. Přestat dávat všanc cizí životy a existence a přenechat velení někomu lepšímu, víc lidskému a dokonaleji šťastnému člověku.
Hořce se pousmála a tiše povzdychla: „Všechno nejlepší, Lily Potterová.“
Cítila jsem, jak je osamělá. Kdyby jen věděla, že mi tenkrát ublížila. Proč si vybrala zrovna mne? Tak půvabná jsem být nemohla. Ne půvabnější a žádanější než ona. Třeba nebyla odzbrojující, ale ten šarm, jakého se jí dostalo, nepřístupná chladnost a dokonalá vyrovnanost z ní rozhodně dělaly výjimečnou osobu. A měla nádherné oči – jiskrné, plné života, hluboké a pevné, takové smyslně poutající.
Jenže mne ty oči odvrhly. Nikdy jsem jí to nechtěla odpustit, ale nakonec bych jí dovolila udělat to znovu. Teď už jsem ten důvod chápala. Jen mne chránila. Kdyby na to někdo přišel, mohly jsme obě letět ze školy, měla by problémy u mých rodičů.
A ona se tomu nyní chce celá vzdát?! Poddat jako poražená?! Zamrazilo mne až v konečcích prstů.
Zarazila jsem se. To zjištění přišlo náhle a nečekaně. Pohlédla jsem níž. Já měla tělo! Stála jsem v její ložnici jako nějaký přízrak, ovšem mnohem skutečnější. Na sobě jsem měla to, v čem jsem umřela. Pocítila jsem v hlavě Jamesův neklid. Byli jsme rozděleni po tolika letech… ale snad ne navždy, dnes jsem musela jen Minervě pomoct. Pak se mu vrátím. Ta myšlenka ho zneklidnila ještě víc.
Došla jsem až k posteli a opatrně zatřásla ženou na ní. Okamžitě otevřela oči. Ve tmě pokoje byly přízračné a dokonalé.
„Dobrý večer, profesorko,“ zašeptala jsem.
Minerva vykřikla, převalila se na druhou stranu a následně na zem takovou rychlostí, že jsem sotva stačila úlekem vydechnout.
„Minervo! Co to děláš?! Já nejsem Smrtijed! Jsem to já – Lily!“
Pár jiskrných očí opatrně vykoukl zpoza postele a doprovodilo je matné světlo hůlky. Její tvář jasně vykazovala zmatek, odehrávající se uvnitř. Rychle jsem si vymýšlela, že jsem přelud, záblesk bezduché vzpomínky, přízrak, pomoc, cokoliv, jen abych ji donutila uvolnit se.
Nakonec se usadila zpátky na lože a já obezřetně přilezla k ní. Zkoumala mou tvář.
„Ale, paní profesorko, tak vy byste nechala všechny čekat?“ usmála jsem se.
Nehnulo to s ní.
„Poslouchej, Minervo, nesmíš přestat věřit ve tvé úspěchy. To, co jsi udělala po mé smrti, bylo dokonale rozumné a potřebné. Jenže to musíš dělat dál, ano?“ řekla jsem na rovinu.
Vztáhla jsem ruku a prohrábla jí vlasy – trochu vlhké a mírně zcuchané. Obrátila ke mně ztrhanou tvář.
„Máš studené ruce,“ zamumlala odevzdaně.
Vůbec jsem ji nepoznávala.
„Minervo! Vzpamatuj se, pro Merlina! Můj syn tě potřebuje! Stovky lidí, kteří věří v dobro a nenávidí Ty-víš-koho, tě potřebují! Já tě potřebuju! Já! Ani pro mne to neuděláš?!“
„Vyděračko,“ vzdychla.
Vzápětí promnula moji dlaň a uložila mne na polštář. Usmála jsem se, jak nejněžněji jsem dokázala. Oplatila mi to mírně zkoumavým pozvednutím koutků.
„Jsi pořád malá drzá holka, která neví, kdy by měla skončit s provokováním učitelky.“
„A ty jsi pořád starší a odtažitá profesorka, která neví, kdy by měla žačce vyhovět, ne?“ odvětila jsem a přitáhla ji k sobě.
Na rukou jí vyběhla husí kůže. Projela jsem svými prsty nad tím jemným chmýřím. Viditelně se zachvěla. Horký dech mne polechtal v záňadří. Přitáhla jsem si její ruku a začala rty zkoumat každý prst. Lenošivě jsem putovala na dlaň, horké zápěstí…
James mi zoufale vztekle úpěl v hlavě. Byla bych možná ochotná ho do smrti poslouchat, jen abych mohla být s Minervou. Její prsty přejely po mé noze trochu hopsavě a hravě, zastavily se v půli stehna a zas se pomalu vracely zpátky.
„Jsi jako kostka ledu,“ vzlykla Minerva staženým hlasem.
Podívala jsem na její úzkostně zkřivenou tvář. Šero pokoje vnášelo mezi nás až patetický smutek. Vytáhla jsem ji výš a políbila. Omamně hřála svými zlehka popraskanými ústy. Probádávala jsem je milimetr po milimetru, od rozkošného záhybu jednoho koutku, přes svůdnou vypouklinu vpředu, až po druhý stejně nádherný koutek. Lačně jsem rty sklouzla na její vrásčitou líc pak na tlukoucí víčka, zatímco ona se dál lechtivě mazlila s mou nohou a druhou dlaní hladila látkou tenkého trička mé ňadro. Její nehty vždycky opatrně zavadily o tuhnoucí bradavku. Vzrušovala mne čím dál víc! Své ruce už jsem dávno neovládala, když hladce klouzaly po její košilce.
„Minervo,“ pronesla jsem klidně, „musíš mi slíbit…“ trošku jsem povzdychla, protože její šmátravý pohyb narazil na zip mých kalhot, „…že budeš dál pomáhat Harrymu. Oni bez tebe nevyhrají. Jakmile vás bude víc a budete držet při sobě, dokážete mnohem víc. Nemusíš se bát, já budu s tebou…,“ zašeptala jsem jí do ucha a ožužlala jí ho, jako bych byla nějaké mazlivé zvířátko.
Náhle se odtáhla a zničeně posadila.
„To nemůžeme,“ pronesla pevně a setřásla moje ruce. „Na tohle už jsem moc stará.“
V duchu jsem zavrčela vzteky – možná hlavně proto, abych umírnila Jamesovu nelíčenou radost. Stáhla jsem ji zpátky.
„U Merlina, Minnie! Ať alespoň pro jednou není po tvým!“ řekla jsem prudce a políbila ji.
Vím, že si mne měřila těma nádherně obrovskýma očima. Ale smály se a to bylo hlavní.
Počkala jsem než usne a cítila jsem, jak se pomaličku vytrácím. James se zlobil. Bázlivě bych se před ním krčila, ale to by musel umět lépe skrýt své vzrušení. A nakonec, když jsme po tom oba na konci celého Harryho příběhu hledali oporu a uklidňovali každého, kdo nám naslouchal, říkali jsme si, že to nedopadlo tak špatně, jak mohlo. Možná díky mně. Možná díky Minervě. A možná díky světu a osudu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář